Assassin's Creed

Connor se hbitě ohání svým tomahawkem. Oba dva ze zlodějů už leží na zemi. Jenomže nebyli sami. Na mladého indiána se řítí třetí, čtvrtý, pátý... Jsou to však zloději, ne bojovníci.
„Proč tu jste?! Co chcete?!“ Connor klečí na prsou jednoho ze svých protivníků.
Ten vyčerpaně odvětí: „Zeptej se tady šéfa,“ a pohled mu přeskočí za Connorovu hlavu.
Ten se otočí zrovna tak, aby dokonale schytal do hlavy ránu. Chlapec zasténá a složí se na zem. Potetovaný obr stojí nad ním a mává palicí, když vtom mu hruď probodne cizí nůž. Korba se sesune na zem vedle Connora.
Stařík přišel.

Čtrnáctiletý Connor to nehodlá vzdát. Přespí v seníku a zítra zkusí majitele pozemku znovu přesvědčit.
V noci řádí bouřka. Není to však déšť ani hromy, co chlapce probudí. Jeho instinkt mu otevře oči. Někdo tu je. Náhle slyší hlasy: „Je to stařík, bude to snadné.“
Dva zloději se spolu tichým hlasem dohadují za chůze. Dojdou až ke Connorovi. Ten na ně zezadu klidně promluví: „Kdo jste?“ Je mu ale jasné, že nepřišli v míru.
„Nikdo, kým by ses měl zabývat, smrade,“ odvětí jeden z překvapených lupičů, „radši bys měl odtud zmizet, nebo se ti něco stane.“
„Ne,“ odpoví Connor jemně.

Plíží se křovím jako stín, avšak rychle. Svého kamaráda už má na dohled. Potichu k němu přiběhne a překvapí ho zezadu. Přítel se lekne a ožene se po něm nožem. Connor uskočí stranou.
„Klid, Kanen'tó:kone!“
„Ratonhnhaké:tone, přišel jsi mě zabít osobně? Obrátil ses proti vlastním lidem!“
„To je nedorozumění. Přestaň!“ Prosí Connor.
„Přestanu jedině, až budeš mrtvý.“
Kanen'tó:kon uvěřil lháři a zaplatil za to strašlivou daň.
Leží tam. Ve své krvi. Connor nad ním klečí a pláče. Je večer. V dálce zavyl vlk. Jako žalostný vzlyk nese se ozvěna údolím Mohawků. Mezi stromy. Tam, kde si nejlepší přátelé tolikrát hrávali.

Na skalnatém kopci se tyčí kamenná pevnost. Zapadá slunce a chodbami stavby se začínají míhat stíny. Connor se nenápadně, roh za rohem, trám po trámu posouvá ke svému cíli.
„...Kdo by se sem asi tak vloupával...“ V dálce si pro sebe mumlá stráž.
Konečně se dostává ke spisu. Má to. Další díl skládačky. Vtom za sebou zaslechne ostré: „HEJ! To je ten hledaný asasín! Dej to sem, rebele!“
Connor na nasupeného strážce vrhne mírně pobavený, všeříkající pohled a vyskočí k jednomu z otevřených oken.
„Shoďte ho!“ Káže ostrý hlas ostatním vojákům.
Není třeba. Asasín se jako orel vrhá střemhlav dolů.

Seděl ve stínu a vychutnával si zasloužený sorbet. Konečně pociťoval klid. Naplněná ledárna zajišťovala čerstvost jídla i ve žhavém pouštním vzduchu. Nepříjemné náhody... se stávají. Zaplatil také hned několik ochutnávačů. Kdyby to byl záměr. Každé dveře jeho paláce hlídali stráže. Kvůli bezpečí i z okázalosti. A nikdy nepřijímal dary. Z přesvědčení. Nikoho nenavštěvoval. Každý za ním musel přijít sám, neozbrojen a držet se v uctivé vzdálenosti.
Pozoroval zurčící vodu ve fontáně a byl spokojen. Zahlédl stín dravého ptáka, který vyplašeně odlétl z trámu nad atriem.
A dál už nic.
Asasín skryl čepel a pokrčil rameny.
"Nikdo se nikdy nepodívá nahoru..."

Connor byl po dlouhé době jediný, kdo se pustil do boje s těmi, kdo svou mocí usurpovali svět. Bojoval za spravedlnost a svobodu. A nikdo po něm už nedokázal to, co on.
Leželi tam. Všude kusy dřeva a třísky. Charles s chroptěním a smrtelnou námahou pomalu vstal.
„Proč stále vytrváváš? Potopíš nás, my se zase vynoříme. Ukončíš jeden plán, my přijdeme s dalším. Dokonce i ti, kterým jsi pomohl, se k tobě otočili zády. A ty stejně dál bojuješ. Proč?“
„PROTOŽE NIKDO JINÝ NEBUDE!“ Zakřičel Connor se vzlykem vůle v hrdle a vystřelil z pistole, kterou měl schovanou za sebou.