DMD č. 29. pro 29. 4. 2015. Téma: Nohy na ramenou

Je o mně známo, že neběhám. Jsem takové pomalu se pohybující stvoření.
Jednou jsem ale běžela jako o život. Doslova nohy na ramena.
Tábor, my dospěláci se svými dětmi.
Přišla na mě dumavá, šla jsem se projít do lesa.
A tu! Bachyně s malými. Krve by se ve mně nedořezal. Pelášila jsem do dva kilometry vzdáleného kempu, jako by mi hořela koudel u zadku. Ještě jsem jelena v poli vyplašila.
Nakonec jsem umluvila jednu paní, aby mě zavezla autem zpět přes les.
Bála se víc než já.
A co mí spolutáborníci? Smáli se, smáli. Dokud je kaňourci v kadibudce nezablokovali.

Je moc hezká. Štíhlá, vysoká, pružná. Vlasy ani ne po ramena, aby nepřekážely. Také se s ní báječně povídá a hlavně! Ještě nikdy nezapomněla vodu na čaj v konvici. Skutečně. Je skvělá a její obdivovatelé se za námi táhnou jako kachnička na provázku všude, kam se jen vrtneme. Bez její maringotky by byl náš domov o moc smutnější. A co činí smutnou ji? Paradoxně hadi. Ano, doopravdy hadi. Tito miloučcí plazi s bříškem sklovitě hlaďoučkým. A v čem tkví ten paradox? Určitě tušíte. Zamyslete se. Už? Máte to? Ano! Natrix je naše hadí žena. Hadi? Ne! Nohy na ramenou ano.

Posednou vás občas zvrácené touhy a potřeby, které úplně nekorespondují s tím, co si lidé okolo vás představují? Nemyslím tím zajisté nic úchylného v tom smyslu, jak by to většinu lidí mohlo napadnout. Mám na mysli spíše něco… horšího.
Občas si toužím hrát. Není na tom rozhodně nic divného, jako dítě jsem většinu své energie věnovala právě této činnosti, ale čím více stárnu, tím více jsou mé hry zvrácenější.
Představte si, že dostanete mrtvolu (aby vás to nevyděsilo), se kterou si můžete dělat, co uznáte za vhodné. Operovat, rozdrásat, zničit, roztrhat a znovu sešít. Hlavu k srdci, nohy na ramena…

Měla to být příjemná letní procházka.
Bohužel teta Kateřina měla obzvláště povídavou náladu a sršela příslovími a idiomy na všechny strany.
Doktor Vlach začal se sáhodlouhým rozborem důvodů, proč lidé vůbec mají potřebu používat jakési opisné zkratky místo toho, aby, hergot, prostě řekli, co chtějí říct.
Teta Kateřina stiskla rty a naši skupinku poněkud předešla.
Za okamžik se však otočila a s obličejem nadmíru rozrušeným vzkřikla: „Nohy na ramena!“
Pak se jala prchati ve směru opačném.
„Vidíte, to je přesně ten případ – proč prostě neřekne „utíkejte“, když...“
Nato byl doktor Vlach hrubě přerušen hejnem rozzuřených vos.
Neměly pro lingvistiku pochopení.

Za tu dobu, co pracoval v Záchranném autobuse, viděl Stan Silnička hodně lidí na útěku. Poznal je skoro okamžitě. Měli neforemně sbalený kufr a ruce se jim trochu třásly, když tahali z kapes drobné mince. Do sedadel se vždycky snažili zabořit co nejhlouběji.
Když Stan zrovna nemyslel na obrázky čarodějek otisknuté v Playmágovi, donesl těm pasažérům horkou čokoládu, občas se u někoho zastavil a prohodil s ním pár slov. Potom pátral v jejich tvářích a snažil se v nich přečíst, před čím prchají. Většinou to bylo snadné. Jenom ten dnešní kluk, takový rozcuchaný a uhrovitý ňouma Longbottom, to byla záhada.

Harry sa prebudil do jasného rána veľmi bolestivým spôsobom. Najradšej by vypol slnko, ale zmohol sa len na zaskučanie a sebareflexie na tému, čo sa, pre Merlina, stalo včera v noci.
Chvíľu len ležal. Potom otvoril oči. Naľavo nočný stolík, pohár vody a šaty na zemi. Asi jeho. A... kniha. Tisíc a jeden liečivých elixírov.
Harry mal strach pozrieť napravo.
Na vedľajšom vankúši spal ako dieťa Severus Snape. Hákovitý nos, o pár vrások viac, tmavé chĺpky na chrbte. Potter si s hrôzou uvedomil, že sú obaja nahí.
Žeby to včera až tak prehnal s alkoholom?
Radšej vzal nohy na ramená.

S Helgou se znaly od dětství. Chodily spolu do lesa na maliny a dolů k potoku pouštět po proudu věnečky. Pak utíkaly po břehu, sledovaly, kam doplavou, a přály si, aby se nikdy nerozdělily.
Odešla první. Listí na stromech ještě nežloutlo, ale její rodina spolu s dalšími prchala z kopců se strachem a obavami, jestli se ta zlá zima vůbec někdy přežene.
Vrátili se, když kvetly stromy v sadě i květiny na louce, k potoku ale stejně musela jít sama. A chodila tam sama i dalších sedm jar, než je vyhnali podruhé.
Ještě toho roku utekla za Helgou do Bavorska.

Přelétl jsem očima přítomné. Pět mladých kluků a já, ten nejmenší. To znamená, že budu muset... Proč?!
V pozadí stál kameraman, šéf celé akce. Pustil hudbu, abychom se dostali do nálady.
"Brouku, nemáš na sobě nějak moc oblečení?"
Shodil jsem, co šlo a zůstal jen v "pracovním". Ostatní se do toho pustili beze mě. Tělo na tělo, ve dvou, ve třech, smích, vzdechy, pot...
Přitiskl jsem se k jednomu ze siláků dole, pak k tomu na něm, vzrušený na nejvyšší míru. Stál jsem na vrcholu lidské pyramidy, nohy na ramenou kluků pode mnou a byl šťastný, protože jsme to dokázali.

„Tak jsme si zazpívali písničku o Káče a kocourovi,“ řekl učitel Pěnička. „A teď si ji rozebereme. Co v té písni dělá Káča, žáku Mňouku?“
„Bere nohy na ramena a zdrhá před vzteklým kocourem,“ odpověděl tázaný. „Ale Káča je blbá, kdyby toho kocoura nakopla, tak má od něj pokoj.“
„Ten kocour měl určitě vzteklinu,“ ozval se Bičiště. „A kdyby ho kopla, tak ji rafne. A pak by byla Káča taky vzteklá.“
„Chudák holka,“ přidala se Benecká. „Strávit měsíc v nemocnici jen kvůli tomu, že kocour nebyl očkovanej. Naštěstí byla rychlejší a kocour ji nekousnul.“
Učitel Pěnička byl rád, že zazvonilo.

Čtvrtek odpoledne, předposlední hodina ve třeťáku.
"Vážení, tak se mějte a uvidíme se zítra. Máte ještě něco, nebo musíme uklidit?"
"Ještě němčinu."
Soused v lavici povyskočil.
"Jak němčinu? Vždyť se včera říkalo, že odpadá."
"Ses nekoukal na suplování? Žádná změna tam nebyla."
"Sakra, ale já nepsal minulou písemku. Bude mě chtít zkoušet! ... Pane učiteli?"
"Ano?"
"Můžete napsat do třídnice, že odcházím z důvodu nevolnosti?"
"Můžu, jen mi prosím vytočte a dejte na ucho Vaši matku, ať jí mohu sdělit, že odcházíte předčasně."
Chvilka trapného ticha.
"Bacha, už jde," zahlásil spolužák od okna.
"Už vím! Schovám se vedle na dívčích záchodech!"