DMD č. 11. pro 11. 4. 2018. Téma: Upřednostňuji osobní setkání

Jednoho dne, když družina odpočívala v Beregostu, obdržel Elysand dopis.
Milý kouzelníku, stálo v něm, slyšel jsem o tvé pověsti a rád bych se s tebou setkal osobně. Momentálně se sice schovávám ve vesnici Ulgoths Beard, ale aby ses ke mně dostal, budeš muset nejdřív projít podzemí Durlagovy věže, zabít Cambiona a vynést odtamtud nějakou dýku. Můj kontakt v Ulgoths Beard tě navede. Budu se těšit až dorazíš, a vezmi i svoji družinu.
S pozdravem,
Aec’letec, tanar’ri.
P.S.: S tou sukubou v nejvyšším patře věže se radši nebav, je tam už dlouho sama a leze jí to na mozek.

Ono se řekne vládce hor, ale tý práce! Před zimou lesy a louky pořádně poklidit, v zimě se postarat, aby se zvířátka dostala ke krmelcům, na jaře dávat pozor na rozvodněné potoky a říčky, a v létě zařídit sluníčko i déšť tak akorát, aby správně vyrostlo a uzrálo všecko, od borůvek až po brambory.
Samo sebou, Krakonoš měl pomocníky a taky kouzla, ale u jedné věci v roce byl vždycky sám.
Když nastalo předjaří, zaposlouchal se do kapek tajících rampouchů, které mu řekly, na který palouk jít. Tam se Krakonoš usadil, odhrnul sníh a díval se, jak raší první sněženka.

„Čichám, čichám... Co to tam zase, matko, máš?“
„Jenom holoubka, slunce naše jasné. Létá k nám na zrní.“
„Ještěže tak. Myslel jsem, že je to Plaváček.“
„Hvězdo denní, kde tomu je konec?“
„Matko, jsem Vševěd. Je na cestě sem, chce zlaté vlasy. Tedy co si z mé pleše vezme, nevím. Ale ty bys mu pomáhat neměla.“
„Proč ne, sluníčko moje?“
„Kdyby byl pořádnej chlap, dojde, koukne mi do očí a řekne: ‚Dědku, naval štětiny!‘ Ale on ne. Nastrčí tebe a povídačku o snech. Proč se mi nepodívá do očí?“
Plaváček pod neckami se nikomu do očí podívat nemohl. Slzel smíchy.

„Prosím, jak je na tom moje dcera?“
„Jak se jmenuje a na jakém je oddělení?“ zaznělo nezúčastněně.
„Nevím na jakém je oddělení. Jmenuje se Dagmar Nováková. Přivezli ji v noci se zraněním po autohavárii.“
„Moment, podívám se,“ odpověděla mechanicky operátorka.
DLOUHÁ PAUZA.
„Haló, jste tam ještě?“
„Ano.“
„Spojím vás s primářem chirurgie.“
„Jánský.“
„Dobrý den, Nováková. Pane primáři, prosím, co je s mojí dcerou Dagmar?“
„Paní Nováková, telefonické informace nepodáváme, upřednostňuji osobní setkání.“
„To je na tom tak špatně?“
„Ne. Mně je ně-jak… špa-t-ně……“
RÁNA.
„Primář nedýchá,“ ječela hystericky nějaká žena. „Evo, zavěs to sluchátko. Pojď mi pomoct!!!" přikazovala.
CVAK.

„Musíš tam jet osobně. Jinak se nikdy nic nenaučíš.“
Když nováčci stanou u vrat, přibrzdí u nich auto, dostanou pytel přes hlavu a jsou hozeni do kufru. Je to nutné, aby pochopili, že musí vždy zachovávat obezřetnost.
„Nemít čas je iluze. Ve skutečnosti existují jen priority a výmluvy.“
Vstává se v pět a v šest začíná výcvik. Oběd, odpolední výcvik.
„Nejvyšší čas je právě teď.“
U čaje o páté odkrývají sami sebe a dostanou rozhřešení.
„Pokud se konečně chceš někam posunout, je to to správné místo. Pokud ne, odejdi. Uteč. Zůstaň kořistí.“
Na přemýšlení není čas. Na pochyby není místo.

"Předpokládám, že teď přijde vyhrožování," podotkl Adamar.
"Samozřejmě musíte pochopit, že pokud jste proti nám, nemohu vás jen tak jít," pousmál se kněz.
"Jistě. A vyřešíte tím i opatův problém. Bude vám vděčný a nebude vás z ničeho podezírat," odpověděl Adamar klidně.
"Takže, jak jsme na tom?" dotázal se kněz netrpělivě.
"Za určitých podmínek bych s vámi mohl spolupracovat. Když si stanovíte vyšší cíle," tentokrát to byl Adamar, kdo se usmíval. "Mimochodem, nedělejte víckrát stejnou chybu a jednejte raději přes prostředníka," dodal.
"Nedůvěřuji prostředníkům. Raději mluvím s každým osobně. Vaše podmínky probereme později," rozloučil se kněz a odešel z knihovny.