DMD č. 25. pro 25. 4. 2020. Téma: Práce všeho druhu

Absolvent filosofie a bohemistiky na Fildě a teoretické kybernetiky na Matfyzu.
Nikdy neodevzdal žádný text bez jeho kontroly. Dodnes schovaný koncept projevu na úvod maturit s rukou psanými opravami. Náhradu nenašel.
Topič, třídič sběrného papíru, nezaměstnaný, muž v domácnosti.
Všichni bratři vaří, to přece klučičí práce!
Mluvčí, obránce stíhaných, vězeň, politik.
Kýmkoli pohrdáš, zrazuješ odkaz.
Karbaník, esejista, sova.
Děsil se tmavého proužku pode dveřmi, táta dohrál pasiáns a on s noční můrou sám, bez objetí!
Katolík, konzervativec.
Je na světě.

Máš kliku!; mám, ale zavazuje, potomci. A vy prosím nesuďte z veřejných obrazů.
Ani ty, kterým nerozumíte. Vlastně vůbec nikoho.

„V krimu se musíš naučit všemu,“ machruje Milan, „ bejt ženská i chlap, mejt hajzly, makat na dílně, čórkovat výběrově, do knihovny zajít pro papírky na cíga! Úplnej Ferda mravenec, bílé tváře! A hlavně mít čich na svině! Šádek je svině skvrnitá!“
„Já tam byl taky, vole,“ odporuje Robert. „Věřil bych mu, když nám nechává řidiče!“
„Já chci spát,“ rozhodne většinu Václav.

Za ta léta už zfunkcionatěl, pocit kulky zaměřené do týla nepoznal nikdy. Kráčel rozhodně, autobus doprovodil až k zabezpečovací závoře. Zkontroloval, že jsou děcka venku, když přiběhl velitel brigády, že volali Němci. Únosce standardně vydají.
Jenže jde o prestiž.

Hynrek byl z boje zcela vyčerpaný. Pouze vidina princezniny lásky mu ještě dodávala sílu. Znovu zaťal sekeru do drakova břicha...
"Dost. DOST!" Bludiččin hlas překonal ryk boje. "On pláče!"
"To je mrzký trik," nedal se odradit Hynrek a rozmáchl se. Pak ale i on uslyšel drakovo štkaní.
"Od doby, co je tady, jsem v jednom kole. Šiju. Kraječky peru. Vařím dvanáct chodů za den, smýčím, střechu jsem opravil. Víte, jak těžké to je s dvacetimetrovými křídly? A co za to... svícen po babičce mi rozbila.
Setni mi hlavu, reku, raději než další den s tou..." nedokončil a znovu se rozplakal.

"Hele Hans, prostě přijdeš, zazvoníš, povol si ten opasek, ať je to víc geil, ja? So..." dokončil monolog režisér a doufal, že vše půjde dle plánu.

"Lena, ten župánek trošku z těch ramínek, ja?" mrkne na slečinku s luxusním tělem.

"Ach so. Připraveni?" pro jistotu se dotáže nervózních herců.

Kamera! AKCE!

Ťuk Ťuk

"Oh, dobrý den, vy už jste tady?" svůdným hlasem prohodí Lena, mezitím ji sklouzne více látky županu z ramene.

"Dobrej paninko, hodinový manžel, Johann" řekne sebevědomý Hans s hrudí Dia a úsměvem hollywoodským.

O pět minut později...

Propletená těla, výkřiky rozkoše.

Johann je pracovitý v různých odvětvích.

Bylo to dávno. Než se stal ochráncem Systému, tak byl ještě kluk. Ani jeden ze světů, ve kterém teď žije, neexistoval. Byla to jiná doba, kterou tenkrát ani nevnímal. Hroutil se dosavadní řád, on se ale staral o autíčka…

Povzdechl si. Teď dělá obávaného prostředníka. Čistí Systém od nepohodlných, což byl široký pojem – od členů podsvětí, přes příliš hlasité kritiky, po zrádce a podvratné živly. Stal se pilířem Systému, aby držel pevně pohromadě.

Konečně držel datový disk s citlivými údaji. Zemřelo kvůli němu pět lidí. Systém neodpouští.

Vyšel tajným východem do úhledného města. Jaká změna oproti zatuchlým rozvalinám sousedního sektoru.

Počítala s tím, že až vystuduje, bude se prostě věnovat práci ve zvoleném oboru. Byla výborná žurnalistka.
Po svatbě se naučila vařit, péct, zdobit dorty, prát, žehlit, skládat prádlo přesně podle manželova přání, opravovat kapající kohoutky, vymalovat půl bytu na jeden zátah a hlavně držet pusu.
Starat se o děti, ošetřovat jim rozbitá kolena, léčit nachlazení, zavařovat marmelády, sbírat a sušit bylinky.
Na chalupě se stala zedníkem, natěračem, klempířem, truhlářem, kominíkem a zahradníkem.
V době karantény se navíc přeškolila na soukromou učitelku všech předmětů základní i střední školy. Navíc dokončila další knihu.
A od nynějška může vypomáhat i jako hrobník.

Marianna nikdy nespala dobře. Jako malý jsem usínal s pohledem na její záda nad knihami, kadeře zrudlé odlesky svic.
Teď však snad přestala spát zcela. Od chvíle, co pozřela Metoda a jeho čáry, se stíny pod jejíma očima prohloubily.

Moc jí září zpod kůže, žene ji dál. Čas tráví horečnatou prací – jen občas ji přistihnu, jak se dívá do dálky planoucíma očima.
Chci jí pomoct... ale nezbývá čas. Válka pokřivila srdce Šumavy, pomůže jen magie, šeptají poddaní.
Hanka se zakulacuje a kouzlení se vyhýbá. Kdo ví, co by to udělalo.

Marianna potřebuje spánek.
Marianna potřebuje čas.
Ale Sychravo potřebuje čarodějnici.

Kde se v malém chlapci vzalo tolik nadání, nedá dodnes spát nejedné hlavě. Zvládal tolik různých oborů. V malbě byl nepřekonatelně precizní, do mistrovy dílny přišel jako hotový umělec. Sochařská díla zdobila nejeden palác či vilu. Na loutnu hrál jako žádný jiný, přestože byl samouk. Zkoumal pohyby planet a záhady vesmíru, chtěl odhalit tajemství krve a hledal i lidskou duši. Nakreslil bagr, padák, vrtáky a byl zcela posedlý létáním. Zvládal myslet tak nekonvenčně, že vyděsil celý tehdy známý svět.
Tisíce dochovaných náčrtků a rukopisů jsou jenom zlomkem jeho díla. Něco zničil čas, většinu jeho vlastní ruka. Třeba sonety pro Salaie.

Ono se řekne, psí život, ale víte vy, co je to za fušku?
Celou noc spát jen na jedno oko a hlídat.
Ráno vzbudit dvounožce. Nikdy nepoznají, kdy je ten správný čas. Pak jim musíte ukázat, co je nejdůležitější. Například jít ven.
Venku musíte zjistit všechny novinky. Dvounožci neví, jak se čtou noviny. Nenapadne je přiblížit čenich k zemi. Třeba neumí číst.
Neustále jim něco nosíte. Brejle, mobil, klíče.
Odpoledne jim musíte připravit pelíšek. Hodí jen tak halabala peřinu a neví, že ji musí odhrábnout a udusat.
Hlavně je hodně milujte.
Dobrý pes je hlídač, pečovatel, učitel, pomocník a přítel.

Vyvenčit. Nakrmit. Dialýza. Procházka. Neúspěšný pokus získat zpět svůj gauč. Vyvenčit. Nakrmit. Nakoupit. Zajít za doktorem. Posedět na nádraží. Sehnat správné náhubky. Vyvenčit. Uklidnit rozzuřenou sousedku. Ano, štěkají, jsou to psi! Nakrmit. Uhájit si místo ve vlastní posteli. Vyvenčit.

Po týdnu konečně přišla chvíle odpočinku. Seděl na lavičce, Kira se stočila před ní a vyhřívala se na sluníčku, Tuli se nechal uklidnit drbáním.
Zoufale upřel oči k nebi.
Nemůžu! Já už prostě nemůžu. V mém věku, při mém zdraví, mám co dělat, abych se postaral sám o sebe. A teď tohle?
Sklopil pohled na vodítka v dlani.
Připadám si… bezmocný.