DMD č. 23. pro 23. 4. 2016. Téma: Nad propastí

„Kolik času ještě zbývá?“ Leželi před vysokými kyvadlovými hodinami a čekali. Čekali už dlouho.
Jejich osud visí nad propastí. Snad se podaří...
Nejprve odešly bez varování posvátné kočky, co snad stovky let obývaly palác. Procházely se po chodbách a na vše shlížely moudrýma očima. A pak najednou byly pryč.
Dostali strach. Šli se poradit k Nejstaršímu.
Poprvé za celou dobu, co pamatovali, Nejstarší zaváhal. Dlouho přemýšlel. Pak odpověděl.
Je nutno najít průchod v bráně času. Tou ovšem mohou projít jen vyvolení o dvanácté hodině nejdelší noci.
Hodiny začaly odbíjet půlnoc. Kyvadlo se zastavilo, ale brána se neotevřela. Nastal soumrak lidí.

Mimas se stěží dovlekl do úkrytu na provizorní lůžko. Ze stejně provizorního obvazu kapala krev. Velitel upadl do bezvědomí. Naštěstí. Vyndavání šípu nebyla pěkná podívaná. Gwen vybrakovala brašnu a kromě podpůrných injekcí a bacty zapojila i transfuzér. Střídavě hypnotizovala hadičky, vedoucí z její do jeho žíly a velitelův obličej, který přestával být smrtelně bledý. Potácela se mezi nuceným klidem a touhou vyletět ven a zničit všechno živé, co jí přijde do cesty.
Venku se navíc spustila strašlivá bouře.
Gwen se sklonila k Mimasovým ústům. Nedýchal. Zkoušela nahmatat tep. Skoro nebyl.
Položila hlavu na jeho hrudník a nechala slzy volně téct.

Jak v Zeměploše, přepluješ přes okraj, do propasti, a konec, finíto, nazdar.
Vyletěl jako Fénix, pln naděje a šťastných očekávání.
Tentokrát je to bomba, cítí v prstech, chrastí uvnitř kostí.
Připadá si jak Jan Tleskač při odlepení.
Jak Harry Potter s hrdě vztyčenou hůlkou!
Směr vzhůru se během mžiku oka láme.
Houstone, máme problém!
Big trouble!
Padá.
Do hlubin, kde vládne stín.
Zběsilí psavci nad ním mažou schody dolů.
Jak Harry Angel výtahem do pekla.
Jak beztvářné děti v The Wall směřuje do obřího mlýnku zapomnění.
Padá.
Aries, Ryo, kde jste?
Bez kachničky a bez komentáře přepadne přes okraj nejnovějších.

„Víš, že je tohle riskantní?“ zajímal se Semen Korčaško.
„Prdlajs, kdyby bylo, beru si sebou flintu a další zbraně.“ klidnil svého kamaráda, Jakub Vandrovec.
„Tak proč si sebou bereš samohonku?“
„Na trénink, dneska večer je velký turnaj v pití vodky.“ Pochlubil se Jakub, jistý si vítězstvím.
„Hlavní cena?“
„Pětiletá zásoba vodky.“
„Tak to zní lákavě.“
„Budu mít šanci porazit Bardaka, klidně by se mohl otrávit alkoholem.“
„Při tvém štěstí se otrávíš spíš ty,“ pošťuchoval ho.
„Nech si toho, nebo na tebe vezmu černou slepici.“ varoval ho mírně.
„Vítejte na dnešním Padesátém turnaji s podtitulem ‚Nad propastí aneb Pijte s mírou…‘“

Cítil se strašně. Bába s holkou ho tížily v břiše jako pytel kamení. Každý krok ho bolel a všechno se v něm mlelo. Přemýšlel, jestli za to může ta kostnatá bába nebo všechno to oblečení.
Nejhorší ale byla pekelná žízeň. Neměla babka v zástěře schovanou sůl? V puse měl jako na poušti posypané štěrkem. Pomalu došel ke studni a nahnul se. Hladina vypadala tak lákavě, ale byla tak daleko.
Pomalu natáhl tlapy, chytil provaz a začal tahat vědro, voda stříkala všude kolem a on už ji cítil na jazyku. Bude tak příjemná, tak studená. Něco ho chytilo za nohy. „Áááááá!“

Hodil dovnitř kamínek. Žbluňknul a udělal kolečko v žabinci. Nad propastí stál mrňavý kluk s usopleným nosem a zbytečně velkýma očima.
Zašustila křídla. Zvedl oči. Kroužily nad ním. V jeho tváři (a možná to bylo naposled v historii) se objevil strach. Hořící krovy, noc, křik a tělo, které bylo máma, překryté starým pytlem.
Švihl po vlaštovkách kouzlem, protože mu konečně bylo jedno, že ho objeví. Malá tělíčka padala s oblohy. Dal si tu práci a na každé z nich šlápnul.
Pak skočil do propasti. Plaval hloub a hloub.
V srdci sídla černých mágů se objevil usoplený kluk připravený se učit.

Napriek roztrpčujúcim zaváhaniam som zdarne doviedol svojich spoločníkov na miesto opísané v lístku od Irregulars. Slepá ulička končila hromadou odpadu, ktorou sa práve zdĺhavo prehrabával bradatý hrbáč s protézou namiesto ľavej nohy.
„Dobrý deň, Wiggins.“
Bradáč sa uchechtol a sňal si klobúk. „Váš zrak, Holmes, je stále jastrabí.“
Watson sa rýchlo zorientoval a radostne zvítal s mojím niekdajším chránencom, hoci ruku mu prezieravo nepodal.
Beckett mlčky prešiel okolo. Nahol sa ponad porozbíjané kachle. Schytil ho závrat, akoby hľadel do pekelnej priepasti – a tá hľadela späť naňho. Potlačil žlč a spýtavo sa obzrel na mňa a Wigginsa.
„To je ten bastard?“

Toho dne, kdy Bůh odpočíval, obcházel Adam svůj malý velký Ráj a učil se lásce.
Na jazyku mu vibrovala jména, která tvorům dal, a mezi nimi stálá myšlenka na Boha.
A jedna drobná, docela nepatrná myšlenka na sebe. Na svůj úkol, na svou důležitost, na svou moc. Rostla pomalu a opatrně jako skrytý nádor, čekající jen na možnost se projevit.
Pod lidskýma nohama se tak rozevírala propast a člověk nad ní beze strachu radostně tančil.
Bůh již viděl lidský pád a všechnu bolest, jež z něj povstane. Přesto nemohl člověku zabránit. Ale mohl jej vykoupit. Mohl nikdy nestáhnout nabízenou ruku.