Chrám (originální fandom)

Chrám ke mně přišel nečekán a nezván. Nestěžuju si. A svoji malou výzvu jsem si víceméně splnila.
Které chrámové drabble je nejlepší? Těžko říct.
Nevím. Ale co už. Tohle o Chrámu asi vypovídá nejvíc. Nikdo nedostane to, co očekával. Každý musí obětovat to, co nečekal.
Chrám je překrásný. Monumentální pomník lásky k Bohu budovaný po generace.
Jako dítě jsem zahlédl odraz slunce na Chrámových střechách a byl ztracen.
Pětadvacet stavitelů přede mnou sloužilo Chrámu. Dávali svůj um, talent, léta dřiny do služeb Bohu. Pro Jeho větší slávu zvelebovali Chrám.
Zanechali po sobě velkolepé myšlenky z kamenných kvádrů pyšně se vypínající k nebi i drobné mozaiky z barevných kamínků zušlechťující zapadlá zákoutí.
Chtěl jsem k té nádheře přispět tím nejlepším, co ve mně bylo.
Zatím se kodrcám po hranicích Chrámových držav a dohlížím na stavbu pohraničních pevností. Tahle je šedesátá. Za každý rok mého života jedna.

Byli čtyřiatřicátým národem, který si Ho zvolil za svého nejvyššího Boha.
Měl všechno, co požadovali. Velikost. Všudypřítomnost. Neuchopitelnost.
Věřili v Něj. Provázel je na každém kroku. Spaloval obviňujícím žárem. Jak by bylo možno v Něj nevěřit?
Uctívali Ho. Dával život. Dával světlo. Přicházel k nim každý den. Jak by bylo možné Ho neuctívat?
Někdy o Něm pochybovali. Ale to byl největší trumf slunečního Boha. Zatmění. Stačil okamžik a víra se obnovila. Čistší. Tvrdší. Zběsilejší.
Nemilovali Ho. Byl lhostejný a krutý. Báli se Ho. Ale lidé si tvoří bohy ke svému obrazu. Jeho krutosti a lhostejnosti je tedy zbytečné se divit.

Bůh samozřejmě neschvaluje otroctví. Vyžaduje dobrovolnost.
Hierarchie třiatřiceti úrovní je sice stanovena, ale přechody nejsou zapovězeny.
Na třiatřicáté úrovni se zahradník narovná. Zanadává na těžkou práci, ale pokračuje. Nedokáže si představit, že by dělal něco jiného.
Na sedmnácté úrovni si vedoucí písárny promne čelo. Všichni, kteří pod jeho vedením přepisují zprávy pro provincie, se snaží dostat na jeho místo. Bojí se toho, sám už nedokáže nikam postoupit. Den za dnem strach.
Na první úrovni stojí První sám. Nejvyšší prostředník Boha na zemi. Pod ostřím jeho nože vykvétá krvavý šrám. Ne, není otrok. Jen jeho pán ho používá na špinavou práci.

Poznámka: AU, protože autorka nebyla schopna napsat své dílo dřív než já! ...ach ti autoři :-)
On, jež pro Chrám tolik vykonal. Teď obětován jako bezvěrec. A mezi odpornými bezvěrci. On, který pro Chrám oddaně a rád udělal cokoliv. On, který doufal v den, kdy bude hoden obětování. Ale jako bezvěrec? Mezi dodatečnými oběťmi?
“Jak jsem to jen mohl dopustit,” přemítal.
Toho rána přišel, aby vykonal své povinnosti. Ale něco opomněl - byl moc mladý, než aby zažil předchozí zatmění. Neměl karafiát. Symbol potřebného a s radostí konaného obětování. Karafiát rudý jako krev čerstvě střikající z mladíka, jež zachrání svět. Nestihl si žádný najít, než byl zadržen Chrámovými strážemi.
Nůž dopadl, když dokončoval modlitbu za chybující stráže.

“Květinu?” ptá se. Kupují. Chtějí se před tváří Boha slušivěji přiodět.
“Květinu?” Sedí před vraty Chrámu. Prodává. Těm, kdo přijdou vzdát poctu, modlit se, sledovat konec světa z první řady.
Výstup ke Chrámu zmáhá. Dělá to už dvaatřicet let.
“Květinu?” Dnes si naložil dvojitou dávku.
Má ženu. Další děti přišli až po letech. Musí se ohánět, aby je všechny uživil.
Když v koši zbývá dvaatřicet rudých květů, zavrtí na zákazníka odmítavě hlavou.
Pozdní příchozí se květinou neozdobí. Má na prodej monopol. Zaplatil. Draze.
“Květinu?” zeptá se, když je pokládá k náhrobnímu kameni. Její oblíbené. Za každý rok neprožitého života jedna.

Život jí připadal nádherný, i když ho celý prožila v téhle zapadlé vesnici.
Zpívej, říkal jí vnitřní hlas. Zpívej.
A ona zpívala. Veselou rozvernou píseň o jaru a lásce.
Do Chrámu bylo daleko. Cesta trvala celých jedenatřicet dní. Když nezapadaly průsmyky. Jen málokdy se ji odhodlali vykonat.
Ani kvůli ní. Marně se dovolávala Chrámové spravedlnosti. Když přišel posel se zprávou o blížícím se zatmění, bylo rozhodnuto, že je to ideální příležitost.
Neposkytli jí dobrodiní odkladu, dobrodiní naděje. Postavili ji na hranici.
Zpívej, říkal jí instinkt. Zpívej z plných plic. Ať rychleji vdechneš dostatek kouře. Ať milosrdně co nejdřív ztratíš vědomí.