DMD č. 16. pro 16. 4. 2018. Téma: Dobře naložený tučňák

Plujeme si mořem bouřlivým
hey yo hey and the hey yo hou
náš velitel je zase samý šprým
hey yo hey and hey yo.
Veslovat sem a veslovat tam
hey yo hey and the hey yo hou
snad pevniny se ani nedočkám
hey yo hey and hey yo
Potrava pro plavce nám dochází
hey yo hey and the hey yo hou
jak dostat se teď máme z nesnází?
hey yo hey and hey yo
A i když břicho tuze prázdné mám
hey yo hey and the hey yo hou
tučňák jsem, jižního moře pán
hey yo hey and hey yo

"Lybičko!" třese dvouletý Adámek plechovkou.
"Lybičko, vstávej!" opakuje rozkaz a žďuchá prstem do rybičky v dóze.
"Babí, ta lybička nece vstávat!" žaluje Adam.
"Adámku, o jaké rybičce tu mluvíš?"nechápe babička.
"No o dobže naloženém tučnákovi, pšece!" durdí se vnouček, "děda žíkal, že je dobže naložený. A když jsem se dědy zeptal, co znamená - dobže naložený, žekl mi - to znamená, že má někdo velmi doblou náladu. A když má někdo doblou náladu, tak si ce ulčitě se mnou hlát." vykládá malý rozumbrada.
"Aha! Já dám dědovi dobře naloženého tuňáka! Prdlajs! Koprovku bude jíst! Basta fidlajs!"
"Pldlajs! Basta fidlajs! Bude koplovka! "
?!?

Potkal jsem ho na poušti, tučňáka.
„Není ti horko, bráško?“ „Je.“
„Nálada pod psa?“ „Nejsem dobře naložen.“
„Jak ses tu...?“ „Zabloudil jsem.“
„To je hned,“ pravil, „oblek se sem vůbec nehodí.“
„Od tebe to sedí! A zatoulal ses z větší dálky.“
„Všechny cesty vedou na poušť.“
„Zdržuješ mě, strašně pomalu se kolíbáš!“
„Nakonec se ti budu hodit. Jeden z nás to nedá. Druhý se nají.“
„Tísní mě představa,“ vyhrkl jsem, „že bych byl ten první!“
„Tak si představuj, že to budu já.“
Uklidňovalo to, skutečně.
„Měl jsi být psycholog, tučňáku.“
„Však jsem. Ale maso mám tuhý. Jak si mě naložíš?“

Malá zrzavá dívenka, bledá vyčerpáním a bolestí. Poprvé chápal, co to znamená bezmezně milovat.
Seděl u ní. Tiše na ní mluvil.
„Jestlipak víš, milá Elis,“ zavibroval teatrálně hlasem, „kdy je nejlepší žádat tučňáka o laskavost?“
„Cože?“ vrhla na něj zmatený pohled. Pak ji ale došlo, kam tím míří.
„Nevím,“ pípla.
„Musíš mu do lázně nalít padesát litrů oleje, nasypat pět kilo soli, kilo pepře… a vhodit kuličku jalovce… Pak bude teprve dobře naložený.“
"To je pitomý," vděčně se usmála.
A bylo to tady znovu. Drtila jeho dlaň ve své. Na okamžik odplula, kam za ní nemohl.
„Vydrž, maličká… Ještě chvíli…“

První relikt Starých časů našla Aloy ještě jako dítě. Vypadal jako Pasoucí, které se učila lovit, taky měl parohy a štíhlé nožky. Líbil se jí a nechala si ho jako talisman.
Když opustila klanové území, našla jich mnohem víc. Obchodník v Meridianu jí nabízel tisícovky úlomků, aby mu zvířecí relikty prodala.
„Kdybys sehnala ptáka s bílým břichem a černými křídly, dám ti za něj tolik, co za ostatní dohromady. Dokonce vím, kde hledat.“
Aloy úlomky potřebovala, nový luk se jí zoufale hodil. Ale když ji pro břichatého ptáka poslal do místních bažin, rozhodla se, že si na luk vydělá jinak.

Když přišla Hrošice do laboratoře, byla v dobré náladě, přesto že před sebou s funěním valila velký sud. Za ní šla o poznání zkroušenější Motyka.
"Hrošičko, postav to sem do rohu, na rodičáku to nesmí bejt vidět, Kamzík to zakázal."
"Co že máš tak dobrou náladu?" Zeptal se Slizoun Hrošice.
"Slizounku, Hrošička je dobře naložená. Jen doufám, že ne v lihu, jako ten tučňák," ukázala na sud.
"Tučňák?" Nevěřícně zopakoval Slizoun.
"Malinkej, jenom patagonskej. Zatím mám poslouží jako preparát v lihu na praktika." Vysvětlila Hrošice.
Biologové zírali s vyvalenýma očima.
"No co, umřel včera v ZOO. Jo, ani slovo školníkovi!!!"

Trest odbyla rychle. Dva tucty pro výstrahu. Krvavé krůpěje stékaly po zádech. Nechtěla protahovat agonii.
Dveře zapadly s uraženým klapnutím. I ve svém vězení stále uhlazený. V tmavém kabátci s bílou náprsenkou.
Vrátit řád. Najít směr. Navzdory ztrátám. Navzdory zranění.
Raněná ješitnost sžírala útroby. Pohár vína lákal k zapomění.
Vypátrat záludnou fregatu. Oplatit překvapivý úder.
Pohár první přiléval oleje od ohně. Tříštil střepy vzteku.
Tvrdá práce dávala zapomenout. Únava hasila uhlíky vzpoury.
Pohár druhý tupil hroty zášti. Znavená mysl mžourala do temnoty.
Kabátec chránil před večerním chladem. Ve tváři opatrné pousmání. Našli cíl.
Pohár třetí tepal ve spáncích. Probouzel pochopení.

Ačkoliv se nekonal zásnubní ples, což ostatně ani nemohl, když se Michael tajně oženil, uspořádal král náhradou za něj společenský večírek spojený s hostinou. Jako na správné královské akci nemohly chybět vybrané pokrmy a nápoje. Některé jídla jsem podle chuti poznala, jiné prozradil aspoň tvar - třeba dle ploutví bylo jasné,že se jedná o rybu, u jiných jsem zcela tápala.
Co mě ovšem také zaujalo, byl způsob, kterým různí šlechtici pojídali tyto pochoutky. Nemohla jsem se ubránit tichému smíchu, když vévoda Kuvelt jedl nějakou tu rybu a tvářil se u toho jako dobře naladěný tučňák, ačkoliv tučňáky tady nejspíš neznali.

„Můžete si vybrat,“ řekne Karel s namířenou zbraní číšníkovi, „buď pořádnou nakládačku a pak vás svážu, nebo vás svážu rovnou.“
Před ním osika, mlčící, vidí otevřená ústa svého šéfa, obchodníka se smrtí, z nichž se jak z přeplněného kanálu vylévá stoka nadávek, výhružek a vydírání, která jej zalije, dusí, lepkavě mačká, skloní se, samozřejmě, musíte mi to strhnout z platu, co strhnout, dva měsíce budu makat zadara.
„Snad radši přesdržku!“
„Nemám na tebe čas!“
Amok dobře nenaloženého tučňáka.
I zželelo se matce milých dítek…
Zlomený nos a přeražená čelist.
Karel má tak nějak kliku na lanty – simu, flage i automuti.

Mrazivá noc, poměrně světlá, protože měsíční záře dopadá na bělostnou zem.
Množství ptáků se choulí těsně u sebe. Chrání a zahřívají nedávno vylíhlá mláďátka.
Osudy potomků visí na vlásku. Matky loví v moři, samečkové trpělivě vyčkávají.
V dálce se ozve volání. A další. Tam! Samec s mládětem vychází vstříc partnerce.
V množství ptáků je obtížné se zorientovat, ale nakonec se partneři domluví.
Matka dorazila. Spolykala tolik ryb, kolik se do ní jen vešlo, a přináší je potomkovi.
Převezme mládě, vyhladovělý otec vyráží na lov.
Budou se střídat celou zimu. Na jaře se moře přiblíží a všichni se přesunou do vody.