Sherlock Holmes

"Nový obraz?" zeptal se Holmes, jakmile vešel do obývacího pokoje.
"Ano."
"Moc hezký soutok. Podle fantazie, že?"
"Ano. Děkuji," odpověděl jsem a doufal, že tím je téma vyčerpáno. Že si nevšimne...

Soutok.

Jedna řeka útlá, prudká, dravá. Druhá širší, poklidná, tichá voda, co břehy mele.
Jedna plná vírů, proudů a dramatických zvratů, druhá jednoduše přímočará.
Jedna ledová bystřina, druhá vyhřátá laskavým sluncem.
Tak různé, tak protikladné... A přece je jakási nepostihnutelná, prudká přírodní síla neodvratně přitahuje k sobě.
Váhavě se jedna druhé dotknou, sladí krok a vzájemně se přivítají ve svém náručí. Až nakonec...

Splynutí.

Holmes se pousmál... A mlčel.

Rázuje setmělým Londýnem a každé ťuknutí hůlky o chodník je jako odškrtnutí jednoho z dílků detektivovy povahy.

Popudlivý.
Sebestředný.
Maniakální.
Přemoudřelý.
Drzý.
Nikdy nevynechal sebemenší možnost udělat z ostatních hlupáky.
Scotland Yard nevyjímaje.
Inspektory Scotland Yardu nevyjímaje.
Přátele nevyjímaje.
Kdyby tedy vůbec nějaké měl.
Ne, že by o ně stál.
Ješitný.
A jeho smysl – tedy lépe řešeno absence smyslu - pro humor? Kapitola sama pro sebe.
Nesnesitelný.
Kokainista.

Jako každý rok čtvrtého května ho nohy, snad vlastní vůlí, donesou před Baker Street 221B. Okna detektivova bytu jsou tmavá. Lestrade si přejede dlaní po tváři.

Ach, k sakru, jak mi jen chybí!

"Moc vám děkuji, pane Holmesi! Nevím, co bych dělala bez prababiččiných šperků! Jak jste je vůbec vypátral?" zeptala se paní Carter.
Sherlock Holmes se zamyslel. Mohl tu zůstat, všechno jí vyprávět a ona by žasla, stejně jako všichni ostatní. Ale pro Sherlocka byly případy jako tenhle jen nudná rutina. Žádné komplikace, žádné vzrušení.
"Omlouvám se, ale už musíme jít," řekl a briskně se rozloučil. Když odcházeli, uvědomil si, že pozoruje doktora Watsona. Dělal to často, i když si nebyl jistý proč. Možná, že tu přeci jen ještě bylo něco vzrušujícího a komplikovaného. Ale k téhle záhadě nejspíš bude potřebovat nápovědu.

Holmes mi věnoval jedovatý pohled, pak beze slova přibouchl dveře drožky. Promluvil až na rohu Baker Street.

„Vypadalo to tak jasně: Starý, bohatý muž, jehož koníčkem byla chemie. V domě hotová alchymistická dílna, včetně různých jedů. Nedočkavý dědic, služtička a kuchařka – obě zjevně zamilované do mladého pána. Slavnostní večeře. Po dezertu a ovoci se starý pán s chrčením zhroutí, pak zemře. Charakteristické namodralé zbarvení kolem rtů….“

„Nu, pro jednou jsem měl pravdu já,“ odpověděl jsem klidně, „zaskočilo mu jablko. Ale no tak, starý příteli, přece se taková banalita nestane jablkem sváru mezi námi dvěma.“

„Jen pokud o tom napíšete, Watsone.“

Tohle je další z těch snů.

Wilhuff Tarkin má na hlavě čepici nejproslulejšího terronského detektiva a plášť, jaký by mu mohl závidět i jistý astmatik v černém.
Wilhuff Peter Sherlock nastupuje do vlaku. Nádraží halí oblaka páry.
Lomcuju dveřmi, ale ty nepovolí.
Parní kolos se dává do pohybu.
Neochvějně. Definitivně.
Stojím na nástupišti a sleduju, jak se vagóny postupně ztrácejí v mlze.

Čekám, ke kterému nástupišti přistaví ten můj, obyčejný, nemetafyzický žlutý vlak, jaký mě v posledních šesti měsících vezl snad čtyřicetkrát. A protože se pořád ještě zdám, ohlásí ho mírně roboticky znějící hlas Christophera Lee.
A jedu domů.
Naposledy.

Po pečlivém ohledání místa činu si Sherlock Holmes zavolal komorníka.
„V kolik hodin jste ten večer odcházel?“ zeptal se
„Před šestou hodinou. Šel jsem ke Stewartovi na pár skleniček a vracel jsem se někdy po desáté.“
To souhlasilo s předchozími zjištěními ve jmenovaném podniku.
„Měl lord McMullen před vraždou nějakou návštěvu z větší dálky?“
„Nikoliv, pane. naposledy ho před třemi týdny navštívil jeho synovec Arthur z Glasgow.
Když komorník po výslechu odešel, detektiv podotkl: „Takže vrah přijel z jižní Anglie vlakem v sedm.“
„Jak to můžete vědět?“
„Jednoduše, Watsone. Ve váze byly čerstvé kočičky. Ty ještě nikde ve Skotsku nekvetou.“

Na dveřích zlověstný otisk černé ruky, na zdi anarchistický nápis, v ušáku mrtvý lord Peacock.
Na dveřích kočáru bílý protimonarchistický leták, pod kočárem pekelný stroj, v kočáře zavražděný baron White.
Scotland Yard byl v koncích, novináři šíleli, šlechta panikařila, monarchie se otřásala v základech a do Baker Street dorazil Lestrade.
„Elementární,“ vzhlédl Holmes od rozpracované partitury a namířil na něj smyčec, „zatkněte syny, nemohli se dočkat dědictví.“
„Ale my, podle přání Buckinghamského paláce, pátráme po anarchistech,“ špitl detektiv.
„Ty naprosto zjevně zavádějící známky revolty Vás snad nemohly zmást,“ odtušil Holmes, „a vůbec, případy související s Korunou laskavě řešte s Mycroftem.“

„Snad se neurazíte, když si na vaši počest dám zase whiskey,“ řekl Watson.
Holmes mu pokynul, ať si dělá, co chce, a mlčel.
Docela příjemné.
Aspoň chvíli.
„Holmesi, nemáte pro mě něco? Nějakou vzrušující záležitost, na jejímž základě mě opět seznámíte s tou šokující skutečností, že jsem oproti vám nevšímavý hlupák?“
Holmes pokrčil rameny a chopil se houslí.
Watson si povzdychl a napil se. Single malt přestávala na jeho fenomenologické cvičení stačit. Možná –
Otevřely se dveře.
„Watsone! Kde vězíte?“ tázal se Holmes, zatímco přízrak s houslemi se rozplynul.
Watson pohlédl na Holmese, na sklenici a znovu na Holmese – a omdlel.

Holmes a já jsme stáli bok po boku, ústa zakrytá kapesníky. I přesto, že jsem okna otevřel dokořán, ten pach byl neúnosný. Tohle byl jeden z těch horších případů, který jsme společně museli řešit.
"Co myslíte, Holmesi? Je nějaká šance?"
"Obávám se, že ne, drahý Watsone. Vypadá to, že utrpěl újmu neslučitelnou se životem."
Cítil jsem, jak se mi do očí nahrnuly slzy, než jsem je mrkáním zase odehnal.
"Holmesi, moc mě to mrzí," řekl jsem a svěsil hlavu.
Položil mi ruku na rameno a povzbudivě se usmál.
"Netrapte se tím, drahý Watsone. Jenom mi příště ten dort raději kupte."

Dveře do obývacího pokoje se otevřely tak potichu, že to doktor Watson, skloněný nad papírem, ani nezaznamenal.

„Ale? Pustil jste se do malování, příteli?“ pronesl zničehonic sytý baryton a doktor leknutím nadskočil.
„Holmesi! Nečekal jsem vás tak brzy!“ rázně odložil štětec. „Ano, konečně jsem zase oprášil barvy.“
„A co malujete?“ naklonil se detektiv ke svému příteli blíž, ale doktor napůl hotovou malbu chvatně uklízel.
„Tak různě. Svět.“
„Celý svět?“ věnoval mu Holmes jeden ze svých vzácných úsměvů.
„Vlastně ano,“ usmál se Watson zpátky. Celý můj svět…

Který, jistě jen náhodou, vypadal skoro jako ostře řezaná tvář s dýmkou v ústech.