DMD č. 23. pro 23. 4. 2017. Téma: Bludný kruh

Hraničář začínal být zoufalý. Nutně potřeboval vycvičit svého učně, ale vypadalo to, že je to nadlidský úkol.
Když mladík zvládl teorii, nedokázal ji převést v praxi.
Když se mu konečně něco povedlo, netušil, jak to udělal.
Za čest mu sloužilo, že to alespoň přiznal.
Bylo to pořád dokola a dokola.
Teorie, ukázka, selhání.
Teorie, ukázka, selhání.
Hraničář zoufal, že jeho vlastní učitel již nežije. Docela by ho zajímalo, jestli i on byl tak neschopný.
Když se večer vracel od Bídáka domů, zjistil, že mu na nočním stolku leží sklenka whisky.
Žádná nástraha nebyla spuštěna.
Možná to nakonec nebude tak zoufalé.

Nuda! Nuda, nuda a zase nuda!
Zívl si. Jak dlouho už tady takhle leží?
Když s touhle prací začínal, myslel si, že to bude větší zábava. No, to si ostatně kolegové mysleli taky.
Znova si zívl.
V tomhle Bohem zapomenutém koutě, kde lišky dávají dobrou noc, se teda vážně nepředře.
Když už se tady náhodou někdo objeví, je s ním snadná práce. Vlastně se to prací ani nazvat nedá.
Jen s tím posledním se docela pobavil. Ten měl aspoň trochu úroveň. Na něj bylo zapotřebí použít i ždibíček úsilí.
Jo, být vnějším ochranným kruhem z bludných kořenů není žádná psina.

Do chalupy jsem se už nevrátil. Utíkal jsem, dokud mě nesly nohy. V koutku duše jsem byl přesvědčen, že jakkoli budu utíkat, budu se pořád vracet na stejné místo. Když mě ráno našlo v obyčejné, lidské vesnici, stěží jsem tomu dokázal uvěřit. Nečekal jsem, že mě tamten kraj pustí ze spárů tak snadno.
Nyní je ze mne žebrák (všechen majetek zůstal tam), to mne ale doopravdy netíží. Pronásleduje mne myšlenka, že mezi mnou a tamtím krajem zůstalo cosi nedopovězeno; že jsem ještě odcházet neměl.
Chodím ode vsi ke vsi a napůl čekám, že jednou mě uvítá mávání těch nestvůrných křídel.

"Výborně, mistře! Klub českých turistů bude mít nejzajímavější pavilon! Dovedl jste váš nápad k dokonalosti!"
Architekt Antonín Wiehl se usmál. "Děkuji, pánové výboři. Nechci, aby Praha za Vídní zaostávala. Nicméně, nebýt mistra tesařského, zde přítomného pana Matěje Bílka, nebyli bychom hotovi tak rychle. Ale dost už řečí. Vychutnejte si expozici jako první. Jsem moc zvědav, co na ni řeknete!"
"Tedy... nemám slov! Já jsem se ztratil!"
"Já též! Jak bludný kořen kdybych překročil!"
"Vidět se ze stran, zezadu... kam jsem se podíval, všude jsem stál já!"
Nadšení neznalo mezí.
Zrcadlové bludiště pro Jubilejní zemskou výstavu 1891 výbor KČT jednohlasně schválil.

Třetí den se Aaron vydal ven ze svého příbytku. Třetí den už se cítil lépe, ale nikoliv zcela vyrovnaný s nastalou situací. Průvodcem mu byla sukovitá žebrácká hůl.
Potácel se nezkušeně vesnicí, bloudil nepřátelskou tmou, když ho někdo chytil za nadloktí a z jeho bludného kruhu ho vyvedl. Byl to povědomý stisk.
„Pojď, dovedu tě na to nejkrásnější místo. Rád se tam modlím,“ řekl Martin a vedl ho kousek za vesnici.
„Stojíme na skále a pod námi je moře. Slyšíš, jak se příboj rozbíjí o břeh?“ ptal se ho. Aaron přikývl.
„Budu ti vyprávět příběhy všech z vesnice. Skutečné příběhy.“

Draco mírně povytáhl obočí. „Chceš říct, že ses už zase pohádala s Lasičákem?“
„Protože mě strašně rozčílil! Měl koupit dvě věci. Dvě obyčejné věci. Kočičí písek. Lososovou kapsičku. Místo toho dotáhl pytel granulí a písek do akvária! Je tak nezodpovědný!“
„Sice to není má starost, Grangerová, ale proč si neustále namlouváš, že ten vztah má nějakou budoucnost? Hádky a usmiřování, pořád dokola…“
„Jenže co mám dělat, když ho mám přese všecko pořád ráda.“
Podal jí čistý kapesník. „V tom případě ti radím investovat do zásoby uklidňujícího lektvaru a do pořádné litinové pánve, kterou tomu tupci čas od času restartuješ mozek.“
***

Drak si odnášel svého vyvoleného mezi křídly. Nedočkavost ho vedla nejkratší cestou přes temný les. Ale ouha, místo aby rozléval archivní víno u hořícího krbu, pořád se motal u starého dubu. Ať se drak vydal jakýmkoliv směrem, romantiku aby pohledal. Posadil se v trávě, složil dvě ze tří hlav do dlaní a vzdychl. Hejkalova msta za odmítnutí.
Před slují zatím vztekle podupávala Popelka bosou nožkou. Ze starého zvyku po cestě upustila jeden střevíc, aby ulevila nervům a taky aby jí jeho špička ukázala cestu k uprchlému manželovi. Nehodlala rozdýchat prázdnou věž s rozpitým džbánem medoviny a prapodivným vzkazem „Sorry, jako“.

Nový. Nový. Nový. Nepatřičný.
Mladý. Mladý. Mladý. Neznalý.
Cizí. Cizí. Cizí. Troufalý.
Schopný. Schopný. Schopný. Vetřelý.
Spící. Spící. Spící. Bezbožný.
Rychlý. Rychlý. Rychlý. Zbrklý.
Červený. Červený. Červený. Drzý.
Truhlář Jem. Náš Jem. Praskla větev. Praskla kost.
Krev. Krev. Krev. Smrt.
Kdo? Kdo? Kdo? Ztraceny.
Nepřítomný. Nepřítomný. Nepřítomný. Starý.
Ochotný. Ochotný. Ochotný. Mladý.
Noc. Noc. Noc. Tma.
Svíčky. Svíčky? Svíčky! Luxus.
Zachraň. Pomoz. Nešetři. Daruj.
Černý. Černý. Černý. Mrtvý?
Živý. Slabý. Krmený. Zdravý.
Než slovo oběhne uzavřený kruh, dostane nový význam. Zabloudí, nebo najde směr? Z Cranfordu rozhodně neunikne. Společnost moudrých dam potřebuje alespoň jednoho muže. Doktora.
Odvážný. Odvážný. Odvážný. Náš.

Bludný kruh je jenom taková legrace; šlapací mlýn, to je něco. Prostě jdete a jdete, vzpíráte se proti tlaku ze všech sil, aby se kolo nezastavilo, aby mechanismus bezchybně šlapal dál, aby všechno klaplo, vyšlo, fungovalo, aby všeho pro všechny bylo dost. Do toho vám jedni hází klacky pod nohy, druzí na hlavu vylévají splašky urážek, třetí řvou, čtvrtí potřebují...
A je zcela zřejmé, že to kolo se ještě léta nezastaví.
Ne, není úniku.
Jsou jenom chvíle úniku.
Večery vína.
Letní dny jinde.
Hudba, která hladí.
Oddechnutí.
Aby se věcem vrátil smysl.
Aby se člověk znovu opřel.
A šlapal dál.

Velikonoční ornát je bílý. Zlatě a hnědě je na něm vyšit beránek na pozadí kříže. Kolem hlavy má svatozář vítězství. Ornát je drobnému knězi maličko delší, není totiž jeho. Přesto ladně splývá po těle. Vlaje, když kráčí k ambonu, aby četl evangelium o nevěřícím Tomášovi. Vlní se, když gestikuluje při kázání.
Alba malých ministrantů je bělostná jako nevinnost duše. V lavici sní dívka. Její sny jsou bílé jako sníh. Bílé jako alba, již touží znovu obléknout. Myšlenky bloudí v kruzích. Sní o knězi, jak spolu stojí, přebírají dary obětní. Kazatel pozdrav vyřídí. Dívka tiše odchází. Myšlenky má bílé jako sníh.