Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
„Nesoutěžní“
(Dovolil sem si uvést vysvětlivku do svého bia)
Intro - aneb, vo čem to bude:
Když si -ne až tak- skromný bard usmyslí, že si vyzkouší zaklínačit na vlastní pěst (protože asi umění). Naštěstí mívá dost z ****** kliku (i když to bude pravděpodobně díky -skrytému- dohledu jeho opravdu nejlepšejšího kámoše - skutečného Zaklínače).
První téma (volně):
Geraltova univerzální -přátelská- rada! (Aka: Kdo uteče, vyhraje).
Když prý někdo uslyší hrát za úplňku housle, přinese mu to neštěstí. Proto v naší rodině nikdo na ten nástroj nehraje. Já jsem je však včera slyšela, včera, když nastal úplněk. Tklivá, krásná melodie nesoucí se odněkud zdálky. Zachvátila mě panika. Co se mnou bude? Snažím sama sebe uklidnit. Možná vůbec nic, možná mě jen síla té pověry zcela ovládla. Taková hloupost, ale něco ve mně jí přesto věří.
Stojím v temné místnosti a slyším nějaký zvuk. To housle hrají, hrají přímo za dveřmi! V panice běžím... otevřené okno, cesta ven…
Výkřik a náraz těla dopadajícího na zem. Housle utichly.
Čekal cokoliv. Že kluk začne natahovat moldánky, jakmile zjistí, že s ním tentokrát máma nejde. Že klukovu oblíbenou hovězí polévku přesolil, protože kvůli těm pitomým cigaretám
Kvůli těm podělaným cigaretám…
Kurva!
Daniel praští pěští do zdi, až mu začnou krvácet klouby prstů.
„Vypadněte, nebo zavolám policii!“
Zamrká. Zvoní a klepe jak magor a pak mlátí do zdi. Taky by na sebe zavolal policajty.
Paní je asi osmdesát let.
„Promiňte,“ popadne dech, „neviděla jste tady kluka? Šestiletého, takhle vysokého?“
„Tady? Ne.“
Pořád. Ta. Samá. Odpověď.
Roztřesenou rukou si zapálí.
Františka nikdo neviděl. Jako kdyby se do země propadl.
Co teď, sakra?
Jméno našeho národa je Chaosantové. Jsme všude, kde je nás potřeba, což je ve skutečnosti nikde, neboť nás ve skutečnosti nikdo nepotřebuje.
Naše moto je „Zachovejte Paniku”, protože zastáváme myšlenku, že když panika bude zachována, tak lidem můžou pomoci i ti, kteří jsou naprosto neschopní.
Někteří mě řadili do této kategorie, ale to vůbec nechápali krásu mé veliké revoluce.
„Vše pro úklid! Vše pro pořádek! Pryč s chaosem!”
Myslím, že zpočátku měla úspěch, ale pak přišla ta pozvánka do paláce a protože v naší společnosti neexistují žádná pravidla, jedná se jen o jednu věc.
O pochvalu za mimořádné tvoření chaosu...
Věnováno všem "paním Vomáčkovým" dnešních dob. Nekonečnej respekt, holky a kluci.:D
P.S.: Ahoj psavci, stýskalo se mi!
Když udeřila sedmá, zámek na posuvných dveřích s tichým cvaknutím povolil a dovnitř se vhrnul čerstvý vzduch, svět jako by na okamžik zkoprněl.
Paní Vomáčková zkoprněla také.
Tísnili se před vchodem. Dýchavičně vsávali klimatizovaný pach a zírali, oči horečnaté dychtivostí. Na brady jim neviděla, ale klidně by odpřisáhla, že se na leckteré leskne slina.
Nasucho polkla a zasunula se za pokladnu hlouběji.
Včerejší zprávy na Nově ji zbavily iluzí definitivně.
Už věděla, co přijde.
Bude to kruté, zvířecí a rychlé, ale to zvládnou.
Stačí jen zatnout zuby a dýchat.
Všichni dělají co můžou.
Regál s žitnou moukou je doplněný.
Zatím.
Krásné palmy, které se kýčovitě naklánějí nad vlnobitím vzdmuté moře. Volavky, které se stavily na cestě z teplých krajů, brodící se trávou, napínají své tenké krky, aby uklovly něco dobrého pod zobák. Slunce krásně pálí, až nepříjemně sežehuje cokoli, co slunečním paprskům stojí v cestě o chvíli déle než pár okamžiků. V bazénu vřeští lidstvo, které se sem nahnalo, protože část je ve stínu…
Vytrhnul jsem se, když mi někdo za hlavou začal vrtat u sousedů. Ulevilo se mi, svět je stále v tom pěkném, nefalšovaném chaosu, který mi tolik chyběl. Už jsem se lekl, že ten sen byl realita.
- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či nie si dole v dedine.
- Starý môj, do dediny teraz neradno chodiť. Krčmár krčmu zavrel. Ľudia piť nemajú čo. Predseda sa v kultúrnom dome s posledným demižónom zatvoril. Ani Anču k sebe nepustí.
- Pištík môj, ako to, že ľudia nemajú doma vypáleno, však minulý rok bolo sliviek dosť.
- Vari si nepamätáš, ako sme všetku úrodu z okruhu dvesto kilometrov vykúpili a vypálili? Počkáme týždeň, nech sa potrápia, a potom môžeme cisternu do dediny doviezť. A uvidíš, ako sa peniaze pohrnú.
V průběhu loňského roku byl v rámci Padesátky odvyprávěn příběh Ve spárech raků (http://sosaci.net/taxonomy/term/3016). Na vysvětlení jedné věci však nebyl čas. A já slíbil, že to dovysvětlím v dubnu. A duben co? Duben už je tu.
Myslel, že se nikdy nevrátí. Osud měl ale jiné plány. A tak Hora vkročil do Bídákova hostince a připadal si, že je doma.
Všichni ho vítali s nadšením a on musel vynaložit hodně sil, aby dokázal usmívat. Po zavíračce, když zůstal s Bídákem a Colleen sám, si dovolil dát najevo, jak se doopravdy cítí.
„No tak, to zvládneš,“ utěšovala jej Colleen.
„Jak si tím můžeš být jistá? Co když přijdu pozdě? Ta představa mě děsí,“ panikařil jindy klidný Hora.
„Toho se drž,“ prohlásil Bídák. „Donutí tě to nepolevit.“
Nebylo třeba dalších slov. Potichu popíjeli whiskey, každý ztracen ve svých myšlenkách.
Nebojte, nechci po vás, abyste teď četli padesát kapitol. Teda, ne že bych nestál o další čtenáře... Ale ať se v tom orientuje i ten, kdo příběh Ve spárech raků nezná.
Hora na konci příběhu přísahal, že zachrání malého chlapce, kterému jinak hrozí, že bude převychován ve vraždící monstrum. A právě o této cestě a snaze o záchranu tato série bude.
Některým lidem stačí ke štěstí málo. Muži sedícímu v křesle stačilo k libým pocitům právě ono křeslo. Houpací. Kývalo se sem tam. Dopředu dozadu. Muž měl zavřené oči a ve tváři výraz naprostého klidu.
V místnosti vládlo téměř ticho absolutní. Za zavřenými víčky jejího obyvatele pochodovali muži v bílých oblecích. Pod nohama jim umíraly květiny i menší tvorové, kterým poskytovaly útočiště. Křehký motýl ukrytý v trsu růží skončil s utrženým křídlem, přesto se pokoušel vzlétnout.
Muž se dál klidně houpal v křesle. Věděl, co obrazy znamenají. Paniku tedy zachovával jen v míře naprosto nezbytné. Míra to navíc byla značně proměnlivá.
