DMD č. 6. pro 6. 4. 2016. Téma: Nejsem žádná květinka

Kunčofti, zarostlí, umolousaní a smrdutí, mě občas přirovnávají k růžím, sněženkám, liliím a jiným květům. Zapomínají, že nejsou rytíři v zářivé zbroji a zvučných jmen. A že já nejsem žádná ušlechtilá bledule ze zámku. Jsem jednonohá Lily, ale květině se nepodobám ani v nejmenším. Idealizují si mě, protože v mém pokoji mohou zapomenout na to, čím skutečně jsou. Kupují si lásku a tělesnou rozkoš, aby se cítili silnější a lepší. Proto mě ve chvílích vášně nazývají sladkými jmény. Nepotřebuji to. Nepotřebuji si představovat, že jsem někdo jiný. Vznešenější. Vím, kdo jsem. A vím, kdo jsou oni. Proto se mě bojí.

Důvod, proč jsou na kněžnině seznamu hostí pro banket na počest gondorského krále skutečně všichni ambasadoři, je dvojí.
Za prvé, Morgulien o dobré vztahy vlastně docela stojí.
Za druhé, dělá mu to naschvál.
Když vyvolávač oznámí „z Mordoru", Elessar ztuhne. Když vidí Jugháše, zbledne. Pak si všimne mě a vybuchne.
„To přestává všechno! Nejdřív skřeti, teď dokonce nosítka! Kdo si ta tvoje... myslí, že je?"
„Aragorne-králi," oslovím ho, „mám tu vzácnou výsadu být mrzákem. Pokud si přeješ, ráda se podělím."
Nepřijal. Škoda.
Éowyn neurážím tím, že bych ji šetřila, když spolu cvičíme. Ale ublížit jí nechci.
Elessarovi? S potěšením.

Kdo je jediná kočka v našem domečku? Já, Rozárka.
(Ne, ty šmudly venkovní fakt nepočítám).
Kdo v domečku vládne? Rozárka.
(Tlapku mám něžnou, ale drápky zasunuté proklatě nízko, o tom ví kocouři svý.)
Kdo zůstane ležet v pelíšku, když se vrací domácí? Rozárka.
(Kocouři se můžou přetrhnout, jak je letí vítat, ale za kým domácí přijdou sami? Hádejte…)
Kdo se jediný nebojí Silvera, který se k nám nadrzo přistěhoval? Rozárka.
(Mimochodem proč se bojej polohluchýho a poloslepýho kocoura nechápu. To jim nedošlo, že stačí pořádně ječet a on se jim vyhne?)
Kdo není žádná křehotinka, ale vydrží kde co?
Domácí.

Jednou přinesl Malý princ květině hrst čerstvé hlíny, aby se jí lépe dýchalo. Podívala se na něj dotčeně.
"Děkuji, ale nepotřebuji to," řekla.
"Ale já myslel, že..."
"Já vím, ale mně je tu docela dobře. Ostatně, nejsem žádná květinka, kterou bys musel opečovávat," řekla.
Malý princ se zasmušil, ale dál na ni nenaléhal.
Zastavil jsem se v práci. Malý princ mlčel.
"Přijímat je někdy těžší než dávat," řekl jsem.
Podíval se na mě a já náhle pocítil velikou samotu toho človíčka, který tak rád dával.
"Povídej mi ještě o květině," požádal jsem ho.
Malý princ se usmál a vyprávěl dál.

Struny mandolíny se pod Pietrovými obtloustlými prsty chvěly jako v zimnici. Oděl svou touhu, své city a celé své srdce do písně a teď pištivým hlasem trylkoval pod rozevřeným oknem na opuštěné ulici. Poslouchaly ho jen netečné hvězdy, sousedi a mrouskající se kočky, anebo i… ona? Lehká záclona se pohnula. Že by přece? Vytáhl bílou růži a hodil ji do okna. Znova a znova. Když se konečně trefil, odsunula se závora, dveře se otevřely… a Pietro polkl.
„Věděl jsem, že přijdeš!“ silný hrdelní hlas, mohutná postava a drobná kulatá hlava. Guiseppe, její bratr, se vzrušení v hlase skrývat rozhodně nepokoušel.

Kytky, kytky, koťata, dva divný chlápci, kytky, labutě, kytky, psi, proč psi, kytky, a zase labutě, a kytky, mumlal Pažout, a Horáček se zeptal, co to máš, dnešní poštu, odpověděl Pažout, koukej na to, jsme snad psi, nebo kytky, podívej tyhle, jak se kolem sebe ovíjejí, nechutný, nebo si někdo myslí, že jsme labutě, a Horáček řekl, chápej, nevěstu přestrojenou za šlehačkový dort nám nikdo posílat nebude, ukaž to s labutěma, a Pažout povídal, tady, ale černá labuť jsem já! Klidně, odpověděl Horáček, hlavně už pojď, labuti, taxík čeká, narovnal Pažoutovi motýlka, a Pažout řekl, díky, ty můj šlehačkovej dortíku.

Stěhovala jsem zrovna nábytek do patra, když správce doručil pozvání na královský ples. Mamička míní, že se hledá nevěsta pro následníka. Je to sice takový chcípáček, jednou rukou bych ho uzvedla, ale koruna je koruna. Švadlena nejdřív remcala, že nemá materiál na nové šaty, ale stačilo, abych na ni jednou dupla. V té rudé jsem přímo impozantní. Cesta na ples nebyla z nejlehčích, ale když za to člověk pořádně vezme, i saně ze závějí vyprostí. Na zámku konkurence veškerá žádná, ty chudinky vyzáblé, nedomrlé, bych sfoukla levou zadní. Nenamáhejte se, třasořitky, chcípáček je můj!
***
„Paní z Outlova s dcerou Droběnou!“

Nejsem žádná květinka.
Jsem strom.
Podepírám nebe a nahrazuji vzduchem zatuchlé ticho pokoje, kterým ho zaplňuješ, jen aby v něm něco bylo.
Šustím svými listy v dny, kdy máš pocit, že už ani tepot tvého srdce není dostatečně hlasitý a tvá existence je pouhým snem. Ale nesníš.
Stíním. Aby tě žár světa nesežehl.
Nesetneš můj kmen, ale ani nezaleješ mé žíznivé srdce.
Jen pomalu drtíš okvětní lístky v dlani.
Květy jsou však pouhou částečkou mne. Uvnitř je mnohem víc. To, co nemáš odvahu hledat.
Proto padám k zemi dobrovolně.
Přetvářím se.
V jiné podobě posloužím někomu, kdo mou podporu ocení.

"... a nakonec, nejvyšší z nich vzal její ruku a doprovázel ji..."
Hlas předčítající dívky nerušeně zazníval do všech koutů místnosti. Ostatní dívky seděly na taburetech a vyšívaly, háčkovaly nebo pletly. V nejvzdálenějším koutě jedna dívka brnkala na loutnu. Nerušila, spíše naopak. Hudba jako by podtrhávala čtené. Slunce zářilo do oken tvořených mozaikou skleněných kousků, pospojovaných olověným páskem. Dívka četla dávné báje, ostatní pilně pracovaly a odpoledne plynulo.
Když se v místnosti sešeřilo, dívky se stejně spořádaně a tiše rozešly do svých pokojů.
"Mám toho dost! Nebudu tu. Nejsem jako tyhle květinky!" řekla si Ciri a uvázala poslední uzel na prostěradle.

Porcelán nakonec zůstal na místě. Všechen. Protože věci, které chtěli schovat, aby nebyly ukradeny, by měly zůstat tam, kde se k nim nikdo nedostane. Alespoň dokud nedostane Karla. A to ani jeden z nich nehodlal dovolit. Zapečetili dům, Česťa odevzdal stříbrnou šupinu, a pak dali anonymní tip kriminální policii. Věděli už vše, co potřebovali, takže je čekal už jen odchod do hlubin brdských hvozdů. Česťa o Karlovi pochyboval. Léta a stav přírody se na něm podepsaly. Ale jak správně Karl podotknul, nebyli žádná béčka. Byli tvrdí jako podešev a nehodlali utíkat. Hodlali jít na lov. Jen byli zároveň lovnou zvěří...