DMD č. 13 pro 13. 4. 2019. Téma: Pořád spolu

Chlapec zaraženě poposedl.
„Jakože fakt nevíš?“
„Proč bych měl? Nepotřebuju to.“
„Jenže..." urputně přemýšlel, k čemu by anděl mohl čas potřebovat, "nehodilo by se ti třeba vědět, kdy mi ráno zvoní budík?“
„K čemu? Jsem pořád s tebou.“
„Ale ty jsi přece říkal, že...“
„To, že mluvím s jinými anděly, nebo s Bohem, neznamená, že tě opouštím.“
„Takže jsi se mnou od narození vážně pořád?!“
„Jistě, od toho tu přece jsem.“
„Jak to můžeš vydržet?“
„Nejsem člověk,“ připomněl mu s úsměvem.
„Ale vypadáš.“
„Pochopitelně.“
Chlapec se na něj tázavě podíval.
„Kdybych se ti ukázal jinak, dost by tě to vyděsilo.“

První den a už jsou spolu
vrážejí hlavou do stolu
jak se nahlas řehtají
vesele se chechtají

Šest set dní a ještě spolu
teď se smějí hlavou dolů
zezdola je všechno snažší
v hlavě mají jenom kaši

Pár let přešlo, furt se smějí
strasti, ty se vždycky dějí
ve dvou se to lépe táhne
úsměv se jim nezatáhne

Bolesti už přešlo hodně
úvahy jsou občas sporné
zda to všechno stojí za to
někdy bída, někdy zlato

Jsou chvíle,
kdy tu nechci být
ušla jsem míle
chci mít klid

Šestnáct let
a pořád to za to stojí
s tebou přijímat podobojí

Konečně si připadali svobodní. Stačilo pár stanic vlakem. Město, kde je nikdo neznal. Giulietta kráčela zavěšena do svého milého, který ji oblažoval galantními duchaplnostmi okoukanými z filmů. Mhouřili oči proti slunci. Smáli se jako děti.
„Podívej ten krámek,“ vypískla nadšeně, „jako dívčí pokojíček… Takový útulný.“
Sám by si ho býval nevšiml. Přemýšlel, jestli by měl svoji milou fotit univerzální padesátkou nebo zvolit delší ohnisko.
„Tak se podíváme dovnitř,“ zaostřil pohled směrem, kam ukazovala, „koupím ti něco pěkného.“
Rozeběhla se nadšeně k výloze. Obdivovala dekorativní drobnůstky za sklem.
Vito za ní zasněně hleděl. Takové by to mohlo být už napořád. Bezstarostné.

Sňatek z lásky nebyl výsadou králů. Naštěstí byl "pouhým" vévodou, a proto byla politika ochotná o drobný krůček ustoupit milostným přáním. Smlouva hovořila o Margaretě, mladší dceři anglického krále, ale smrt si ji vzala jako děcko, za Kanálem zbyla pro mladého vévodu jediná nevěsta.
Snoubencům bylo sedmnáct, když jim v Londýně požehnali. Zamilovali se na první pohled. Čekalo je pár šťastných let v Heidelbergu, potom už moc ne. Šest měsíců v protestantských Čechách, mnoho let na útěku v exilu. Třináct dětí a dvacet společných roků. Stála mu větně po boku, psal jí zamilované dopisy.
Bohužel ho přežila o třicet let.

Zlodějka nemilosrdně žene koně, ale její pronásledovatelé se přibližují. Napjatě se připravuje k boji.
Už slyší dusot nohou a odhodlaně se otáčí k úderu dýkou, když… Kolem proběhne neforemný tvar.
„Budli! Budli!“
Zlodějka zírá, zkoprnělý kůň rovněž.
Valící se kouli zastavuje až výkřik: „Stůj, Obelixi!“
Nohy obrovitého Gala vykrojí v cestě dvě brázdy a zlodějka rozeznává hlupáka, který ji dovedl k zrcadlu.
„Belene! Takový tupec jako ty mne dokázal vysledovat?“
Bílý čoklík v jeho rukou výhrůžně štěkne a z jeho zad sklouzává další Gal: „Dobře ti radím, neurážej mého kamaráda, Vlčice!“
No jo… Zas měl s sebou toho mrňavého chytrolína.

Jedenáctá hodina denní pomalu končí a Daniel von Drak s Jaroslavem L. stále vedou svůj rozhovor o Vraspírovi. Ani jeden z nich z něj nemá radost.
V tom se na scéně objevuje postava v kápi. Než zaklepe, tak nějakou dobu stojí za dveřmi kabinetu.
„Dále?“ tázavý tón správcova hlasu prozrazuje překvapení nad tím, že někdo dokázal projít sbírkami bez doprovodu až k jeho kabinetu.
„Přeji vám pěkný den, stateční bratříčci,“ pozdravil je muž v kápi.
„I já tobě, Vraspíre,“ opětoval pozdrav Daniel.
„Co ty tady?!“ zavrčí Jaroslav.
„Přinesl jsem Danielovi nějaké nahrávky,“ odpoví Vraspír. „Pořád spolu, co?“ zeptá se vzápětí.

„Tak se pochlub.“
Je odpolední klid. Školčata spí a učitelky obklopily mladou kolegyni, vytahující fotku své známosti.
„Hmm, fešák.“
„Žejo? A píše mi básničky. Že budeme pořád spolu a tak.“
„To ten můj tvrdil taky. Teď je spíš pořád v hospodě,“ ušklíbne se starší kolegyně.
„Někdy je to lepší,“ kontruje druhá. „Ten můj nevyleze z domu a už mi jde na nervy.“
„Chce to rovnováhu,“ míní třetí. „Koukněte na Rebeku. Ten její dorazí na pár dnů a pořád jsou jak hrdličky.“
„Nekažte Janě iluze,“ směje se Rebeka. Ale Jana je stejně nevnímá. Nepřítomně kouká z okna a zamilovaně si brouká.

„Gino!“ zvedl hoch na sestru hlas. „Pomátla ses na rozumu?“
Dívka k němu přísně vykročila.
„A ty? Být ve stájích…, a sám! Co kdyby tě nějaký kůň kopl? Umíš si vůbec představit, co to s člověkem udělá?“
Dominius sestře věnoval nechápavý pohled.
„Na rozdíl od tebe, mě koně mají rádi,“ oponoval.
„Ano, ale jsou to stále jen zvířata… Nikdy nevíš. Mohou se leknout, co potom? Budeš smrtelně raněný a ani to nepostřehneš…“
Dominius si povzdechl. Copak se o něj nikdy nepřestanou bát? Nemohou přeci být pořád všichni spolu…!
„Nic mi není…,“ odtušil nedůtklivě.
Longina se na něho nakonec shovívavě usmála.

Česťa se snažil dostat z magických pout, ale bylo to marné.

„Všechno je marné,“ pronesla žena. „Nepohnete se, dokud z vás nesejmu kouzlo.“

„Pusťte mne a pomohu vám. Nevíte, jaké následky to kouzlo bude mít,“ snažil se ji Česťa přesvědčit.

„Budeme už napořád spolu. Nebude mít důvod utíkat do posilovny, aby tam cvičením zaháněl výčitky svědomí,“ odsekla žena.

„Ale za jakou cenu? Město zanikne. Víte, kolik rodin se zde mohlo usadit? Kolik párů se tu mělo seznámit? Kolik dětí se kvůli vám nenarodí?“ snažil se jí promluvit do duše.

„Kouzlo bylo vyřčeno. Vypravěč odklizen. Vy jste svázán. Nic mě nezastaví!“

Nervozita dosáhla vrcholu.
„Měli bychom se vrátit na loď.“
Slova zanikla v šumu.
„To by nebylo zvořilé. Ani vhodné,“ namítl Clifton.
„K čertu se zdvořilostí,“ zaklela. Pan Clifton ovládal diplomatické finesy. Ona měla svůj čich. Věrný druh, co nikdy nespal. A tady něco zatraceně smrdělo.
„Řekněte guvernérovi, že mám povinnosti. Nějak to zaobalte. To zvládnete. A vyřiďte mu mé pozvání k obědu. Řekněme zítra dvě hodiny po poledni.“
Do téhle nablýskané stoky už nevstoupí.

Z paláce je vyprovázel starý známý s knírem. Podkovy klapaly po dlažbě. Odpolední ruch města mlčel. Rychlý pohyb mezi domy. Ostré pobídnutí.
„Jeďte!“
Čich ji neklamal.