Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Práce se tu muselo udělat spousta. Jak ta mužská, jako stěhování nábytku, tak ta ženská, jako luxování a utírání prachu. To, co šlo, si hezky rozdělili a každý dělal, co chtěl spíš... Lepší by bylo říct, že nědělal to, co vyloženě nechtěl. Alex třeba nechtěla opravit a vymalovat zdi. Kdysi si to zkusila a bohatě jí to stačilo. František se zas nechtěl zabývat tím, jakou barvou je vymaluje.
Ale nebyli na to sami, kdepak. Měli armádu přátel. Tenhle štukoval, tamten montoval, tahle míchala, tamta utírala, všichni drhli, tohle přidrželi a podrželi, až to každý večer nevydrželi, a dali si pivo.
Být kapitánem znamenalo ovládnout hned několik profesí. Podporučíkům byl kapitán učitelem. Posádce vůdcem. Pod slupkou námořníka se skrýval střípek trhovce. Handrkování o poslední sáh lana bylo protivnou rutinou.
Tváří v tvář veliteli přístavu měla pocit, že si z ní dělá především blázny.
“Při vší úctě, pane, v mých rozkazech stojí,...”
“Rozkazy, rozkazy,” rozčiloval se postarší kapitán. Čím déle rozhovor trval, tím méně se divila, že ho schovali zrovna sem. “Říkám vám, že zůstanou na vaší lodi.”
Má-li Skřivánka zbavit šesti zajatců, bude muset použít pádnější argumenty. Určitě nestojí o zbytečné problémy.
“Jak myslíte. Ale budu to muset napsat do hlášení.”
„Chutnalo ti to, Josefe?“ ptá se babička s obavou v hlase.
„Od tebe mi vždycky chutná, Anežko,“ odpoví popravdě.
Ale má to divnou chuť. Mně to přijde přesolené,“ nedůvěřivě si vede svoji. „Co říkáš?“
Místnost pojednou zaplní ticho. Stařeček zamyšleně pobafává z fajfky. Vzpomínky se skutálí do mládí. Nadřel se. Musel brát jakoukoli práci, ale protloukli se.
„Moc kořeněné?“ dumá dál žena.
„Ale kdež,“chlácholí ji.
„Poslyš, Josefe, nemáš ještě hlad? “
Ne, drahá, jsem sytý. Když kouřím, nemám na nic jiného chuť. Teď bych se pomodlil, poděkoval za zdraví, že máme jeden druhého, kde bydlet, za chléb na tento den….
Při hlídání dětí si člověk vyzkouší ledasjaké povolání. Předchozí
Přímo navazuje na Divadlo
„Jsem začarovaná princezna,“ sténá Vilda fistulí. „Jen kouzelná bylina mě zachrání.“
„Pinesu,“ slíbí Týnka.
„Dostaneš česnek,“ prorokuje strašlivý čaroděj Dáša. Ale čas se vleče a odvážný zachránce nikde. Herci se rázem promění na detektivy. Ani obrácení bytu vzhůru nohama však nepomůže.
„Hele,“ nadhodí Vilda, když prohledají i rodičovský šatník, „co když to cvaknutí nebyly dveře od skříně.“
Krátký pohled do chodby potvrdí nejhorší obavy, kromě Týnky chybí i jedny mokasínky. Čaroděj s princeznou opustí byt tak rychle, že ani nestačí odložit kostýmy. Zaváhají až před domem.
„Rybník,“ rozhodne nakonec Dáša. „Jednak tam trefí a jednak tam chodí ráda. Hledat rusalky.“
„Nejvíc mě děsí ta nejistota,“ pokračovala Gormlaith. „Co když…“
„Jsi vědma, nikdo nezná všechna co když lépe než ty,“ přerušil ji. „Dvacet let jsi Nejvyšší ranhojičkou. Viděl jsem, jak smiřuješ rozhádaná knížata, pomáháš u porodů i u lůžek umírajících, hraješ si s vnoučaty, vymýšlíš nové léky, a tisíc dalších věcí. Nikdy jsem ale nezažil, že bys udělala něco, co by Deabartu nějak uškodilo. Věřím ti.“
„Odpouštíš mi?“ vyhrkla.
Podíval se jí do očí a pochopila, že Yaran možná neví proč, ale chápe, že se dnes loučí navždycky.
„Odpouštím,“ řekl tiše. „A ty mně?“
„Samozřejmě.“
„Pak můžeš jít s klidným srdcem.“
Všechny ty práce v sobě mají přídech léta, i když v případě severských workcampů občas ledového a promočeného.
Zahradničila jsem, kopala a hrabala cesty. Vysvětlovala jsem zahraničním účastníkům, že štípance od kopřiv jsou vlastně děsně zdravé. Nevěřili mi.
Projezdila jsem kus Berlína na kole a o poledních jsem zvonila na zvony.
Natírala jsem miniaturní elektrárnu, a přitom jsem stála na žebříku v potoce. Značila jsem turistické trasy, sázela stromy.
Improvizovala jsem technickou zdatnost na filmovém festivalu.
Nejlepší ale bylo setkání se všemi těmi lidmi z celého světa.
Pohyb, nadšení, motivace, kamarádství.
Malá zamilovanost.
Chybí mi to.
Zatraceně mi to chybí.
Dobrovolnické workcampy jsou dobrý způsob, jak si vyzkoušet hromadu věcí, ke kterým by se člověk třeba jinak nedostal.
Svět za světem… tak nazývá Brandy Alžbětin svět. Ano, my všichni tady žijeme ve Světě za světem – pokud se na něj ovšem díváte z Království:))
„Arkan si myslí, že nám Alžběta o tom přepadení něco důležitého neřekla. Nemám důvod tomu nevěřit.
Žádné velké zranění nemá, přestože zbitá je pořádně. Něco mi uniká.
Už vím! Bez těch modřin by byly kruhy pod jejíma očima podstatně viditelnější.
Hrůza, kterou tají?
Noční můry?
Jo!
Tak to bude snadné.“
Brandy úspěšně bojovala v královské letce, občas se odvážila odporovat vlastní matce, orientovala se ve Světě za světem a navíc… uměla zahánět noční můry. Arkan je statečný, ale i on zažil věci, se kterými se jeho duše neuměla vyrovnat.
Výborně! V noci naučí Alžbětu, jak spálit strach v osvobozujícím ohni…
Ten poslední komentář je mimochodem skutečný. Titulek je parafráze také skutečného komentáře.
(Edit: ale bez obav, stále to berem s humrem :) )
Opravované, obalované, vyřazované, katalogizované knihy? To nedělaj skřítci?
Správa fondu obecních knihoven? Ho potřebujou?
Chystané kulturní a vzdělávací akce? Chystat přestaňte. Ale koukejte je realizovat.
Uprostřed revize fondu? Přerušíte, ne? Jak jako že ty knihy nestihnete vrátit do regálů?!
Změna knihovního systému? Nemáte Word?
Rekonstrukce? Zrušte. Tu díru zakryjete. Co? Vy jste vyklidili regály?!
OČR? Větší dítě útulek (maska pejska), menší babybox.
Opatření? Nepotřebujete. Vlastně vrácené knihy nesmíte hned půjčovat.
A zajistěte ochranné prostředky a dezinfekci.
Máte na to celý víkend, co ještě chcete!
*
Knihovny nestihnou v pondělí otevřít.
Komentář:
„No to musí být velký problém, prostě přijít do práce.“
Kontext:
12. 3. se s platností od 13. 3. zavře téměř vše kromě potravin.
Do půlky dubna: Ohledně otevření knihoven (a čehokoli) nikdo nic neví.
Zhruba půlka dubna: Hurá, harmonogram! Aha, knihovny tam nejsou.
Doplnění harmonogramu: Knihovny otevřou až 8. 6.
Knihovny: Dobře, začneme/dokončíme dlouhodobé projekty.
Ředitel knihovnického institutu (aniž by se s někým moc radil) k MK: Nepůjde to dřív?
Ministerstvo kultury 15. 4. (důrazně): Nepůjde, knihy jsou podle hygieniků rizikové.
Na doplňující dotazy MK mlčí.
Objednané ochranné prostředky mají dorazit kdovíkdy.
Knihovny: To nevadí, času je dost.
Na dotazy ještě 23. 4. MK: Ano, opravdu platí termín 8. 6.
Týž den večer. Ministr kultury (provolává na fb): "Sláva! Knihovny se otevřou v pondělí 27. 4." Údajně na základě podnětů od knihoven.
Stanovisko knihoven: nikoho nezajímá.
Min. kultury na otázky: Přece není "povinnost" otevřít. Knihovny nepotřebují žádná spešl opatření odlišná od obchodů, ale když teda nějaká chcete, budou v průběhu pátku, MZ na nich pracuje.
Pátek: Knihovny se pokoušejí vytvořit nějaký plán.
Pátek odpoledne: MZ vydává instrukce. Ve čtyři odpoledne, aby mělo jistotu, že si na něj postižené podniky nemohou počkat, nebo k nim ještě v pátek mít otázky.
Zahrnuje povinnost zajistit čtenářům dezinfekci u vchodu a navrhuje odkládat vrácené knihy bokem na 2 dny (což není vzhledem k existenci rezervací a objednávek úplně bezproblémová záležitost).
Sobota 25. 4.: vychází článek o tom, že knihovny nestíhají se vším všudy v pondělí otevřít, což podle článku měly koncem května.
Hádejte, kdo to dostane od čtenářů sežrat. Ministr kultury to bohužel není.
Pracuju na zakázku. Většinou nějakou krádež. Není problém, za ta léta už v tom umím chodit. Vloupat se k někomu do bytu nebo kanceláře, sebrat, co je potřeba, a beze stopy zmizet. Jsem opravdu dobrý, nikdo mě nikdy nedostal. Ale co po mně chtějí dneska…
Doprovod do společnosti. Jsem snad nějaký gigolo? Nejsem. Cena je velice slušná, tak jsem kývl.
Je to krasavice. Ta by nejspíš gigola ani nepotřebovala. A v noci… Však víme.
Ráno se budím sám. Ovšem co mě překvapuje, že ta krasavice si s sebou vzala i moji peněženku, karty a mobil. Jak jsem mohl tak naletět?
Stromy, to byly sloupy, ze kterých odbočovaly větve jako u keřů, jenže ne od země. Koruny některých byly vážně výš než, kde byly děti podvědomě zvyklé vnímat strop Habitatu. Jiné byly o málo větší než keře a celé pokroucené. Děti na ně zkoušely lézt. Brzy se jim to zalíbilo.
„Co jste vlastně zač?“ udeřil na muže nejstarší. Visel přitom za nohy z větve.
„Nikdo. Spravuji, řídím, hraji na varhany v kostele,“ odpověděl muž. A taky rozhoduji, skrývám se ve stínech, odsuzuji lidi k smrti. Jsem prostě děvka na špinavou práci.
„Někdy jen tak sedím a dívám se na záhon růží.“
