DMD č. 27. pro 27. 4. 2016. Téma: Dnes to praskne

Venkovská cesta, strom.
ESTRAGON: Já, půjdu já. A pak přijdu…
VLADIMIR: Na onen svět. Lahoda! Lahoda!
ESTRAGON: Kde něco je, ne jen tahle… pustina a jeden suchej strom.
VLADIMIR: A já…
ESTRAGON: Smyčku si uděláme. Kdyby mě nebolela ta noha, tak si snad i zatancuju.
VLADIMIR: Tady zůstanu. Nehnu se. Budu úplně tuhej.
ESTRAGON: A pak ji zavěsíme… Nemá ten strom další větve?
VLADIMIR: Vyschnu. Scvrknu se. Sežerou mě červi…
ESTRAGON: No a je to tady…!
VLADIMIR: Je tady?
ESTRAGON: Tamta větev už praskla a žádné další tu nejsou.
VLADIMIR: Jsme tady jen my. A budeme tu ještě dneska čekat.

Oblékají mě jako panenku. Na všechnu tuhle péči už jsem si zvykl, ale dnes opravdu soukají do slavnostního oděvu tělo téměř bezvládného hadrového panáčka, který je okolnostmi vlečen ke koru- Ne, ani vyslovit to nechci!
Den pokročil. Jedeme k opatství. Tiše sedím a modlím se. Prosím Boha o zázrak, o ránu bleskem, o cokoli, jen aby všem spadly klapky z očí a oni pochopili, že nejsem a nikdy nemůžu být jejich král. Aspoň znamení!
Vzhlédnu k nebesům a můj zrak, ještě neuvyklý nevšímavosti panovníka, zahlédne mezi lidmi moji matku.
Mé gesto.
Matčin výkřik.
…
„Neznám vás, paní,“ pronesu chladně.
Jsem ztracen.

Čas odtikával. Měl dojem, že ten zvuk přímo fyzicky cítí.
Ciaranovi bude dvacet jedna let. Brzo.
Kdysi dávno přísahal, že dobude to, co mu po právu patří. Trůn.
A teď čas tiká.
„Pojedu,“ oznámil jednoho dne ráno, sedlo v náručí, kůň vyvedený na dvůr.
Calum si povzdechl. Neptal se kam a proč, věděl. Bylo to nevyhnutelné.
„Je čas,“ pravil rezignovaně.
„Když mu odpřisáhnu věrnost... jak bych ho mohl zabít? Musím jet,“ rozčiloval se Ciaran. Neuvědomil si, že se strýc nehádá.
Zbývá šest týdnů – pokoří se, zemře, nebo bude králem. Čas čekání vypršel. Nadešel čas činů.
Ještě netuší, že nepojede sám.

Byla krásná. Vystavená světu - nebo králi - na odiv.
Byla svolná. Její muž byl daleko.
Byla chytrá. Věděla, co dělat, když noc nezůstala bez následků.
Byla poslušná. Svou část plánu provedla dokonale.
Byla bezmocná. Protože zásadovost a loajalita přemohla chtíč.
Byla zdrcená. Jak se sluší a patří na mladou vdovu.
Byla chráněná. Protože král nenechá napospas ženu po dobrém vojákovi.
Byla klidná. Teď už se jí nemůže nic stát.
Byla kořistí. Udělala z krále zloděje a vraha.
Byla nevěrná. Jen prorok se to odvážil nazvat pravým jménem.
Zaplatila příliš mnoho.
Kající se král oslavuje smrt dítěte jako znamení odpuštění a naděje.

Je známo, že licha nejde dost dobře zabít, protože podobně jako jisté beznosé individuum o pár vesmírů vedle ukryl svou duši na tajné místo. Je mnohem méně známo, že když licha zavalíte ostatky golema, navzdory své nepochybné moci zvládne jenom mluvit.
„Smrtelníci pošetilí,“ hudroval zpod hlíny, „myslíte si, jak jste prohnaní, přitom vás dokážu zničit jediným slovem.“
„To jsem žádostiv, jaké slovo by to mohlo být. Snad... banán?“ ucedil Edwin, ovšem hromada se nedala.
„Přeci utajované jméno tvého přítele se špičatým kloboukem: Elminster!“
Představený místo odpovědi nahodil magický štít a dobře udělal, protože se okamžitě stal příjemcem salvy ohnivých koulí.

„Myslí si, že stojí proti nepříteli!" prská Jugháš. „Dobře to do nich nahustili – vzepřít se nazgûlům je zavrhnout Mairona a to je zradit Mordor."
Chápu ho. Ani já jsem nevstupovala do armády, abych rozdávala smrt uvnitř vlasti.
Ale dnes mu přese všechno závidím.
„Obavy?" ptá se Trišchara.
„Nečinnost," opravím ji. „A bolí mě břicho. Uvařím si – do sopky. Asi jsem se pomočila."
Trišchara postaví na zem umyvadlo. „Vstaň."
Šplouch. Žádná moč.
„Jsi v pořádku? Ve škopku jsou krvavé –"
„I ty jsi od krve!"
„Pomáhal jsem raněným. A..." zaváhá, „viděl mě Ukhár. Čí –"
„Moje. Ne z ran." Podám mu spící Lirich.

Nerozuměl důležitosti času.
Proč je ho tak málo
a proč se za ním všichni tak honí,
když mezitím ho ztrácí.
On měl jen dva časy.
Den, kterej se zdál nekonečnej.
Noc, která byla moc krátká
na všechny příběhy pro Hvězdu.
Tak jako všichni si přál,
aby měl času víc.
A měl tak čas na všechno to nic,
který chtěl dělat.
Touha po delších nocích
se nafukovala každej den.
Protože každej den
byl čekárna na radost.
Každej den je stejnej.
Dnes bylo včera zejtra
a zejtra bude dnes a dnes bude včera.
Dnes je pořád stejnej den.
Dnes ta touha praskne.

Obyčejné zářijové odpoledne. Dva lesní dělníci jdou náhodně kolem nově postavené přehrady a spatří z hráze drobným otvorem tryskat vodu. Běží za hrázným a ten ihned začíná z přehrady vodu upouštět. Ale nepomáhá to. Otvor se zvětšuje.
Po hodině se hráz definitivně protrhává. Ohromné masy vody se valí do údolí. Voda nejprve smete tamní pilu a splachuje odtamtud klády, které okamžitě začnou fungovat jako beranidla. Živel bere vše, co mu stojí v cestě, domy se hroutí jako domečky z karet. Kdo neutekl, je nemilosrdně spláchnut.
Za půl hodiny je po všem. Jen šoupátková věž zbyla z přehrady do dnešních dnů.

"Dnes to praskne," šeptali si všichni. "Tohle už starý pán nezvládne."
"Nestačilo, jak ses zkouřil s tím tlusťochem a viděl holubičky, co dělaly chichí! Ty ještě provedeš tohle!"
"No tak mi rupla kapsa!" odsekl. "Nedramatizuj, tati, jsou to jen kuličky!"
"Já ti dám kuličky! Moje nová sluneční soustava!" zaryčel vousatý muž.
"Ale tati..."
"Ticho! Marš dolů a nevracej se, dokud nedostaneš rozum!"
Ježíš smutně odešel.
A chudák Bůh netušil, že nejenže rozum nedostane, ale ještě k těm nesmyslům o lásce a míru, co mu napovídal "tyjo, hustej matroš, kámo, to je úplná nirvána!" přesvědčí tisíce dalších lidí a založí církev.

„Už?“ zeptal se vzrušeně, když v pátek dorazil domů a střetl se v předsíni s doktorem Kleinem.
„Planý poplach, Joe,“ uklidnil ho doktor a s úsměvem odešel.
„Tak co?“ vyzvídal druhý den odpoledne a úzkostlivě nahlížel do pokoje své ženy.
„Falešní poslíčci,“ povzdychl si doktor a zabouchl za sebou.
„Takže zase nic?!“ udeřil v neděli po poledni na Kleina mířícího zpět ke svému povozu.
„Bohužel.“
Když ten večer popíjel v saloonu a místní ženštiny ho přišly zburcovat, že doktor Klein navštívil Elisabeth, zamumlal něco o poslech falešných zpráv a objednal další rundu.
Deset minut nato se narodila šerifova malá Betty.