DMD č. 23. pro 23. 4. 2017. Téma: Bludný kruh

Třetí rok Krabat na Černém mlýně objevil knihu. Polil ho studený pot, když si přečetl její titul: Krabat. Třesoucíma rukama si ji schoval pod kabát, za kopcem kolem sebe nakreslil ochrannou muří nohu a v neviditelném kruhu četl.
Zlomit kouzlo Černého mlýna mohla jen pravá láska. Buď láska matky, která ale již zemřela, nebo krásné dívky z vesnice. Nikde se nepsalo o lásce věrné a pravé a vášnivé, která mohla vzplanout uvnitř mlýna. Kolik pevných pout už bylo mezi tovaryši zpřetrháno, kolik tajných slz prolito. Nikdy nezlomí Mistrovo prokletí. Musel by oklamat neznámou dívku. A musel by zradit sám sebe.

Bloudila v kruhu. Jak moc chtěla utéct! Odpoutat se a vydat se svým směrem. Jak moc si přála nechat to hloupé kolo za sebou. I se svými sestrami. Byly o mnoho pomalejší než ona. Rozvážnější, jak s oblibou říkaly. Zkušenější. Pche. Línější, to je to slovo, které by užila. Odevzdanější. A mladší. Ač si to nikdy nepřipustila, to jí vadilo nejvíce. Sžíralo ji, jak se věkový rozdíl mezi nimi a jí každým okamžikem zvětšuje. Ale měla toho dost! Dnes uteče. Už nikdy se nebude muset upínat na ten prokletý střed!
Manželka se překvapeně zadívala na hodiny.
"Kam zmizela vteřinová ručička?"

Každý měl asi někdy sen, ve kterém padal, a těsně před tím, než by se rostříštil o zem, se náhle probudil. Opravdová hrůza ale nastává, když to přestane být jenom sen.
Vraceli jsme se z doprovodné mise a cestou nás potkalo špatné počasí. Před námi vězely mraky vysoké jako hory a neméně hrozivé. Nešlo to obletět. V mracích mne turbolence a střih větru přivedly do nekontrolovatelného pádu. Točil jsem se ve vývrtce tak rychle, že mi zhasl i motor. Padal jsem jako kámen, zcela bezmocný a neschopný na situaci cokoli změnit. Až když jsem spadl pod oblačnost, motor zase chytl.

V tom pokoji jsem poprvé obdivoval ženu v červeném. Procházela místností, kolem boků se jí vlnila látka rudých šatů. Dech mi vázl v hrdle.
Podruhé jsem byl v tomtéž pokoji a díval se na ženu v červeném. Ležela na posteli, hlavu podepřenou rukou. Světlo procházelo oknem a ozařovalo její postavu v obtažených rudých šatech. Pohled měla vyzývavý a jako by pronikal až na dno duše.
Zase pozoruji ženu v červeném. Její oči na mě hledí vyčítavě a jaksi chladně. Má kůži pokrytou zasychající krví zakrývající její chladné tělo jako červené šaty.
Co asi uvidím, až ve stejném pokoji budu počtvrté?

Měli zničit upíra. Ale toho bystrozoři Dawlish a Robbards v kruhovém domě Burkeových nenalezli. Narazili však na něco stejně děsivého.
Sotva vešli, napadl je troll. Zabili ho. Místnost po místnosti dál opatrně pátrali. V poslední měly doupě acromantule. Zlikvidovali je a vraceli se k hlavním dveřím. Žádné tam nebyli.
Ze zírání na prázdnou stěnu je probral ryk dalšího trolla. Musí rychle najít druhý východ, nebo tu zahynou, uvědomili si. S příšerou v patách prohledávali budovu. Několikrát dokola. Ale nic. Východ nenašli.
Už propadali zoufalství, když dovnitř vpadl Moody. „Co tu blbnete? Máte být v domě v Jižním Walesu, ne Severním.“

Probral se uprostřed noci s šílenou kocovinou. Zapíjet skřítčí víno whisky byla pitomost, pomyslel si a vytáhl ze stolku lektvar proti kocovině. Žaludek se ustálil, bolest hlavy zmizela, ale výčitky ne.
„Jsem k ničemu,“ trápil se, „první úkol jsem zvoral. Nebýt Molly nenapravil bych to. Ani jsem se nepostavil bystrozorům, co se mi posmívali. Nepostarám se o sebe, jak zajistím rodinu?“ topil se v kruhu sebepodceňování, dokud únavou neusnul.
Ráno ho vzbudilo Slunce, které zahnalo chmury a výčitky. Věděl, že všechno zvládne. Aby ne s parťačkou jako je Molly, která mu poradila ať si posměváčky představí v dámském spodním prádle.

Annelise mlčky pozorovala Sergeje. Čtyři holomky zjevně o „výletu do hor, sblížit rodiny před svatbou“ nepřesvědčil.
Zvažovala únikové cesty – ale žádné východisko neviděla. Konverzace kroužila ve spirále podezřívavosti.
Náhle z lesa vyšel starší pán se psem.
„Sousede, ještěže jste je zdrželi!“ zahlaholil žoviálně. „Anuška nějak kvaltovala!“
Nedůvěra mírně opadla.
Sergejův otec pohlédl na Annelise, v tmavých očích výzva: „Málem jsem nestihl vlastní snachu!“
Nasadila úsměv, políbila ho na tvář. Páchl kořalkou.
Změřil chlapy pohledem: „Děkuju, ale už můžete domů. Kéž vás Pánbůh chrání – v horách je bez průvodce nebezpečno.“ Zdvořilostí zařinčela ocel.
Holomci pohlédli na pušky a psa.
A vypadli

Chata Ivanova otce se nacházela v jakési řiti u Plzně. Sašovo auto funělo po dálnici naloženo čtyřmi opilými lidmi, pěti basami piva a jedním dehydrovaným řidičem.
"Musíme sjet na Starej Plzenec," radil Ivan.
"Mně navigace říká, že na Rokycany," reagovala Lynda.
"Ty vole, tak kudy teda?" rozčiloval se Saša.
"To máš fuk, nějak tam dojedem," uzavřel Jindřich a vyhodil z okýnka prázdnou plechovku.
O několik hodin později...
"Ty vole, už je tma," konstatoval Albert.
"Už musíme bejt blízko."
"Možná jsme přejeli bludnej kořen?"
Jindřich vykřikl: "Vidim bludnej kruh!"
Ivan vyhlédl z okna.
"Mně to teda připadá spíš jako zákaz vjezdu."

Včera večer, zrovna jsem otevíral novou vyhlášku od Asociace, vodku v pohotovostní pozici, dveře lopatou rozrazila totálně nepříčetná Ježibaba.
"Kdo mi sebral kulatou formičku na perníčky, ten ji ale okamžitě vysolí zpátky!" zavyla a pod bradavicema jí naskákaly rudý fleky.
Všichni okamžitě pohlídli na Otesánka, kterýmu se roztřásly brady, protože se už tejden poctivě cpal jenom macesem, a prchnul se z tý nespravedlnosti vybrečet ven, doprovázenej Santerovým křikem "Zhyň, bídný kojote!" a Voldemortovým cynickým smíchem.
Jenom Sauron neříkal nic. Jednu ruku, tu, na který obvykle nosí těsnicí kroužek, schovával pod stolem.
Nikdo jsme ho nepráskli. Dneska večer nebude perník. Cha!

Jestlipak už jste ji někdy potkali? Je to taková malá potvůrka, který sedí lidem na rameni. Málokdo by vám jí popsal, je totiž neviditelná, ale když vám buší srdce a potí se ruce, možná vás navštívila.
Velmi ráda tvoří začarované kruhy. Jak do nich jednou vkročíte, ven se dostanete jen nesmírně těžko. Snažíte se před ní utíkat, schovávat se, vyhýbat se. Ale čím víc se jí vyhýbáte, tím víc po vás jde a tím mocnější je. Je to neustálý závod o vaší duši.
Nejhorší je, že mnozí lidé nevěří, že existuje a nechápou, proč před ní utíkáte.
Ta mizera úzkost.