Království Ká

Holé větve škrabou po nebi. Vítr se prohání rezavou konstrukcí opuštěných laviček. Obzorem pluje hejno krkavců.
Zahradník obhlíží měsíční krajinu královské zahrady, spokojen.
"Dokonalé."
Zrak mu padne na hromádku kamení. Šedá břidlice, protkávaný mramor, čepice divokého mechu.
Zachmuří se. Něco chybí.
"Ano! Sousoší..."
Vlastní nápad ho nadchne. Ale kde ho vzít? Snad poslouží příhodně pokroucená přírodnina, snad vesničan - talentovaný mim? Tomu by se ovšem muselo zaplatit.
Nová starost vrývá do zahradníkovy tváře hluboké vrásky.
Konečně nápad!
Omšelého andílka na balustrádě u zadní brány paláce jistě nebude nikdo postrádat! Ale jak ho pronést? Čelo se opět zachmuří.
Trápení zahradníkovo nikdy nekončí...

"Veličenstvo, nohu sem. A druhou, druhou za ní!"
Královský sál. Třpytivý křišťál, modrozlaté fresky, v odraze naleštěné podlahy strnulé siluety knihovníka a krále. Král opatrně přešlápne. A znovu. Snaživě. Noha podjede, vznikne královská roznožka.
"Zajímavá figura, ve waltzu však nepoužitelná," pronese knihovník.
"Knihovníku, proč pořádám ples, když neumím tančit?"
"Musíte být společenský, veličenstvo."
"Já nechci!"
"Ale notak!"
ReiNatus si posune královskou korunu odhodlaně do čela. Pohledem měří sál. Sbírá odvahu. Plocha je obrovská, klouže zrádně jako led. Vyrazí.
"Raz! Dva! Tři - "
Tentokrát roznožka letmo, obohacená dopadem na lopatky: figura chrobák.
"Knihovníku!"
"Veličenstvo, vydržte! Uvidíte, že s hudbou to půjde samo!"

To jaro se zahradník zamiloval.
Byla překrásná - nejmodřejší oči, nejsladší úsměv. Vánek se proháněl andělskými loknami, když v zahradníkově náruči vyhlížela hvězdy nad Jižním mokřadem.
Psal jí básně a přislíbil dedikaci sbírky.
A pak náhle - byla pryč.
"Ženské!" zahrozí zahradník noční obloze a zhluboka si přihne. "Potvory!"
Knihovník přikývne. "Nechejte kolovat."
Nad ránem mžourají v jalovcovém oparu. Údy těžknou, jazyk se plete.
"A víte... víte, co byla její poslední slova, knihomole královský?" vzdychne zahradník. "Že jsem mazanec!"
Knihovník zamrká.
"To nedává smysl."
"Ne? Tak mazanice! Mazanice jsem, podle potvory!"
"Slovo, které patrně použila, je mazavka, zahradníku."
Zahradník pohrdavě odfrkne.
"Hnidopichu!"

Tichou nocí uhánějí zahradník s knihovníkem. Údery podrážek rezonují po prastaré dlažbě. Dech se krátí. A už jsou u brány!
"Klíče, knihovníku, zatraceně!"
"Tady!"
Třes rukou.
Od Jižního mokřadu se blíží bílá postava.
Knihovník neodemkne včas!
Konečně cvaknutí zámku. Knihovník se zahradníkem proklouznou a vší silou přirazí bránu. Zpocení padnou na fošny.
"Tak tohle... nefungovalo," připustí knihovník, když popadne dech.
"Já to říkal!" uplivne si zahradník. "Prej slušně ho poprosit, aby si lehl zpátky do hrobu! Oživence!"
"Spletl jsem se, uznávám!"
"Co teď? Jaký je plán B?"
Ozve se zaklepání.
Ťuky ťuk. Jemné, ale důrazné.
"Eh? Plán B???"
Ťuky ťuk...

Cizinec úhledně cupitá nádvořím, aktovku pod paží, pleš háže rozverná prasátka.
V královské pracovně zahájí vtipem:
"A je tu zas.. ehm... daní čas."
ReiNatus zavrtí hlavou.
"Daně jsme už letos vybrali. Do konce roku je pokoj."
"Tohle je... ehm... daň nadkrálovskému syndikátu. Tedy nám."
Stolem plachtí nenápadná vizitka.
"Nikdy jsem o vás neslyšel," odpoví ReiNatus.
"Jsme čerstvá instituce. Momentálně implementujeme zbrusu nové standardizované postupy. Máme razítka. A brožury."
"To je krásné."
"Viďte?"
"Ano. Zrovna včera velitel královské armády tesknil, že máme zbrusu novou standardizovanou věznici, která zeje prázdnotou. Uděláte mu nesmírnou radost."
Očka pod pleší divoce mrkají.
"Ale... ale..."
"Stráže!!!"

Prašné šero královské knihovny, pozdní odpoledne. Napůl otevřeným oknem se vkrádá vůně šeříků a dráždí zahradníka, který ostentativně pohrdá jiskřivým optimismem jarních květů. Šije sebou a natahuje krk. Kolem něj a knihovníka se vrší svazky. Samé herbáře.
"Prohledal jsem vše. Není tu," krčí knihovník rameny. A vrací zahradníkovi stříbrnou truhličku plnou drobných semínek.
"Bylo to součástí věna mojí matky," řekne zahradník, zklamán. "Snad abych je zasadil - uvidím, co vyroste."
"Věna vaší matky? Ach tak."
"Záleží na tom?"
Knihovník se zadívá na jednu knihu stranou od ostatních, kterou původně zavrhl: Lexikon jedůvek a rostlin klatých. Natáhne ruku. Pak couvne.
"Ale ne."

Král ReiNatus I. choří. Dveře komnaty na petlici, nikoho nepouští dál.
Čtveřice přešlapuje na rohožce - přemýšlí, co teď.
"Posadit na koně, třikrát objet Jižní mokřad a chmury jsou pryč," prohlásí velitel armády.
"Kdepak, to chce pořádné jídlo," míní kuchařka.
"Nebo pití! Ano, léčivý bylinný odvar!" přebíjí zahradník.
"Věřím v moc literatury! Taková Filozofie utěšitelkou..." prosazuje knihovník.
Křičí a špičkují, ale dohodnout se nedokážou. Uraženi se rozchází.
Nad ránem vrznou dveře. Z tichého pokoje vystrčí nos nemocný král.
"Ehm?"
Před sebou vidí lahev jalovcové pálenky. Vedle knihu s mapou plísně na hřbetu. A koně pod sedlem, spokojeně žvýkajícího poslední košer koláček.

KOMU STRAŠÍ V PODHRADÍ A KOMU VE VĚŽI?
Přinášíme podrobnosti rituálu, který proběhl před několika dny na půdě královského hřbitova.
Redakce: Myšlenka oživit nebožtíka napadla vás?
Knihovník: Ještě tam byl zahradník. Já našel knihu, on dodal kuřidlo.
Redakce: Rituál se však vymkl z ruky…
Knihovník: Zahradník místo šalvěje přiložil kopřivu. Zdála se mu více dekadentní a tím jaksi vhodnější.
Redakce: Jaký bude další postup?
Knihovník: Předně musíme oživence zajistit. Mapujeme jeho pohyb podhradím a ve vhodné chvíli provedeme odchyt.
Redakce: A pak?
Knihovník: To je velmi dobrá otázka.
Redakce: Ano. Mám ji zopakovat?
Knihovník: To nebude nutné. Děkuji za rozhovor.

Na královy narozeniny přijedou nezadané princezny zahájit loveckou sezónu.
"Veličenstvo," klaní se první; přitom odhaduje váhu zlata královské koruny. "Ta čest!"
"Nebyla jste tu loni?" ptá se ReiNatus. "Ujišťuji vás, že mé království je stále stejně chudé.“
Přicvrliká zlatovláska. "Prý tu v království rostou podivuhodné květiny.“
ReiNatus přikývne. "Sám jsem onehdy v Jižním mokřadu spatřil bodlák. Byl zajímavě nafialovělý."
Třetí princezna ráda čte a udeří zostra. "Království má prý rozsáhlou knihovnu?!"
ReiNatus krčí rameny. "To si snad vezměte támhle knihovníka."
Knihovník se v rohu tajně pokřižuje.
Večer si knihovník a ReiNatus přiťuknou.
„Na svobodu."
„Nedostanou nás!“
Tak zas za rok.

Temný pahorek hřbitovní, hodina mezi psem a vlkem. Vítr si láme zuby na kostech náhrobních kamenů. V hlíně čerstvá jizva vykopaného hrobu, u něj tři postavy. Knihovník se zahradníkem v černých kápích, poslední z trojice září do noci bílým rubášem.
„On… žije!“ vydechne zahradník. „Dokázal jste to!“
„To není život,“ odvětí knihovník. Prstem ukáže na kruh vyrytý do hlíny.
„Nařizuji ti, stůj!“
Skelné oči na moment zjasní. Ztuhlé šlachy se napnou a uvedou kosterní soustavu do pohybu. Když promluví, zní to jako dutá ozvěna pod gotickou klenbou, jako studená hlína hrobu, jako tíha všech věků.
„Jen živí poslouchají. Mrtví… nemusí.“