DMD č. 23. pro 23. 4. 2016. Téma: Nad propastí

Padá Antonín, padá Sára, padá Jonáš, padá Jáchym, padá Didi, padá Šimon, padá Kateřina, padá Jaroslav, padá Robert, padá Stanislav, padá Blažena, padá Jan, padá Petr, padá Kryštof, padá Vladimír, padá Jana, padá Filip, padá Vítek, padá Zdeněk, padá Patrik, padá Veronika, padá Berenika, padá Klára, padá Ivan, padá Eva, padá Adam... Spíš?
Ne, tati! Povídej dál!
Padá i Pavel, padá Šárka, padá Bořek, padá Markéta, padá Jindřich, padá Luboš, padá Martina, padá Magdaléna, padá Kristýna, padá Jakub, padá Anna, padá Gustav, padá Dominik, padá Roman... Všichni, úplně všichni prostě padají do jámy!
Tati!! A co je vlastně pod jámou?!

Žil, byl jeden pěkný pár, ona princezna, a on byl král.
Byl malý a nemyslel si o sobě nic hezkého. Bál se, že ho princezna opustí a on už nebude mít nikoho.
Měli se velmi rádi, a chovali se ve vzájemné úctě.
Ona ho bila. Nikomu to neřekl.
Bydleli spolu v krásném paláci, oni a jejich psí smečka.
Král moc chtěl děti. Ale princezna ne.
Nakonec král princeznu požádal o ruku.
Hodila po něm vázou. Měl podlitinu ještě týden.
A žili šťastně až do smrti.
A když už to král neunesl, vydal se k přehluboké propasti a skočil do ní.

Stanul před královnou. Srdce mu divoce bušilo, na rtu ještě cítil pachuť protivníkovy krve. Skoro nedýchal.
Vteřiny ubíhaly, ale čas se zastavil.
Teď to udělá. Buď ho přijme, nebo ho odvrhne. Stál nad propastí a musel udělat krok do prázdna.
Zhluboka se nadechl a rukou si sundal přilbu.
Úder srdce.
Visel nad prázdnem.
„Odveďte mi ho z očí,“ proťala vzduch svým hlasem. Z očí jí šla zloba.
Čas se zase rozběhl.
Nebyl pro ni víc než obyčejný špeh. Stín na zdi.
Jako ve snu se otočil k odchodu, ale pořád nedokázal vstřebat to, že vykročil a teď padá do propasti.

Mlčky jí podal jointa.
Potáhla si, vyfoukla kouř: "Víš, Joe a já jsme si tam, na protějším kopci, chtěli postavit dům. Teď tohle všechno smete jaderný výbuch, a Joe válčí někde mezi hvězdami. Cítím se jako nad propastí, jako, že se chystám udělat ten poslední krok."
Tomas se na ni vážně podíval. Pak se zahleděl na ostrov, který považovali za svůj nový domov.
"Nechci se toho všeho vzdát."
Mayra pokrčila rameny: "Co nám zbývá."
"Když stojíš nad propastí a musíš udělat další krok... Skoč!" dal jí ruku na rameno a slavnostně se napřímil, "ten dům si s Joem postavíte, slibuji."

Stál jsem nad propasti. Byla to ta stejná propast do které spadl Gandalf. Byla to ta stejná do které spadl Frodo i Bilbo. Byla to alkoholová propast. Po sedmi pivech přišli paňáci. Po paňácích přišlo víc paňácích. Potom už jsem byl opitý, nehodný jiných elfů. Tak jsem došel k té propasti. Ztracený ve světě alkoholu dopotácel jsem se k posteli. Půjdu spát, říkal jsem si. Ale Maglor měl jiné plány. Čekal na mě s údem nažhaveným. Řekl jsem si okay, tak jo. Bylo to zepředu, zezadu, i z jiných stran. Jaké překvapení bylo, když po tom všem jsem zeblil postel.

Byl jednou jeden král, měl dceru a hledal jí ženicha. I sjelo se do království mnoho uchazečů nejrozličnějších.
"Poslyšte," pravil král, "princeznu a půl království dostane ten, kdo se nejlépe zhostí tohoto úkolu: přejet na kole po laně nejhlubší propast v království."
A kandidáti vjížděli na kole na lano, avšak dříve či později se zřítili do propasti a nabodli se na některý z kamenných jehlanů na dně.
Tu však jeden z nich, český Honza, praví:
"Pane králi, nechte si princeznu, na kolo nesedám, život je mi milejší."
"Zvítězil jsi, neboť jsi z nich nejmoudřejší, a princezna je tvoje!" zvolá král.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či do dediny nezájdeme, cirkus prišiel. Malý Dodo sa doňho prihlásil.
- A dívíš sa mu? Odkedy videl v televízore toho, čo cez Veľký kaňon po lane prešiel, tak si povedal, že aj on musí.
- Veruže poctivo trénoval. Každý deň ti ho bolo medzi kostolom a kultúrnym domom na lane vidieť. Akurát teraz v cirkuse nebude na lane?
- Hybáj, a to už prečo?
- Cirkus je zahraničný, nerozumeli mu. Ako im furt ten Veľký kaňon spomínal, tak pochopili, že chce z kanóna vystreliť.

Problémy se šikanou jsme na škole nikdy neměli. Pak nastoupila do šestky Maruška Sováková. Přistěhovali se do Prahy teprve nedávno. Do dětí něco vjelo, na sociálních sítích se množila její zesměšňující videa.
„Poslední roky se mi tohle stává stále častěji,“ přemýšlí Maruška. „Dříve jsem nebyla tolik nápadná. Teď se hned jde s každou maličkostí hned do médií. Tohle je balancování nad propastí. Nemůžu si dovolit skandál každý druhý rok!“
„Budeme se muset stěhovat,“ oslovila své krkavce. „Chce to nějaké velké, multikulturní město. Třeba Londýn. Je tam sice draho, do školy pojedu přes hodinu, ale jedna malá čarodějnice se tam ztratí.“

Nejde o to nalézt cíl, cesta sama o sobě se stává cílem. Každým krokem se něčemu přiblížíš a něčemu jinému vzdálíš, ale podstatné je, že nezůstaneš stát. Prostát život nejde, stejně na tebe nepočká, ale proběhne kolem ani nevíš jak. Musíš jít s ním. A doufat, že pokud sejdeš z cesty, nebude to ta jediná pravá cesta a pokud přece jenom byla, dokážeš se na ní vrátit. Nakonec člověk vždycky někam dojde. Navzdory tomu, že mu spousta věcí nedošla. Žádná cesta nezačíná velkým dramatem, ale prvním krokem. Je jedno jak malým a kam vede. Pokud člověk zrovna nestojí nad propastí…ííííííííííí…

Šel, jak nejrychleji mohl, ji vláčel s sebou, téměř ji táhl po zemi.
Kolem nich hustý, neprostupný les, sem tam z mechu vykoukl kus tvrdé skály.
Už tam téměř byli.
Cesta stoupala prudšeji a on ve svém vzteku přehlédl varovnou tabuli.
Byl zadýchaný, plíce ho pálily, ale nezastavil se, ani nezpomalil. Občas se rozhlédl, aby se ujistil, kde je.
Došel na vrchol kopce, pod ním se rozprostíralo koryto řeky, které vymílala voda po dlouhá léta. Odtud mohou pokračovat.
Prudce se otočil, na ni zapomněl. Chvíli nic, pak se ozvalo žuchnutí.
"Sakra!" Zaklel.
A přesně takhle spadla Nerostovi pláštěnka ze srázu.