DMD č. 17. pro 17. 4. 2017. Téma: Mazanec a mazanice

Karl seděl u stolu v Česťově rodném domě. Byla Bílá sobota, rok 46. Sehnat mouku, vejce, cukr, máslo, droždí a další nezbytnosti na mazanec dalo neskutečnou práci. Větší než sehnat Karlovi nové papíry. A drahé. Ale Česťa si nedal říct. Jeho nebožka máma pekla mazanec každé Velikonoce až do předloňska, kdy zemřela. Kdo byl on, aby mu vymlouval uctění její památky?
Česťa se téměř neslyšně pohyboval po kuchyni. Neuměl péct, to bylo očividné. Sakroval u míchání těsta a Karl tušil, že mazanec neupečou. I když. Vzal ze stolu tužku...
"Co to tam čmáráš, Karle?"
"Nic." řekl. Usmál se. Těsto vzejde.

Přípravy vrcholily, kuchyň sladce voněla. Barbucha, od domácí přehlížen, se uraženě usídlil (a patřičně uvrtěl) v krabici, kterou objevil v předsíni.
Když do ní zanedlouho domácí chtěla přidat další várku vanilkových rohlíčků, s překvapením hleděla na tmavě vypečený mazanec, trůnící v závějích rozdrceného cukroví. Mazanec okamžitě z krabice vyexpedovala, prohlásila za chod naprosto nevhodný na vánoční stůl a vyprášila mu kožich od cukru.
Ještě notnou chvíli poté si Barbucha ukřivděně olizoval packy, bříško i ocásek, zatímco chudák cukrářka s lamentováním přemýšlela, kam si může roztlapané zbytky křehkého cukroví tak asi strčit.
Nebýt Vánoce svátky míru, kdoví, jak by mazanec skončil.

Ukrojil si mazanec. Namazal ho silnou vrstvou másla. Navrch ještě marmeládu. Jeho žena zlostně pohodila hlavou. Z očí jí trčela výčitka: „Moc mlsáš.“
S chutí se zakousl. To byla dobrota! Však to je jeho jediná radost. Stáří se mu přilepilo k tělu. Život se mu scvrknul na pochůzky po doktorech a pohledy z okna. Postával před ním stále častěji.
„Vlastně mám ještě jednu velkou radost,“ pomyslel si, když pohledem sklouzl na obrázek od vnučky. „Z té holky něco bude,“ řekl s neskrývanou hrdostí. „Má talent. Podívej, to je krásný abstraktní obraz! Nechám si ho zarámovat.“
„Takovou mazanici?“ podivila se manželka.

„Takhle to dopadnout nemělo! Né!“ zoufala si temná princezna a přistihla se, že přitom dělá gesta velmi podobná těm, co předváděla její světlá sestra, když nastalo nějaké nedopatření.
Toto nedopatření zahrnovalo kouzlo pro mezidruhovou proměnu a mělo se týkat veverky u opuštěné besídky, jenže to by ji nesměli vyplašit kuchtička se zahradníkem, kteří si tam dali dostaveníčko. Místo nich tam teď ležely mazanec a… mazancová? Nebyli svoji, takže… mazanice?
Princezna je musela zachránit před holuby, jinak by z nich nezbyla ani ta.
Po pár dnech pokusů je dokázala proměnit zpět, ale oba z toho vyšli jaksi duševně suší a okoralí.

„Ty jsi nechal nabitou černou křišťálovou kouli na poličce v obýváku v nezabezpečeném bytě?“ zařval Vasyl Kosturak, až okenní tabulky zařinčely a na zdi se povážlivě zahoupal obraz. Nespadl. Škoda by ho nebyla. Stál několik milionů, ale Aleksandrovi připadal jako mazanice uprostřed s něčím, co vypadalo jako kříženec pískovce a mazance.
„Nechat byt bez bariér nebyl můj nápad,“ zamumlal.
„Pořádat tam večírky taky ne?“ vylítl otec. „Sepiš, co ukradli, a zavolej strážníky. Vysvětlíš jim to sám. Průšvih kvůli porušení utajení si vylížeš, zachraňovat tě nebudu.“
„Najdu tu kouli,“ odpověděl Aleksandr. „Je v ní moje magická síla.“
„Kde ji hodláš hledat?“

Zamazaný od barev, duchem nepřítomen, odpočíval, aby si prohlédl dosavadní práci. Byl a nebyl spokojen. Barevné spektrum bylo v pořádku, techniku už vypiloval, námět se mu líbil. Ale... Ukousl sladkého pečiva, které mu včera donesl bratr. Nebo to bylo předevčírem? Rozinky ho polechtaly na patře. Usmál se. Zbytek si nechá ke snídani, třeba bude mít i mléko. Mléko... a nápad byl tu. Namíchal si k barvám na paletě bílou a přidával k zobrazeným dojmům jas.
Svíčky stačily akorát. Padl vyčerpáním, spokojen s vlastním dílem.
Copak to jenom může být? pomyslel si Theo při pohledu na obraz, kdyz ráno bratra kontroloval.

„Ruším poradu,“ praví Taura nekompromisně. „Holky na vajíčka, já se pustím do mazance, Sikar vezme Viktorku ven a táta udělá s Apolem obrázek do zážitkovníku!“
Rozčilovat Tauru se nevyplácí, všichni na place, než bys řekl plác.
„Každý měsíc tři zážitky,“ brblá Filcin, „kdo to má pořád vymýšlet!“
„Co namalovat,“ navrhuje Apolo, „jak hraju na počítači?“
„Jasně, posedmnácté!“
„Ale novou hru!“
„Myslíš, synku, že to učitelka na tvém obrázku pozná?!“ čílí se otec. „Co třeba… výlet do Stromovky?“
„To nebyl zážitek, ale otrava!“
Nakonec společně kreslí, jak Apolo drabblí.
„Co to je za mazanici? Apolo poosmnácté paří?!“ trhá Taura jejich dřinu.