DMD č. 23. pro 23. 4. 2016. Téma: Nad propastí

„Nemůžeš projít,“ řekl. „Jsem služebník Tajného ohně, vládnu plamenem Anoru. Nemůžeš projít. Temný oheň ti nepomůže, plameni Udûnu. Vrať…“
Uprostřed zcela jistě dobře nacvičeného monologu to balrog nevydržel a švihnutím důtek vytrhnul Gandalfovi hůl z rukou. Ten se jen zatvářil překvapeně, ale to už se balrog napřímil do plné výšky a společenstvo ovanulo horko jako z výhně. Napřáhnul plamenný meč k úderu, Gandalf se pokusil ránu odrazit Glamdringem, ale náraz ho smetl z můstku do hlubin.
„Utíkejte, hlupáci!“ ozvalo se jen táhlé zakvílení.
Ale to už se po můstku dlouhými skoky hrnul balrog a za ním hordy šklebících se skřetů.

Má drahá, od chvíle co znám tě balancuji nad propastí lásky,
jestli zahučím tam dřív či pozděj, přátelé už berou sázky.
Chechtaš se mi na mou věru, jak ten škodolibý smíšek, 
asi baví tě jak blekotám, že mám závrať z výšek.
Celý svět se se mnou houpe, při tom točí se mi hlava,
v přítomnosti žen se to prý často mladým mužům stává.
Zamrkáš a usměješ se, já už přesně vím co cítím,
ochotně a s lehkým srdcem se do propasti řítím.
A tak letím volným pádem, nekoukám se kolem,
vím že s otevřenou náručí lásko čekáš na mě dole.

Byli podivná trojice. Starší muž, malá dáma a mladý pán na vycházce. Na první pohled kombinace libovolná.
Uběhlo jen několik týdnů od chvíle, kdy se takto procházeli poprvé. Teď bylo ale všechno jinak. Od listí, které jim šustilo pod nohama, po ten prostý fakt, kdo ke komu patří. Stejně jako tehdy byli dva a jeden navíc.
Wilhelm a Alexandr zapředli hovor, z kterého postupně vypadla. Jejich slova byla daleko. Rozhlížela se po promenádě ve stínech kostlivých stromů a hádala, kdo z procházejících lidí stejně jako ona visí nad propastí, která se pod ní otevřela.
Má jim zazlívat, že jsou šťastní?

Stáli jsme na vrcholu hory a já proklínal svou představivost. Před námi byla jediná sjízdná cesta. Všude jinde byly obrovské závěje sněhu, s nimiž si ani našich tři sta tun nedokázalo poradit. Cesta nebyla zase až tak velký problém. Problémem bylo, že vedla nad propastí, hlubokou několik set metrů. Úplně dole v počínající tmě se tyčily zubaté vrcholky skal. Pokud Saladin sklouzne, budeme mrtví. Úplně jsem viděl, jak jdeme několikrát přes bok a jak mi hlavu rozdrtí uvolněná pračka. To byl ten příjemný způsob smrti.
"Tudy ale musíme," zabručel jsem, povzbudivě mrkl na Jonáše, zavelel, "vpřed" a zbaběle zavřel oči.

Právě konali koncert k jejich pátému studiovému albu. S jeho názvem přišel Bill.
“Prostě mi to přijde jako, že nás to aktuálně vystihuje. Souhlasíte všichni?” Nikoho by v té chvíli nenapadlo, že je Bill chce opustit.
Ten koncert byl všemi přijat velmi dobře i navzdory Billovu odchodu.
Rick měl na sobě svůj třpytivý plášť a tvářil se velice zasněně, jako ostatně vždycky. Vypadal jako vodník. Chris, Steve a Alan (jejich nový bubeník) si to taky značně užívali. Jon stál uprostřed mezi všemi a tvářil se velice roztomile. Tedy kromě toho, že také připomínal něco mezi vílou a skřítkem z pohádky.

Tom se ďábelsky usmál. Poslední část plánu byla vymyšlena. Ihned začal shánět všechny nutné propriety, které umisťoval dle plánku. Tom nad svou PRO pastí (jak by řekl nejeden pubertálně laděný mozek) strávil mnoho času. Díky tomu si byl jistý, že tu zlotřilou, hnusnou, malou, špinavou myš konečně zlikviduje.
Mezitím Jerry sledoval se vzrůstajícím nepokojem Tomovo počínání ze své díry v kuchyni. Tom stavěl cosi, co se mu vůbec nelíbilo. Rozhodl se tedy zakročit.
Ve chvíli, kdy šel Tom do kumbálu pro žehlící prkno, které potřeboval k sýr ví čemu, vyběhl, popadl tužku a v plánu ležícím na zemi něco změnil.

„Že já ti na všechno skočím. Prý pohodová dovolená… Nejdřív nefunguje lanovka, takže místo 500 metrů zdoláváme trojnásobek, pochopitelně v plné polní. Nocleh u ledovcového splazu, jak romantické… jen nám navlhne úplně všechno a batoh je zase těžší. Celý den leje, ale my stejně pochodujeme. Padne mlha a nevidíme na krok, ani to nás nezastaví.“
„Jsme prostě strašně moc dobrý, statečný a vůbec nejvíc nej,“ vstoupím do monologu.
„Tak to každopádně,“ ušklíbne se, ale pak kategoricky zavrtí hlavou: „Ovšem na tuhle stezku nad propastí mě nedostaneš ani heverem, s tím nepočítej!“
Jet do hor s osobou trpící závratěmi bývá napínavé…

Nad Štítem zuřila bouře. Kapky deště dopadaly na střechy věží a mořské vlny narážely do kamenných stěn pevnosti. Provazový most spojující dvě věže se nebezpečně houpal.
Balon Greyjoy toho nedbal. Byl Železný. V žilách mu kolovalo moře. Bouře byla jeho život.
I přes hustý déšť si všiml, že na mostě někdo stojí. Pán Štítu k postavě neohroženě zamířil, ale jak se přibližoval, jeho krok zpomaloval. Nemohl nepoznat tvář svého bratra.
„Proč jsi přišel?“ zastavil se přímo před ním.
„Přišel jsem si vzít to, co je moje.“ Odpověděl s úsměvem Vraní oko.
„A co to je?“
„Štít, ostrovy i království. Všechno!“

Nahoru k Propasti kráčel pomalu a vzpřímeně. Nerozhlížel se. Muži jeho doprovodu ho tiše následovali.
Nesměli dát najevo slabost.
Nad Propastí zastavili. Měli čekat na povolení ke vstupu, ale Vitislav chtěl v obyvatelích Propasti probudit respekt a strach.
Zdánlivě ledabyle uhodil holí do země. Dosud klidná hladina vnitřní tůně se rozvlnila.
Uhodil holí podruhé. Voda vystříkla ve vysokém gejzíru.
Uhodil holí potřetí. Voda se při dopadu spořádaně seskupila do schodišťových stupňů.
Vytvořit pohodlný vchod do chřtánu Hranické Propasti ho stálo mnoho sil, ale nedával to najevo.
Věděl, že cena za magii bude vysoká. Ale někdy je třeba budoucí platby pominout.

„Pst!“
„Co je?“
„Fufán. V kuchyni.“
„No a?“
„Předstírej, že ho nevidíš!“
Facepalm. Co je to za blbost? Proč nemám ve vlastní kuchyni vidět vlastní kočku?
„Tak ať, já chci kafe.“
Potřebuju probrat, takže rázně vejdu do kuchyně. Probírám se i bez kafe. Fufán se rozpíná mezi stolem a křeslem. Zadníma nohama se drží křesla, nohy přední balancují na hladké překližce. Těsně mimo jejich dosah je miska oliv, cíl zpackané loupežné výpravy. Fufánův cemr se pohupuje jako balón asi metr nad parketami. Fufán sám nepřítomně hledí z okna.
Tiše si udělám kafe.
Tiše odejdu z kuchyně.
"Tohle se nestalo."
"Nestalo."