Sherlock Holmes

Svého přítele jsem zastihl na místě činu. Upíral zrak na krvavou skvrnu v písku a trvalo mu několik minut, než se ke mně otočil. Cítil jsem, jak si mě prohlíží. Stiskl jsem rty a očekával nevyhnutelné.
„Watsone, vy už jste zase slaměný vdovec! Vidím, že vaše žena odcestovala k sestře. Nevadí, vaše přítomnost zde je velmi vítaná!“
Chvíli jsem nemohl uvěřit svým uším. Že by se mi skutečně podařilo utajit před ním pravou podstatu mé náhlé osamělosti?
***
Sherlock Holmes rozrazil vchodové dveře a zvolal:
„Paní Hudsonová, buďte tak laskava a připravte ložnici pro Watsona! Žena ho opět vyhodila z domu!“

„Jak dlouho?“
Holmes si prohlížel místnost plnou uschlé nádhery. Tropická zeleň ležela bez života, pouze masožravky vypadaly, že se jich zkáza netkla.
„Dva měsíce. Nikdo jej nehledal. Strýc je podivín. O dům se stará sám, zahradu hlídá pouze stařík, který se nevzdaluje ze zahradního domku. Domovní klíč nemá. Ráno za mnou přišel …“
„Holmesi, dopis! - 'Jsem se snoubenkou na Havaji …' – Vyřešeno!“
„Ale Watsone! Pozorujte masožravky. Přežily – měly hmyz. Byl tu hmyz – byla mrtvola. Teď není ani hmyz, ani mrtvola – někdo vyvětral a odnesl ji. Proč až teď? Zahradník odešel až dnes. Podezírám ženu, která se bude vydávat za novopečenou paní Greenovou.“

"To je mrkev, drahý Holmesi!" vzkřikl doktor Watson na svého společníka při procházce jednoho zimního večera.
"Ó, ano, milý Watsone, to je opravdu velmi pozoruhodné. Musíme to prozkoumat!" odpověděl mu Sherlock.
"Vypadá to na velmi čerstvou mrkev, a... podívejte se zde, milý Watsone to musíte vidět!"
"To jsou přece stopy lidského chrupu."
"Milý Watsone, vypadá to, jakoby nás čekal zapeklitý případ."
"Ano, Holmesi, už to tak bude. Jdu se podívat, zda tu ve sněhu nenajdu nějaké stopy."
"Jak se tam octla ta mrkev?" otočila se Klára na vysmátého Doktora, který se ihned zatvářil důstojně:
"Mně... vypadla ve spěchu z ruky."

Nejdražší příteli,
soužití se mnou nebylo jednoduché, přesto jste mnoho let věrně stál po mém boku a vaše poznámky mě mnohokrát postrčily správným směrem.
Neobrátil jste se ke mně zády, když jsem vás vystavil tak kruté zkoušce, jakou byla má předstíraná smrt.
Za sebou mám kus dobře vykonané práce. Bez vás by jí bylo o mnoho méně.
Děkuji vám, Watsone.
Pouhý měsíc poté, co jsem za ním narychlo přispěchal, vykročil můj přítel na poslední cestu. Nemoc už mu nedovolila promluvit, přesto ještě dokázal přitáhnout k sobě mou dlaň a lehce políbit špičky mých prstů.
Věděl jsem, co mi chce říct.

Poté, co se můj drahý přítel Sherlock Holmes uchýlil na venkov, vídali jsme se zřídka. Při vyjímečných příležitostech zavítal do Londýna, přispět svým geniálním mozkem k rozluštění mimořádně komplikovaných případů, se kterými si nikdo nevěděl rady. Obvykle ale byla naším jediným spojením korespondence.
Jednoho dne jsem ovšem obdržel velmi znepokojivý vzkaz: Watsone, ihned přijeďte . Naléhavé. H.
Celou cestu jsem strávil ve vážných obavách. Holmes nebyl nejmladší a netěšil se příliš pevnému zdraví.
Jaká byla má úleva, když jsem ho spatřil na nádraží, překypujícího energií.
„Drahý Watsone, vítejte! Doufám, že jste už nenapsal epilog za našimi dobrodružstvími. Čeká nás neuvěřitelný případ!"

"Drahý Holmesi, tohle už přeháníte," začal jsem hovořit. Poněkud zvýšeným hlasem, přiznávám. "Když jsem se pokoušel číst noviny, vyluzoval jste svými houslemi tak příšerné zvuky, že jsem nedokázal vnímat ani slovo. Půl noci jsem nespal kvůli výbuchům, které se odsud ozývaly, a vy mi teď tvrdíte, že se nemůžete soustředit, protože mé kapesní hodinky tikají příliš hlasitě?!"
To už jsem se nebezpečně blížil ke křiku. Obvykle se velmi dobře ovládám, ovšem posledních pár dní mi opravdu dalo zabrat.
Holmes odložil dýmku a s ublíženým výrazem se ke mně otočil.
"Drahý Watsone, víte přeci, že ke své práci potřebuji hlavně klid."

„Arture.“
Ten hlas znal. Vzhlédl a spatřil jeho.
„Zmiz,“ zavrčel. „Dokážu psát lépe.“
„Jsem to nejlepší,“ zašeptal Sherlock Holmes a přistoupil až ke svému stvořiteli. „Nedokážeš beze mne být. Oživil jsi mne!“
„Tak dost!“
Přitáhl k sobě nový list.
„Kulka zasáhla doktora Watsona přímo do hrudi.“
Scéna před ním se proměnila. Sherlock klečel u těla svého přítele, který vypadal, že vydechne naposledy.
„Ne,“ šeptal.
A pak…
„Od sebe! Okamžitě!“ zakřičel zděšeně Doyle.
„Watsone… Johne…,“ šeptal Holmes.
Doyle vztekle přeškrtal slova, která právě napsal. Scéna zmizela.
Chtěl se vrátit ke svému historickému románu, ale nakonec začal psát další dobrodružství slavného detektiva.

„Savery, právník“, stálo na vizitce.
„Přicházím z podnětu paní Brownové, jejíž neteři, služebné zesnulého pana Milvertona, jste v lednu slíbil manželství. Svědek zaslechl, jak slečně Sarah říkáte: „Kotě, na svatou Perpetuu budeme svoji, votevřeš mi zejtra zadní branku?“ Což je (precedens 1725) jasný slib závazku manželského. Slečna Brownová je těhotná.“
„Pánové, omluvte mne – musím usednout k mikroskopu. Problém na dvě dýmky. Vymyslím test otcovství.“
„Nemusíte, Holmesi,“ řekl Lestrade. „Chtěl jsem vidět, jak se zatváříte. Dívka vás neobvinila a později přiznala jako otce poslíčka. A myslím, že slečně Brownové, která přes naléhání tety řekla pravdu a bude nejspíše vyděděna, něco dlužíte …

Zahľadel sa na muža, ktorý stál v miestnosti s vysokými oknami, tmavými závesmi a pohodlnými kreslami otočenými ku kozubu. Svetlo a tieň mu rozjasnili a zatemnili oči. Zamyslene mu opätovali uprený pohľad.
Toho muža pokladal za strateného, a predsa sa našiel. Chcel zabudnúť na obdobie bez neho, na to, že bez neho mu ostalo v živote prázdno. Chcel, aby sa vrátil.
"Naozaj? Naozaj ti chýbali naše dobrodružstvá po tom, čo sa stalo pri vodopádoch? Naozaj chceš opäť tie prestrelky, prenasledovanie, aj keď máš ju?"
Odpoveď sa mu musela zračiť v očiach, lebo Sherlock mu venoval víťazný úsmev. "Vedel som to!"