DMD č. 15. pro 15. 4. 2019. Téma: Nejzářivější hvězda

„Severusi, děje se něco?“ zeptal se Harry.
„Máš na sobě iluzi,“ odpověděl chladně.
Mladík přikývl. Porozhalil si košili a mávl hůlkou, čímž odhalil tetování na klíční kosti.
„Souhvězdí Velkého Psa,“ konstatoval Snape.
„Sirius, nejjasnější hvězda.“
„Mohlo to být horší. Mohl jsi mít tetování psa nebo chtít opravdového.“
Harrymu zasvítily oči.
„V žádném případě,“ odmítnul striktně lektvarista.
„Severusi, prosím…“
„Nejsi dítě, nemůžeš mít všechno co chceš.“
„Nikdy jsem neměl, co jsem chtěl,“ zahučel.
„Netušíš, co dokáže psí chlup udělat s lektvarem,“ zavrčel Snape.
Harry mu skočil kolem krku a políbil ho.
„Jsi jeden z nejmocnějších kouzelníků co znám. Určitě něco vymyslíš.“

Lidi v přístavní hale křičeli ve směsi jazyků. Vypukla rvačka. Athéna netušila, jak dlouho jí výmluvnost a logika bude ještě sloužit. Několik mužů, kteří nejspíš z filmů získali dost mylné představy o životě, vrhalo pohledy po jejích zbraních.
Zatím je používala jen na nemrtvé venku.
Bude to chtít těžší kalibr.
„Marku, Nikosi, to už stačilo,“ zašveholil melodický hlas a muži se přestali přetahovat. „Všichni se uklidníme,“ pokračovala Afrodita a Athéna viděla, jak se jí rána na čele otevřela.
Halou zavonělo uklidňující aroma obvykle spojované s relaxačními koupelemi.
Všichni se dlouze nadechli.
„Jsi nejzářivější hvězda,“ poznamenala Athéna.
„Planeta,“ opravila ji Afrodita.

Jako ta nejjasnější hvězda na obloze, přitahující naše pohledy a vedoucí naši cestu temnotou, stejně tak i ona mě přitahovala a vedla mě po naší cestě životem.

Osvětlovala můj život celou svojí přítomností, svými názory, nápady a ůsměvy. Dokázala rozzářit celý můj den jen tím, že vešla do místnosti, ať už jsem před tím byl v sebehorší náladě.

Stála při mě, v tom dobrém i v tom zlém. Ve starém mi vždycky dokázala ukázat něco nového, vedla mě po nových cestách našeho světa a neustále mi ukazovala jak je život nádherný.

A i když už pohasíná, je stále mým světlem.

Zaskřípění brzd. Alfa romeo s římskou poznávací značkou. Na náměstí ani noha.
„Madona mia!“ vyskočí ven z vozu prošedivělý elegán v krémovém obleku. Rozhazuje rukama, brunátný v obličeji. „Že já tě poslouchám, Sophia!“
„No já nevím, kdo se cítil v Cinecitta moc sešněrovaný?“ odpovídá za jiných okolností vcelku melodický alt.
„To je pořád Marcello sem, Marcello tam,“ hartusí elegán a tluče fedorou o kapotu. „Umělec potřebuje klid na práci!“
„Ale drahý… Rozhlédni se kolem. Tady je to perfektní. Tady nás nikdo nezná.“
Kdesi na střeše zamňoukala kočka.
Miláček žen zavrtěl odmítavě hlavou.
„Příliš vlažné publikum…“ usedl zpět za volant „Andiamo!“

Nebyla zvyklá ponocovat. Až na Slunovraty. Tehdy se patřilo probdít celou noc. Zazpívat si pár teskných písní, které příliš připomínaly dětství. Upíjet medovinu a hledat výjimečná témata k hovoru i s těmi, s kterými mluvívala denně. Někoho náhodou potkat a sedět spolu na hradbách pod zářícími hvězdami.
"Myslíš, že Eärendil nese skutečný silmaril?"
"Proč ne?"
"Drahokam ze živého světla? Jak vybrousíš světlo, mistře? Doopravdy - kolik musí mít fasetek, aby zářil až sem? Ani moje představivost ho nedokáže stvořit! Vyprávění na to nestačí. I kdyby z první ruky."
"Je to skutečný silmaril, to mi věř," odpověděl mistr Annatar a pousmál se.

Aberforth zhltal večeři, zahodil příbor a zbrkle vyrazil od stolu.
„Můžeš mi vysvětlit, kam se řítíš?“ otázal se Albus.
„Do divadla,“ křikl Aberforth přes rameno, pak se ale zarazil a vrátil se do jídelny. Ze zásuvky kredence vytáhl fotografii mladé ženy, vydechl a přitiskl si ji na prsa.
Ariana se tiše zachichotala do ubrousku.
„Co to bylo?“ otočil se Albus na sestru.
„Lilian Braithwaiteová,“ pronesla významně.
„Nejlepší herečka současnosti!“ zaznělo z předsíně, kde si Aberforth pucoval boty. „Vycházející hvězda! Do roka bude zářit v Londýně, to ti říkám!“
Albus se pousmál.
Jeho hvězdou byl Gellert.
A toho nemohlo překonat nic.

Hvězdoslav Kostohryz byl třicátník se zářivým úsměvem. V hudebním sdružení PAVOUK působil jako zpěvák, zejména posluchačky jej většinou považovaly za největší hvězdu celého sexteta. Civilním povoláním byl profesorem matematiky na Reálném gymnáziu v Ječné ulici.
„Mám obavy, že mi zakážou učit,“ svěřil se v červnu.
„U nás už čistky začaly,“ ušklíbl se Vilém Poděbradský.
Cosette přikývla. Učili s Vilémem na stejné měšťance, odejít odsud museli dva kolegové. Ji i Poděbradského nechával nový ředitel na pokoji. Zatím.
„Co prázdniny?“ změnil náhle téma Hvězdoslav. „Docela rád bych jel na Šumavu.“
Cosette na něj ostře pohlédla. Pochopila, že on na výpověď čekat nebude.

Zahrada Kamenného domu byla útěšným místem.
Yllanit seděla na lavičce, klátila nohama ve vzduchu. Přisedl vedle ní.
„Podívej,“ ukázala na květinový záhon. „Jsou krásné, viď? Vypadají jako rozzářené hvězdičky.“ V očích měla jas, který tam po celou dobu jejich cesty z Berseny nebyl.
Zamrkala. „Ty ses usmál!“ Znělo to skoro jako obvinění.
„To nemohu?“
„Ještě jsem tě neviděla usmívat se.“
Neměl co odpovědět.
„Chtěla bych tu zůstat,“ řekla po chvíli. „Ale nemůžu.“
Nemohla. Byla příliš malá.
„Tvoje teta je hodná. Říkala, že mne pošle někam, kde jsou děti jako já.“
Zvedl obočí. Tentokrát jí Adeliza zjevně prozradila víc než jemu.

Na pódiu stojí klavír. Černé křídlo, od jehož lesklého povrchu se odráží světla reflektorů. Přichází žena v dlouhých šatech a za potlesku diváků sedá za nástroj. Prsty rozběhnou po klávesách. Sálem se rozlehne hudba, krásná, až bere dech.
Když skončí, vstane od klavíru a uklání se. Posluchači nadšeně aplaudují, jí, zářivé hvězdě dnešního večera.
Film končí. Žena chvíli hledí zamyšleně na monitor, pak hledá v počítači další soubor. Tady je, její nejoblíbenější skladba. Zrak jí padne na ruce, kdysi tak nádherné, ale nyní znetvořené k nepoznání. Po tvářích jí běží slzy.
Pokojem se nese zvuk klavíru, krásný, až bere dech.

„Je to potvrdené,“ povedal šéf vedeckého tímu s dotknutým výrazom človeka, ktorému dlho nechceli veriť. „Tie ionizujúce výboje v atmosfére budú stále silnieť. Ostáva nám maximálne dvadsať rokov, potom už bude kolónia neobývateľná. Vypracovali sme plány na presun obyvateľstva...“
„Rozumiem,“ povedal prezident s hraným pokojom. „A náš nový domov bude...?“
„Máme zoznam niekoľkých potenciálne vhodných exoplanét.“
Prezident si kriticky prezrel snímky niekoľkých slnečných sústav červených a hnedých trpaslíkov.
„Nejakú žiarivejšiu hviezdu tam nemáte? Čo tá...“ zalovil v pamäti, „Eta Carinae?“
Vedec si vzdychol. Ako to tomu politikovi vysvetliť tak, aby to naozaj pochopil?
„Tie erupcie by nás usmažili na škvarku!“