DMD č. 5. pro 5. 4. 2012. Téma: Poslední bonbónek

Celé shromáždění sešlé v Roklince sedělo v kruhu kolem jediného kamenného sloupku. Všichni upírali pohled zarputile do země, jen občas někdo neodolal a s toužebným pohledem pohlédl na to, co leželo na onom podstavci.
Kolem se rozléhal Elrondův pobouřený hlas: „Všem by mělo být jasné, že prsten je zhouba!“
Pár osob se nervózně ošilo, ale jinak bylo ticho.
Elrond otřel zpocené čelo a rezignovaně se posadil. „Dobrá, přinutili jste mě k tomu – řeknu to. Ten bonbón, který nabízím výměnou za Prsten, je posledním ve Středozemi! A pokud nebude Prsten vrácen zpět na podstavec, sním ho! Jen pro dobro lidstva samozřejmě.“

Pan Tomusil získal místo v Cechu učitelů díky svému vzorově záštiplnému postoji k pedagogům, rozvíjenému od dětských let.
Při obnovování licencí si dával obzvlášť záležet. Tento týden se mu už jen díky vysoce inovativním požadavkům na předložené doklady podařilo devatenáct učitelů rozplakat a dalších sedm přivést k nervovému zhroucení.
Přesto začal ke konci pracovní doby cítit nervozitu. Tři dnes pustil skoro zadarmo a jedna se na něj při odchodu usmála!
Před kanceláří seděla poslední. Blondýna s jedním pramenem tmavých vlasů. Tak tu si vychutná. Slečna Zuzana otočila hlavu a zamyšleně se na něj podívala. Taky za sebou měla těžký den.

„Podrobně jsem prostudoval knihy. Sire, musíte se uskromnit!“
Bohužel, kdo se zadlužil, musí své dluhy také platit.
„Musíte omezit výdaje, nebo se vzdát sídla a přijmout dům ve městě.“
Sir Walter se zachmuřil. Přes všechnu svou samolibost to dávno tušil. Panství nemohlo jeho styl živit. Tím spíš nedokázalo plnit přání jeho nejstarší dcery. Ta mladší pochybovala o tom, že kdy vůbec budou znovu solventní.
Elizabeth téměř zaskočila čokoládová pralinka.
„Uskromnit? Omezit výdaje?“
Chce říct, že dnes to byla má poslední zmrzlina? Poslední hrozny? Poslední bonbónek? To tedy ne!
„Asi bychom měli uvažovat o Bathu, papá. Co míníte o Camden Place?“

Pro všechny, kterým v dávných nostalgických dobách nedělalo problém progamebookovat noc.
Budeme ti říkat třeba… človíček. Jsi majitelem jednoho páru odstátých uší a aktovky, která je větší než ty. Po cestě ze školy potkáváš pána. Je zarostlý. Smrad ho obklopuje jako ulepená neprůstřelná vesta. Nabízí ti bonbon.
Zdvořile odmítneš… 1
Utlučeš dědečka aktovkou… 2
Přijmeš nabídku (hoď si kostkou – sudé… 3, liché… 4)
1
Vesmír nevybuchl. A maminka tě doma pochválila.
2
Ale no tak! Zamysli se znovu.
3
Fuj! Hašlerka!
4
Hotový organismus v puse! (Je ti osm. Některá slova se ti stále pletou.) Na ten slaďoučký zázrak si ještě posvítíš, až budeš velký. Jako že se Willy Wonka jmenuješ!

„To snad není pravda! Jak si něco takového můžou dovolit!“
Kapitán Moreau zuřil. Drobné, nepatrné problémy se kupily poslední dobou jeden na druhý; poslední kapkou bylo, když se dozvěděl, že jeho nadporučík byl bez oznámení poslán na chovnou základnu v Paříži, kde se stal kapitánem vylíhlého defendeur-brave.
„To je vrchol!
Étoile škytla a přikryla si čenich tlapou. Rostlo v ní kýchnutí jako přílivová vlna, ale ona nechtěla Aarona přerušovat, ač tušila, že skutečný vrchol a poslední bonbónek přijde každou vteřinou.
„Co je s tebou?“
Namísto odpovědi dračice jedinkrát mohutně kýchla.
Kapitána Moreaua pokryly od hlavy až k patě dračí hleny.

„Ne, Myfanwy, to byl opravdu poslední bonbónek!“ schovával před pterodaktylicí sáček, do nějž její zobák nepřestával šťouchat. Strkala jeho špičku do náprsní kapsy obleku, kalhot a pokoušela se dostat pod sako, hledajíc sladkou pochoutku.
„My-Myfanwy,“ smál se Ianto, jak ho to lechtalo. „Bolelo by tě břicho.“ snažil se jí odstrčit. Nedařilo se mu to… Měla větší sílu a k tomu navíc chuť na bonbón. Povedlo se jí nešetrně rozepnout knoflíky saka – zazvonily na podlaze. Jako by jí to nestačilo, tlačila zobák mezi dva knoflíky košile.
„Myfanwy! Necháš ho, to můžu jen já!“ rádoby se na ni zlobil zrovna příchozí Jack.

Nejdřív kuchař pro toho prcka koupil u alchymistů lék. Zabralo to jen na dva týdny. Mniši s vymítáním nepřestali a klukovi bylo brzy stejně zle jako předtím.
Na druhou dávku už neměl ani peníze, ani dost odvahy. Kdyby opat nebo bratr ošetřovatel zjistili...
Když se od toho druhého mrňouse, špitálního pomocníčka Severina, dozvěděl, že malému Rogerovi podávají koňské dávky laudana, pochopil. Nedávají mu naději. Začal ke každé večeři přikládat na tác dva kousky sladkostí. A měl radost, že i když zůstala večeře nedojedená, laskominy vždycky zmizely.
Dnes v noci Roger zemřel, Severin zmizel – a na tácu smutnil jeden kousek žužu.

Odmala miloval čokoládu. Dokázal jí sníst jakékoli množství. Čtyři, pět tabulek najednou nebylo ničím neobvyklým. Ještě raději vyjídal bonboniéry. Bylo jedno, jestli jsou bonbóny oříškové nebo karamelové. Prostě se cpal.
Množství jídla, které snědl, náležitě reflektovala i váha v koupelně. Když už se pod ním začala prohýbat, jednoduše se přestal vážit.
Rodičům to nevadilo. Kupovali synáčkovi jeho oblíbené pochutiny ve velkém. Hlavně, když byl spokojený.
Jednou zase seděl v kuchyni, bezmyšlenkovitě se ládoval bonbóny a díval se z okna. Pak spatřil nové, nablýskané auto svého otce.
Otesánek se oblízl. Strčil do úst poslední pralinku a vyšel ven, na novou hostinu.

Erik byl celý bez sebe. Měl dnes výročí Přijetí mezi Rodné! Karen říkala, že mu prý podrží a navíc dostal krabici plnou kynosových pralinek. Paráda!
Jo, kynos je sice droga z vlkodlačí krve, na jejíž předávkování upíři doplácejí samovznícením… ale to se mu přeci nemůže stát.
Zrovna dávali jeho oblíbené Upíří deníky, a tak se jen v trenýrkách natáhl na pohovku, a bonbony začaly utěšeně mizet v jeho chřtánu. Jeho tělem se okamžitě rozlil slastný pocit.
Tahle bude poslední, pomyslel si a do otevřených úst si vložil poslední čarokrásnou pralinku dráždivé vůně.
Hasiči pak měli do rána o zábavu postaráno.

Tohle je opravdu už ten poslední bonbónek. Ano, patří k těm, které Deštná divočina poznamenala. Služba drakům ji změnila ještě víc; s křídly už ani nevypadá jako člověk. Stejně ji neunesou; Sintara, drak, který nevzlétne, by jinak nedovolila.
Sedí na břehu široce rozlité řeky, opatrná, aby nebezpečně zakalený proud nedosáhl až k ní. Ruce poseté jemnými šupinami v barvách draka, kterému slouží, unaveně složené v klíně. Je jí zima, vytrvalý déšť se vsakuje do jejích jediných obnošených svršků.
Budou tady muset přezimovat.
Kelsingra, bájné město pokladů, opuštěné kdysi draky i Elderlingy, čeká před nimi. Za řekou. Jsou na nesprávném břehu.