DMD č. 23. pro 23. 4. 2016. Téma: Nad propastí

Blíží se lehkými krůčky. Tiše. Neúprosně.
Kruh honosně oděných žen s očima zářícíma krutostí.
Evžen s úžasem poznává tu nejstarší, vídal ji v novinách.
Eleonora Rubínová zasedala ve Velké radě. Bohatá, vlivná, přítomná u každé významné události.
Ostatní nezná.
Kdyby aspoň nebyly tak mladé a krásné!
Xénie se vzchopí první. Zasviští mrazivé blesky.
Třesk a rachot, výtrysky světla, prskání kleteb.
Kruh se mění ve zmatené klubko, avšak nezadržitelně tlačí liškomágy k ochozu na konci chodby.
Přes mihotání jedovatě fialových plamenů se nedá rozeznat, co je dole.
Jáma se šklebí jako brána do pekla. V hloubce to temně duní.
Drahoš vykřikne.

Dostat se na vytýčený bod není jednoduché. Musí nastat dobrá konstelace a pak to přijde.
Párkrát přešlápnu, proměřím si vzdálenost, přikrčím se, přilepím uši k hlavě (to kvůli aerodynamice, víme?) a hop hop hop, jsem tady!
Stojím na úzkém pruhu širokém tak na tlapku, propast pode mnou je imponující. Tady se mi líbí. Projdu se až na konec, otočím se (ten adrenalin) a jdu zase zpátky. A juchů! Jde domácí!
Číhám.
Zklamání. Otočila se a vrátila.
Ne, jde zpátky.
Připravím se.
Plác!
"Tobiáši!" lekne se domácí."Mazej z těch dveří dolů! Sletíš a nabiješ si čumák!"
Cha!
Jsem kočka, přece!

Na počátku toho šílenství byla zeď. Uprostřed Ankh-Morporku ji postavil jistý Mareček z Cukrové Hory a nejdříve jí nikdo nepřikládal důraz.
Kniha obličejů, tak jí říkal. Každý, kdo chtěl, na ni mohl napsat křídou vzkaz nebo přilepit ikonografii.
Netrvalo dlouho a mladí Ankh-Morporčané se do knihy obličejů úplně zbláznili. Hitem se staly takzvané samoikonografie – obrázky, kdy držíte skřítka za nohu před sebou a on vás přitom kreslí.
Otázkou prestiže bylo mít na knize obličejů co nejšílenější samoikonografii. Zatím nepřekonaná zůstala samoikonografie Chrudoše Hodnělajků, který se nechal zvěčnit, jak stojí přímo na okraji Zeměplochy a čurá přes něj do hlubin vesmíru.

V chlapecké ložnici byl sám, všichni odešli na vyučování. Až se vrátí, on už tady nebude. To mu až tak nevadilo. Neměl sice ve škole nepřátele, ale blízké přátele taky ne. Se svým jediným opravdovým kamarádem se rozloučil včera v Zakázaném lese.
„Snad tam bude Aragog šťastnej...“
Povzdechl si a začal sbírat svoje věci. Učebnice, brky, pergameny, školní hábity... Celý jeho dosavadní život nenávratně mizel v obrovském kufru jako v nejhlubší propasti. Naposledy vzal do ruky svou zmrzačenou hůlku. Dvě poloviny spojovalo už jen jádro – žíně z ocasu hipogryfa. Zaváhal, ale nakonec ji tam vhodil taky.
Víko bedny hlasitě zaklaplo.

Slunce ozařuje střechu chrámu z bílého mramoru, mezi sloupy pofukuje větřík. Procesí kněží a kněžek zapaluje oběti, kouř stoupá k nebesům.
Na střeše chrámu sedí havran. Korálkovýma očima pozoruje okolí. Nikdo si ho nevšímá, nikdo ho nevidí.
U oltáře se tlačí prosebníci. Ti nejbohatší z nejbohatších. Jen oni mohou jít dál a dostat za své zlato záblesk budoucnosti.
A my zamíříme dolů, pod chrám. Je tu temno, vlhko, horko. V jeskyni zeje propast, ze které se valí hustý, štiplavý dým. A tam, na vysoké trojnožce, sedí ona.
Dívá se dolů, v očích záblesky šílenství, a křičí.
Slova.
Slova z budoucnosti.

Ten králík... ukazuje na hodinky?
Ukazuje, Alenko. A zuřivě. Je čas se vrátit. Vrátit se tam, kde to všechno začalo, a zachránit tu podivnou říši.
Bílý králík se skoky rozběhne do zahrady. Alenka vyběhne za ním. Kde je? Přes vysoké keře ho nevidí. Tady, už ho má a řítí se za ním. Oba proběhnou zahradou a králík zmizí v noře.
Alenka si klekne, je tam?
Nebezpečně se naklání nad propastí. Vtom jí sklouzne ruka a Alenka ztrácí kontrolu.
Dopadne na zem. Nebo... na strop? Vlasy jí trčí nahoru... nebo taky visí dolů.
Odrazí se a dopadne na podlahu malé místnůstky.

Doma lomoz, že by hejkal nepřehlušil.
Mezi nimi ticho, že bys pavouka slyšel tkát.
Těhotné ticho. V tělech křivda, výčitka, výbuch, tato trojčata. Ale největší z nich byla křivda.
Se třemi užnasvětě dětmi na čtvrté koleji. Průsvitný pro něhu, Zeď nářků pro musíš.
Kam zase jdeš, ty sráči?, bezhlesně proklela očima.
Do hospody, za děvkama!, zavrčel zpátky z lesa.
„To musí být obdivuhodný,“ řekla, „jak takhle kutáš ve starých dokumentech.“
„Ty fakt posloucháš The Doors?“ řekla. „Já taky!“
„Nechceš mě doprovodit?“ řekla. „Dáme si u mě ještě kávu.“
Najednou zase muž, s prací, zálibami, tělem.
„Nahoru nepůjdu,“ řekl. „Jsem těhotný.“

Svět je nebezpečný. Pokud se neochráníte sami, nikdo to za vás neudělá.
Olena rozkládá po bytě ametysty z a bere do ruky křídu. Návod nechá na stole.
Kontaktní čára. Odtažitě vlažný souhlas cihel, jako leklá ryba. Další čáry už črtá zpaměti.
Hlava jí třeští, do pravačky dostává křeč. Podepře si ji. Poslední dvě čáry.
Opře se o linku. Propast mezi světy. Šum. Vzdálená vzpomínka. „To přetížení tě jednou zabije.“
„Já vím, Aleksi, já vím,“ zašeptá.
„Co se stalo?“ Mamka. „Proč jsi řekla to jméno?“
„Pečetila jsem byt.“
„Ty?“
Podá jí návod od liščího mága.
„Ale to je úplně jiné kouzlo.“

V rámci terapie nám poslali z Asociace pár klaďasů na motivační setkání za účelem rozvoje pozitivního myšlení. Téma: nad propastí.
„Propast nic neznamená. Stačí mít řiditelný padák, skočíte a propast prostě přeletíte,“ pronesl téměř znuděně bezvadně oblečený muž a napil se své vodky s martini.
„My jsme na asteroidu narazili na pořádnou propast. Vesmírnej Grand Canyon. Rozjeli jsme pásovce na plný pecky a prostě jsme ho přeletěli,“ prohlásil astronaut.
„K překonání propasti potřebujete víru,“ pravil muž v klobouku. „Udělal jsem krok do prázdna a najednou tam byl most.“
Úprk klaďasů před rozzuřenými chovanci jsem díky vodce vnímal jako v mlze.

Tři mužové stáli na terase Salviatiho domu a sledovali ruce hostitelovy, kterak pouštějí k zemi stejně velkou olověnou kouli a rybí měchýř. K velikému Simpliciově podivu dopadly na zem současně.
"Ovšemže, hlupáčku," zašeptal Galilei. "Zajdi se podívat do knihovny, co na to Aristoteles. Nuže, Salviati?"
"Ve vzduchu bude rozdíl v rychlostech koulí zlata, olova, mědi a porfyru takřka neměřitelný, protože koule ze zlata, která bude padat do propasti hluboké sto sáhů, předstihne měděnou kouli stěží o čtyři prsty. Když jsem to všechno viděl, dospívám k tomu názoru, že kdyby byl úplně vyloučen odpor prostředí, všechna tělesa by padala stejnou rychlostí."