DMD č. 13 pro 13. 4. 2019. Téma: Pořád spolu

Dnes měli jít na výlet do Slunečních skal. Už zase.
Jindrovi Hojerovi se orosilo čelo potem, když se tajně snažil napěchovat svůj pivní pupek do červených kraťásků. Bohužel to knoflíček po dvaceti letech věrné služby konečně vzdal a s tichým “piiiif” odletěl k nástěnce.
“Doufám, že se vrátíme brzy,” mumlal Červenáček polohlasem. “Večer vezu kluka na trénink.”
“Proboha, neříkej MU, že máš dítě,” zděsil se Jarka. “I JEMU dojde, že jsi asi dělal ty věci, co tomu předcházejí, a odpáře ti třináctého bobříka!”
“My ho budeme muset zabít, že?” zaúpěl Rychlonožka, zatímco Mirek s písní na rtech vypochodoval z klubovny.

Spím se svýma lidma v ložnici. Ráno jde on do práce, s ní jdu do obýváku pít kafe. Pak se jdeme venčit na zahradu. Dopoledne si zdřímnu před její dílnou. Po obědě jdeme na hodně dlouhou procházku. Odpoledne zase spím před dílnou. Večer se vrátí z práce on, a chvíli si společně hrajeme s mýma hračkama, a válíme se na gauči.
Někdy jedeme všichni na celý den na výlet.
Prostě normálka.
Občas ale odejdou moji lidi z domu oba, a na dlouho. Jasně, že nejsem nadšená, ale neštěkám a nevyju. Vždyť to není napořád. Vždycky se ke mně zase vrátí.

Elaysiaani a Tillialinea jsou sesterské lodě.
Doslova vyrůstaly vedle sebe.
Bylo jim určeno plout každá jiným, směrem.
Mimo možnosti jakéhokoli známého způsobu komunikace.
Než vypluly, vytvořili lodě každá jedno semeno, které si kapitáni předali a zasadili jej na zádi u základny posledního stěžně.
Z tohoto semene vyrostl malý fialový kvítek.

Elaysiaani vyplula z přístavu před více jak třemi měsíci.
Pluje po nekonečném modrém oceánu, který testuje odhodlání posádky.
Lodník Eliol cosi vzrušeně povídá druhému důstojníku.
Ten potom běží za kapitánem.
Kapitán Tinvaelen slézá do nejhlubšího podpalubí.
Zde spatří uvadlý kvítek.
Mráz mu přeběhne po zádech.
Jakoby slyšel vzdálené krákání havrana.

„A to jste pořád sám?“ odváží se pan Plch.
„Nemluv za jízdy s řidičem,“ huláká Strach, „nebo nás všechny zabije!“
„Nejsem sám.“
„Co?! To máte…“
„Boha. A ovce. Jsem kněz.“
„Jo táák. Já myslel starou… My jsme s mojí Mařkou furt spolu, třicet let v sobě, věřil byste tomu?! Třicetiletá válka!“
„Je to tyran a opilec!“ hůlkuje Chromajzlová.
„Se občas napiju, no, přijdu domů nadranej, a co myslíte, spí? Ne! Vezme mě válečkem? Ne! Jen se podívá krhavým pohledem! Musím pak sekat dobrotu, protože když se zlobí, pak nic není, rozumíte? My když nejsme dýl v sobě, jsem jak mrtvej...“

Prolézá kolejemi železničního mostu, aby popíjel na pilíři, klátě nohama nad řekou. Vyskočí z jedoucí tramvaje, prodlužuje si tak cestu do hospody, zůstav ležet. U snoubenky seskakuje s balkónu na ten pod, ale nezachytí se… Přišlo mi to jako docela dobrý nápad, cituje Sedm statečných, ale nikdo mu nerozumí.
S dětmi přestane chodit na vnější straně mostních zábradlí, destruuje se strukturovaněji; do lecjakého pokušení strká hlavu jak do chomoutu. Přihlížím svobodě v čase, jíž sám nenadán.
Vím, že ve svém zítra klečí:
„Děkuji ti, anděli strážný, že jsi pořád se mnou a tolikrát zachránil! Odpusť, nemáš to se mnou lehké…“

„I kdybych šel temnotou rokle…“ ví Thea.
„Jinak ale v Písmu moc věrných párů není!“ ušklíbne se Sikar.
„Však taky píše o životě,“ ohradí se Linkva, „nikoli o vzdušných zámcích.“
„Pozdě! Propadlé téma!“ připomene Apolo.
Viktorka ani nedutá, solí boty.
„Ježto brzy zaklepu bačkorama,“ odbočí Filcin, „už to s maminkou asi nějak doklepu!“
„Ale já s tímhle hypochondrem nevydržím,“ obrací oči v sloup Taura, „umírá od té doby, co jsme se poznali, a skutek utek!“
„To by se ti líbilo,“ zavrčí hypochondr.
„A umřu první, abys věděl!“ je v ráži matka.
„Opovaž se!“
„Rodičové,“ žádají unisono děti, „nechcete změnit téma?“

Představená Kamenného domu vtrhla do návštěvnického pokoje krátce poté, co je uvedli.
Vroucí objetí Rotolf rozhodně nečekal – ani nevítal. Od všech, kromě svých sourozenců, si rád udržoval odstup, navíc byl neoholený, neumytý, celý zaprášený...
Vysvětlení dostal vzápětí: „Mysleli jsme, že jsi mrtvý! Vyslanec informoval knížete, že…“ Adelizin pohled utkvěl na dítěti, které se napůl schovávalo za synovcovými zády.
„Všechno ti vysvětlím,“ řekl Rotolf.
„Vysvětlíš. Ale nejdřív pošlu vzkazy Célině a knížeti, musejí vědět, že jsi naživu. Tobě,“ obrátila pozornost zpět k dívence, „nechám nachystat koupel a večeři.“
Yllanit razantně zavrtěla hlavou a přimkla se k Rotolfovi. „Chci zůstat s ním!“

Být spolu docela fungovalo. Bylo to lepší než nebýt spolu, a o moc lepší být proti sobě.
Být spolu nikdy nefungovalo. Je nejvyšší čas být sám, vyhřívat se ve slunci vlastní slávy, jít vlastní cestou.
Být spolu fungovalo na počátku. Ale vztah se vyčerpá, shoří, unaví, výhody pominou.
Bude lepší zůstat spolu.
Bude lepší se rozdělit.
Lepší.
Horší.
Zůstat.
Rozdělit.
Teď.
Potom.
Klidně.
Jakkoliv.
Ježkovy voči, už je úplně jedno, jak to dopadne, prostě to udělejme!
Nebo… že by se to dalo ještě vzít zpátky?
Nemysleli jsme to vážně!
No a?

V Česku se pro to ujalo nové sloveso.
Brexitování…

Vražda ve Vrbině, jak se jí začalo říkat, způsobila v Kunčicích náležitý rozruch. Mluvilo se o ní všude. Třeba v krámě, kam babička poslala Andulu pro chleba a mléko.

„Už ste slyšeli, kdo chodil s tym zabitym?“
Andula našpicovala uši.
„Myslite tu fiflenu s drdolem?“
Zbystřila ještě víc.
„Pry s nim byla furt. Ji se nedivim, bo taka, kere tahne na třycet, ta chňapne po každym.“
„A pak naraz měla utrum. Co by taky robil s taku staru. Se nedivim, že se na ňu vysmolil.“

„Kluci!“ přilítla Andula s očima navrch hlavy. „Už vím, kdo ho zabil. Naše soudružka učitelka!“

Dva poutníci, otec a syn, se trmácejí krajinou. Hledají nocleh, prosí o jídlo.

Marně. Krajina je krásná, ale je plná lakoty, pýchy, a hněvu.

"Zmizte odsud."

"Žebráky neživíme!"

Syn tvrdí, že neuspějí. Mýlí se. Otec zatluče na poslední vrata.

Otevřou jim staří, poloslepá a polohluchý.

Jen oni jediní ctí pohostinství, jen oni jediní zrcadlí v svých duších nádheru kraje. Uvítají poutníky a pohostí je jako krále.

Otec se synem oběma odhalí svá jména, a jedinou myšlenkou z krajiny vykoření vše zlé.

Pak otec starcům dovolí vyslovit přání.

Nepochybuje, že budou chtít vrátit zrak a sluch.

Ale tentokrát se mýlí on.