DMD č. 23. pro 23. 4. 2017. Téma: Bludný kruh

Vranova neschopnost orientovat se v mapách byla pověstná. Přesto se málokdy ztratil. Měl v sobě takový ten záhadný kompas, jako mají tažní ptáci.
Bohužel to o sobě věděl.
Když tentokrát padla mlha, trval na tom, že povede.
„Neviděli jsme tyhle kameny už jednou?“
„To byly podobný.“
„Ty... Vrane, neseděli jsme předtím u téhle zídky?“
„Zídky jsou všude stejný.“
„Nechci ti kazit náladu, ale tyhle kameny už míjíme po třetí.“
„Všechny kameny jsou stejný.“
„A támhleta zídka... nezakopls o bludný kořen?“
„A kde by se tu jako vzal? Vidíš tu nějaký stromy?“
Taky pravda.
Ovšem stejnou trasou kroužili už po čtvrté.

Zvonek.
Vstát a pustit si do bytu divoké psy. Sledovat, jak všechno obrátí naruby. Štěkají, vrčí, slídí a zas ho naloží do auta.
Spolupracujte. Podepište. Emigrujte. Pořád dokola.
A proč ne? Technicky vzato by mohl. Ještě by ho s radostí vyprovodili. Mohl by... nebýt zvonku, buzerace, šikany, izolace, vší té úporné snahy srazit ho na kolena. Nesnášel to. Nenáviděl!
Nebudete spolupracovat?! Nepodepíšete?! Zůstanete?! Jak myslíte!
Zítra (nebo pozítří, co na tom sejde) zase zvonek a znovu jako kolovrátek...
Čím víc se snažili, tím méně mohl. Tím více kousal do ruky s bičem.
A doufal... že to třeba přece není kruh.

Je září. Nulťák.
Je ti pět a poprvé jsi vystoupila ze své komfortní zóny a... nezvládla to.
Potom slzy uschnou a... nastane ticho.
Krásně čteš a učitelkám odpovídáš. Ale pro spolužáky jsi duch neodpovídající na (znovuaznovuaznovu) vyřčené "Proč nemluvíš?".)
Září.
Prvňáček. Nový začátek...
...a staré pokračování.
("Proč nemluvíš?")
Srpen. Skoropáťačka.
Teď se to zlomí, slíbíš si posté. Zítra. Otevřu ústa a...
Hej. Stejně jsi tomu nevěřila.
(Sama nevím, nedokážeš říct.)
Ptají se znovu.
Bludný kruh.)
Je září. Je duben, prosinec. Měsíce, roky utíkají.
Bez předsevzetí, rezignuješ. Do konce vězení základky zbývá jen 1463 dní. To přečkáš.
Musíš.
(Září. Středoškolačka.
"Ahoj.")

Zlatavá whisky a jiskřivě rudé víno. To teď byly jeho přátelé, jeho společníci, jeho bratři. Noci trávil v jejich společnosti, aby pak vstával o polednách se zarudlýma očima a ústy rozpraskanými do krve.
Někdy Yanez pil s ním. Jindy v sobě nedokázal najít sílu k tomu, aby sledoval přítelův prohlubující se žal.
Oni oba by snad dokázali najít útěchu v náručí milovaného člověka. Jenomže lady Marianna byla mrtvá a do hrobu s sebou stahovala i toho, koho miloval Yanez.
Noc voněla blížící se bouří a ze Sandokanovy kajuty se ozývaly tlumené vzlyky. Lámaly mu srdce. Rozhodl se už víc nečekat.

„Ještě něco?“ zeptala se číšnice a tentokrát nezněla úslužně, ale spíš otráveně.
„Jedno pivo, prosím,“ ozval se Bill.
„A ti dva?“ řekla a sjela pohledem trosky s čely opřenými o stůl.
„Nic nevydrží… Dejte jim silný čaj, to by je mohlo probudit.“
„To jste zkoušel před dvěma hodinama,“ upozornila ho s protočením očí.
„Vím, však to taky fungovalo,“ pochválil se, věda, že nikdo jiný to za něj neudělá.
„Jo… vypili čaj, šli se vyblít, vyexovali další pivo a od té doby hrají na hodináře,“ řekla s despektem.
„Tak to dáme ještě jednou, třeba to tentokrát bude lepší…“ pravil Bill optimisticky.

"Ty něco víš?"
"A ty něco víš?"
"Možná, že něco vím."
"Já možná taky."
"Co víš?"
"To ti nemůžu říct, řekni mi, co víš ty."
"Já ti nemůžu říct, co vím."
"Potom ti nemůžu říct, co vím já."
"Tss, nic nevíš."
"Tak fajn, teď půjdu do jeho pokoje a uvidím tam tu věc, o které myslím, že vím."
"TY TO VÍŠ!"
"A TY TAKY!"
...
Takže oni nevědí, že to víme."
...
"Ony o nás vědí. Ale nevědí, že my víme, že ony vědí."
...
"Vědí, že my víme?"
"Vědí, že to víte."
"Ale nevědí, že my víme, že vědí, že my víme!"

Podpořil jej v úmyslu vydat se na cestu. Usnul, když ho nejvíc potřeboval. Utekl, když umíral. Bál se a skrýval po tom všem.
Od toho strašného pátku kroužily jeho myšlenky k zešílení. Podpořil, usnul, utekl, bál se. Dokola, bez začátku, bez konce.
Když se ostatní radovali, nemohl. Nešlo to. Potřeboval vidět a sáhnout si. On, jako kdyby věděl, mu to sám nabídl. Bludný kruh zoufalství se přetavil v těžkou hroudu studu.
„Zbytečně, Tomáši,“ tichý hlas a jemný úsměv, „k víře nevede jen jedna cesta. Není dobrá nebo špatná víra. A odpuštění, i když odpouštíme sami sobě, je vlastně taky zmrtvýchvstání.“

Cestou na zámeček jsem se u Vietnamce stavila pro ty slíbené banány.
Stařenka je obrací v rukou, hladí slupku.
"To je... To je banán?" vydechne skoro nábožně.
Přikývnu.
"Četla jsem o nich." Než ji stačím zastavit, ukousne špičku. "Fuj, to je hnusný!"
Ukážu, jak se banán loupe. První ukusuje po malých kousíčkách, každé sousto blaženě vychutnává. Druhý banán v ní zmizí během chvilky a už loupe třetí. Doufám, že jí nebude špatně. To by mi sestra dala!
Slupky jako předmět doličný vyhodím do koše.
Stařenka se na mě usměje:
"Hrozně ráda bych někdy ochutnala banány. Ještě nikdy jsem banány nejedla."

Oliver bloudil po Prasinkách. Nutno říci, že víceméně nedovoleně. Obešel celou vesnici už nejméně pětkrát, každý krámek, každý kout. Ale ne a ne najít něco, co by se hodilo. Ten byl malý nebo divný a támhleto zase vůbec nepřicházelo v úvahu. Asi to neměl nechávat na poslední chvíli, takhle se ocitl v bludném kruhu. Sem, tam, sem. A stále to stejné.
Nakonec našel u cesty do Bradavic pěknou kytičku. Vyrýpl ji a dal do vyčarovaného květináče.
“Tak všechno nejlepší k narozeninám, Katie!” popřál své dívce ve společence. Katie mu radostí skočila kolem krku. Tak se přeci jenom to bloudění vyplatilo.

Geiger seděl na ovládací konzoli. Jednotka 2127 ležela na operačním stole v umělém spánku. Během zákroku probíhalo řízené snění. Nathanielovo živé oko se mírně chvělo, optický čip byl odpojen.
Holografický kocour monitoroval průběh augmentačních operací. Levá mozková hemisféra napojená na klubko optických kabelů, pravá na sofistikovaný systém kanyl a trubic.
Larisa stála opodál a čekala, až na ni přijde řada.
„Jak mu je?“ modulovaný hlas se hluše odrážel od stěn.
„Jeho analogové vědomí se pokouší adaptovat na digitální rozhraní kybernetických implantátů…“
„Bloudí v prázdnu… úplně sám…“ Cítila se najednou tak bezmocně.
„Typický problém biosyntetiků.“
„Snad tam neztratíš svoji duši…,“ zašeptala.