Assassin's Creed

Stál tam. Nic nedávalo smysl a přesto dávalo smysl všechno.
Mráz mu hladil tvář. Vítr ho bral něžně za ruku.
Vzpomínal.
Najednou viděl sám sebe běžet po stráni. Slyšel smích svých přátel a -
jak dlouho už se nesmál. Nemohl si svůj smích vybavit.
Na rtu mu roztála vločka. Vydechl teplo svého těla. Parný oblak líně mizel.
Zavřel oči. Uslyšel, jak ze stromu sklouzl těžký sníh.
Řeka k němu promlouvala. Naslouchal jí.
Šeptala mu o jeho zemi.
Vyprávěla příběh jeho lidu.
Nenaříkala, byla klidná.
Kolikrát už z ní čerpal sílu. Sílu matky přírody.
Otevřel oči.
Opuštěná obydlí halila neviditělnost bílého nekonečna.

Chlapec si bere pírko, ale zrovna, když se orlice vrací do hnízda. Zuřivě kolem vetřelce zamává křídly a chlapec ztrácí rovnováhu. Padá z větve do roští a se štěstím vyvázne nezraněn.
Jeho druh netrpělivě roští zkoumá.
Ratonhnhaké:ton z roští neohrabaně vylézá a nevinně prohodí: "Co je? To jsem udělal schválně."
"Můžeme už jít?" Ptá se kamarád.
"Ne, ještě musíme sehnat maso a kůži."
"Nikdy jsem nebyl moc dobrý lovec... A neříkej, že je to proto, že jsem tlustý!"
"Neboj," tiší ho Ratonhnhaké:ton, "naučím tě to."
...
"To je úlovek, jak se ti to povedlo?" Diví se Ratonhnhaké:ton.
"Měl jsem dobrého učitele."

Píše se rok 1775.
Novověk pomalu přechází do moderní doby.
Tak jako vojáci přecházejí přes rozlehlé louky k bitevnímu poli.
Je jich nekonečně mnoho.
Krev jim vře v těle. Jdou do bitvy ve jménu nové civilizace.
Záblesky, hluk, křik, krev.
Horké slunce splauje asasínovu tvář.
"Tolik mrtvých a Pitcairn se schovává jako krysa. Bez něj by k tomuhle masakru vůbec nemuselo dojít," ozývá se muž zahalený kouřem z doutníku.
"A kdyby zemřel?" nadhazuje asasín.
"Tak ušetříte tisíce životů. Jste šílenec. To se vám nemůže podařit!"
"Čekám omluvu, až se vrátím."
Dostal se k Pitcairnovi skrz bitevní pole s pouhým tomahawkem.

Muž se usilovně snaží udržet ženu, která se chce vrhnout do rudých plamenů pro svého syna.
"Co se děje?!" Přichází neznámý muž v kápi s mladou ženou po boku.
"Můj syn! Je uvnitř!"
"Connore, ne. To snad- Connore!!!"
Asasín se vrhne do hořící budovy.
Všichni ztuhnou, znehybní, nezbývá než čekat.
"To je šílenství," promluví muž stále držící vyděšenou matku dítěte.
Mladé ženě se lesknou oči.
Najednou ze dveří vypadne Connor i s dítětem v náručí.
"Johne! Vykřikne matka a vrhá se pro syna."
Connor se s kašlem sesype na zem.
"Někdy nevím, jestli jsi tak statečný nebo prostě jen blbec!"

Byl tu opět. Po kolikáté už? Poprvé ho zavřeli před několika lety. Poté si to znovu prožil v alternativní realitě. A teď, teď tu seděl zase, fascinován září luny, a chtělo se mu plakat a výt bolestí na měsíc.
Dohnaly ho myšlenky. Na všechno, co se stalo. Na všechno, co udělal. Kolika lidem ublížil. Z vlastní bolesti. Myslel, že tak konal pro dobro věci, z povinnosti. Mnoho lidí zachránil, ale za jakou cenu?
Nebylo by přecejen lepší naslouchat srdci?
Zavřel oči a rozplakal se.
Plakal za všechny ty chvíle, kdy v sobě pláč zadusil. Tady na to měl dost času.

Ten člověk neustále mluví, jako stará žena. Jak může mít tu potřebu všechno několikrát opakovat?
Naklonil jsem se k Margareth a pošeptal:"Taky ho moc nemám rád."
Usmála se, "jak se ho zbavíme?"
Najednou se Paul pozastavil, zařadil se vedle Margareth a objal jí kolem ramen. Tělem mi projel zvláštní pocit nesouhlasu. Zkroutil se mi úsměv. Nejen proto, že jsem žárlil, ale hlavně proto, že jsem věděl, jak jí je to nepříjemné.
"Myslím, že už byste měl jít," řekl jsem mu příkře.
"Ach," pochopil. "Tak tedy sbohem. Margareth..." poklonil se a odešel.
"Bojím se, že jsme si ho rozhádali," dodala.

"Co když to nezvládnu?" Ohlédla se dozadu na polovičního Irokéze v asasínském obleku. S širokými rameny a z výšky topolu na ní hleděl pro něho typickým klidným přímým pohledem.
"Zvládneš."
"Tak jo, ale co když, co když to nezvládnu ... chápeš? ... ... ... Výřečný jako vždycky..."
Otočila se a přistoupila ke dveřím. Zírala na ně. Nervozita jí vařila hlavu. Co když jí ten člověk něco udělá dřív, než Connor stihle zasáhnout? Jak moc mu může věřit? Může vůbec?
Na ramenou ucítila jeho ruce. Cítila jejich sílu a podporu.
"Stojím za tebou." Doslova. "Buď tvrdá."
"Tvrdá nebo odvážná?"
"Teď oboje."
Nadechla se a zaklepala.

Ležím na zemi a krvácím. Kdyby to tolik nebolelo, vnímala bych, jak mě svědí tváře od slz. Nevidím téměř nic. Jen díky záři luny ještě vím, kde jsem. Mokrá zem lesa mě studí do zad, mokrá jako moje šaty od krve a pláče. Cítím se nahá, mám rozpárané břicho.
Vnitřnosti, cítím je.
Nikdo tu není? Nikdo?
Bezmoc.
Nikdo?
Úzkost.
Nikdo.
Strach.
Zvuky. Ratonhnhaké:ton? "Co ty tu?"
"Jel jsem kolem, náhodou."
Naděje.
Náruč. Světlo. Teplo. Bezpečí. Leží vedle mě. Už nejsem sama. Uzdravila jsem se. Jinak by tu nebyl. Uzdravit jsem se musela sama. A možná už brzy budu zase šťastná.

Connor seděl opřený o kámen. Vzhlédl, jak jí slyšel přicházet.
„Tak tady je ten kouzelný koláček.“ Podala mu ho.
Usmál se. „A nejsme na to už moc staří?“
„Nikdy nejsi na nic starý, navíc, my jsme mladí.“
„Ale už bychom měli mít rozum.“
„Myslím, že zrovna my dva jsme doteď měli rozumu až moc.“
Connor se souhlasně ušklíbl a odvážně kus ukousnul.
...
„Pane Božé!“ Zakřičela
„Co?“ Byl mimo.
„On to ví!“
„Kdo?“
„Ten králík! On to ví! Ví, co tu děláme!“
Před nimi opravdu seděl králík a žvýkal trávu.
Connor dostal záchvat smíchu. Smál se, jako naposled před čtrnácti lety.

Connor se nepoznával. Ještě nikdy necítil nic tak silného a krásného. Předtím nebyl jeho život téměř ničím jiným než osaměním, bolestí a zklamáním.
Cítil v celém těle vzrušení. Připadal si s ní zase jako kluk. Nevinně a svobodně.
Nemohl se dočkat sladké vůně jejích vlasů, jejích hlubokých, zelených očí, něžného hlasu a dokonalosti jejích rtů, které se tolik bál políbit.
Se sklopenou hlavou a marně potlačovaným úsměvem na tváři, mířil přes malé kruhové náměstí.
Vzhlédl. Zastavil se a spolu s ním i všechna jeho krev. Okno rozbité, dveře dokořán. Úsměv byl ten tam.
„Ne,“ zašeptal a rozběhl se ke dveřím.