Hostinec u Bídáka

To odpoledne měli štamgasti dlouho na paměti. Chvátali do hospody, aby unikli spalujícímu žáru sálajícímu z budov Northgardské pevnosti. Ale u Bídáka nebylo šero, na které byli zvyklí. Skrz UMYTÁ okna proudilo dovnitř slunce, což mělo za následek zteplání piva stojícího před strávníky.
Tedy, toho piva, které nestihli vypít na jeden zátah. A jelikož jim Bídák zakázal se uvnitř skel dotýkat, museli na to jít jinak.
A tak den za dnem při příchodu štamgasti hodili hroudu bahna z venku na okna. A pokračovali do té doby, než se jim konečně podařilo zaplácat je tak, že nebyl vidět ani kousek nebe.

Poeta, Maller a Kruege se po směně opětovně sešli u Bídáka. Po deseti vteřinách jim na stole přistály korbely napěněného ležáku.
„Cože? To už je tu zas!“ zaječel zděšeně cotas, který se naposledy dostal s Kruegem do pivní soutěže a vydržel do třicátého kola.
„Kamaráde, já tu vlastně žiju. Tohle je můj domov. Tady jsem si poprvý vrznul, poprvý se ožral, poprvý se poblil z chlastu, poprvý se porval tak, že jsem přišel o pár zubů. A to nemluvím o prvně zabitým,“ zasyčel na něj Kruege.
Cotas zbledl a rychle vycouval z lokálu.
„Nepřeháněls trochu?“ pousmál se Poeta nad pivem.

U Bídáka se konalo každoroční sčítání prasat. Ten, kdo byl nějvětším prasetem, získal jako hlavní cenu večer na účet podniku.
Mělo to vlastně svou logiku. Alespoň jednou za rok se celá posádka pevnosti Northgard umyla a vyměnila propocené hadry za novou uniformu. Tak se rovnou mohla konat přehlídka.
Pravidla sčítání prasat byla jednoduchá. Každý účastník se povinně zvážil večer před mytím. Následně druhý den se opět všichni dostavili a byli převáženi po umytí a výměně oblečení.
Součet prasat byl pak celý rok vyvěšen nad barem. Spolu s tichou modlitbou za mrtvé bakterie jejichž váhu určoval rozdíl před a po umytí.

Rvačky U Bídáka nebyly ničím zvláštním. Divný by spíš byl den, kdy by se tu minimálně tři neodehrály. Většinou se prala omladina - cotasové, kteří si přihnuli a netušili, kde je jejich míra.
Jeden takový si tu právě vyskakoval. Mával pěstma kolem sebe a hrozilo, že brzy někoho trefí. Tentokrát byla hádka kvůli nejlepšímu místu v Ecorii. Hostinského to ale pomalu unavovalo. Klidně vypláchl nejhorší korbel, který našel, došel ke cotasovi a majznul ho po hlavě. Tělo padající na zem následovaly střepy, které se nikdo nepokoušel zvednout.
"Jdi do prdele s tou svojí rodnou hroudou," odplivl si při návratů k pípě.

U Bídáka bylo opět narváno. Nebyl jediný stůl, kde by nesedělo pohromadě několik skupinek, které se chvílemi museli překřikovat.
Poeta, Maller a Kruege nedobrovolně sdíleli stůl s partou Cotasů, kteří právě řešili tajemnou záhadu Jednonohé Lilly.
"Ti říkám, že jeden štamgast nebyl spokojenej s její službou a tak jí tu nohu useknul," zařval nejmladší z cotasů, který se snažil prosadit mezi svými kumpány.
Maller se pousmál do korbelu. Bavilo ho poslouchat tyhle teorie. Někdy se nečekaně objevila nová, zábavnější než všechny předchozí. Dnes to tak ale nevypadalo...
Nikoho by nenapadlo, že Lilly dostala obyčejnou růži a felčar navrhl léčbu amputací.

To vám takhle žil jeden lišák. Byl všemi mastmi mazaný. A hrál si na nechápavého blázna.
Liščátka v okolí mu to baštila a ten praštěný strýček jim byl pro smích. Nadarmo jim staré lišky říkali, aby si na něj dávali pozor. Kdepak, liščátka neposlouchala a myslela si, že snědla moudrost světa.
A jednou je takhle bláznivý lišák pohostil u sebe doma a vsadil se, že nikdo z nich do sebe nenaláduje víc než on sám. A liščátka hloupě souhlasila. Bříška je pak bolela a maličcí ještě dlouho trpěli.
A ponaučení? Nechlastejte s Kruegem. Tváří se nevinně, ale játra má nesmrtelná.

Tak jako poslední dobou pořád, byl v pevnosti Northgard klid a většina chlapů, když neměla službu, posedávala v hostinci.
Z nedostatku témat se vzpomínalo na dětství a každý s radostí přispěl svým vtipným zážitkem. Všichni se snažili mít tu nejlepší story o tom, co provedli se svým sourozencem. Jen Poeta seděl v koutě a mlčky upíjel pivo. Taková byla nevýhoda jedináčků... Něměli žádné příhody, kterými by se mohli zapojit.
Po dlouhé době byl odsunut na vedlejší kolej. A překvapivě dneska mu to ani nevadilo. Když je tak poslouchal, divil se že se všichni dožili dospělosti. Vlastně měl krásné klidné dětsví.

"Zámečníka! Ihned potřebuju zámečníka!" zařval cotas po příchodu k Bídákovi.
"Co tu ječíš? A proč ho hledáš?" zasmál se podnapile Kruege.
"Vrací se jí manžel. A zámek je rozbitý. Musíme rychle nechat vyrobit nový. Zítra v podvečer se tu objeví a jestli bude zámek rozbitý, tak to bude průser," zhroutil se na židli, sebral někomu korbel a na ex vypil pivo.
"Hele, to tě vlastně trápit nemusí. Zámek je rozbitý na jejím pásu. Jestli tě nařkne, tak má stejně smůlu. Nikdo tě nikdy neviděl k ní chodit, případně odcházet," pronesl klidně Maller. Cotas se uklidnil a vděčně objednal novou rundu.

Nejhorší na chlastacích soutěžích jsou rána. To vám může potvrdit nejeden cotas, který si zažil svoji první - a na dlouhou dobu i poslední - chlastačku.
Dnešní ráno nebylo výjimkou. Parta cotasů, která si myslela, že zvládne obstát s legendárním Kruegem, se choulela v nejtemnějším rohu zaplivaného hostince.
"Jak tak koukám, tak Kruege opět zanechal otisk na duši těchto nevinných chlapců," pronesl jeden z přísedících chlapů a s úšklebem drcnul do Kruegeho.
"To víš, pořád jim opakuji, že alkohol je to nejhorší, co je může potkat. Zvlášť, když vedle alkoholu jsem já," zasmál se Kruege, kterému nic nebylo a objednal si pivo.

Kruege si odkroutil zbytek, již tak značně zkrácené služby a ihned vyrazil k Bídákovi. Evidentně neprohloupil. Na každém stole bylo vyskládáno po dvaceti korbelech piva. Zase konala oblíbená chlastací soutěž.
"Pánové, vítěz právě vstoupil," zařval Poeta přes celý lokál a ukázal na Kruegeho, který se začal zubit od ucha k uchu.
"Dneska to nedá. Bídák to zvedl na dvacet korbelů. A minule těch patnáct skoro nedal," ušklíbl se Maller a několik cotasů kolem souhlasně přitakalo.
"Kámo, znáš Šárovo oblíbené - Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďme? Tak nekecej a stoupni si ke svému stolu. Zatím jsem uchlastal každého. Tak začínáme!"