DMD č. 14. pro 14. 4. 2012. Téma: Červený a černý

Touching her drew blissful moans; you had worn silks and satins, but the most exquisite materials couldn't compare to her skin. The fragrance of her hair dizzied you; no perfume could ever be sweeter. Her lips - oh, her lips! Red and plump like sun-ripened cherries, their kisses made you believe in god - how else could such perfections be created?
Red was what she wore when she conducted rituals as heinous as she was lovely. For eternal beauty, she drank blood of the innocent. In all her luminescence, her heart was as black as the deepest night. My heart... was hers.

Co se týkalo Glorie, byl loňský rok jedním z těch, co vás naučí, že ve všechny ošklivé věci, které vídáte v televizi, zdaleka nejsou tak hnusné jako realita. Rok, co skončí a vy najednou neznáte toho člověka, který chodí světem ve vaší kůži.
Co se týkalo Glorie, byl Sherlock Holmes jediný člověk, ve kterého ten rok stálo za to věřit. Když prohlásili, že lhal, prostě a jednoduše s tím nesouhlasila.
Prvně ten nápis uviděla v metru. Napsaný propiskou na zcela nesouvisejícím letáčku. Červenou fixou. Obtáhla ho černou propiskou. To aby bylo vidět, že v Sherlocka Holmese věří minimálně dva lidé.
Poznámka: Tento drabble věnuji neznámé osobě, která skutečně napsala výše uvedený slogan na zcela nesouvisející letáček nalepený ve vagónu metra kdesi na trase metra A. Modrou propiskou. Já zrovna neměla čím psát, ale slibuji, že při první vhodné příležitosti se přidám.

Mulder nesnášel lomy. Poslední vyšetřování ho zavedlo do jednoho z nich. Navíc se mu ztratila Scullyová a už ji pět minut hledal. Konečně v dálce zahlédl červenou hlavu a černý kabát. Rozeběhl se. Viděl ji, jak šplhá nahoru po stěně. Přeběhl blíže a chtěl se vyšplhat za ní, když najednou šplouch a byl politý slizem. Pohlédl nahoru. Na srázu ležel hubený týpek s kýblem a vedle něj zrzka v kabátě, kterou si předtím spletl se Scullyovou.
„Promiň kámo, já myslel, že seš to strašidlo,“ pozvedl chlapík omluvně kýbl.
„Já si myslel, že je Scullyová,“ povzdechl si Mulder ukazujíc na Donnu.

Seděl na střeše jednoho holešovického činžáku a sledoval město. Smrákalo se, ovšem on potmě viděl výborně. Právě v tomhle domě kdysi v noci skočil z pavlače na záda jednomu esesákovi. Štáfl v černé uniformě pištěl jako pominutý, točil se na dvorku dokolečka a nakonec utekl jako krysa dírou v plotě.
Když jsou sami, jsou poseroutkové.
Někde štěkl osamělý výstřel. Bylo po všem. Zařízení by měl strčit na půdu a jít. Němci prohráli a proslýchá se, že brzo sem přijedou Rusové. Praha, osvobozená Rudou armádou, nebude svého Péráka potřebovat. Od teď už jen mír a šeříky a svobodný život pro všechny.

Volné pokračování drabblu Štěňátko
Varování: 15+
Jack a John spolu trávili třetí rok v časové smyčce a snažili se nějak zabavit.
"Červený!"
"Černý!"
"Jacku, nesnažíš se mne obehrát tou kartou v rukávu?"
"To by mne nikdy nenapadlo. Černý!"
"Jo, černý tu bude hodně, jen co zhasnu... Osmičku!"
"Trojku!"
"Jacku, na trojku zapomeň, jsme tu sami. Kříže!"
"Eso. Stojíš!"
"To už dlouho a ani sis nevšiml. A to jsem taková dobrá manželka. Dál?"
"Desítku!"
"To nemám. Tak dál."
"Sedmička, lízni si."
"Vyhrožuješ nebo mi dáváš naději?"
Jack shodil balíček karet na zem. "Johne, není divný hrát prší s kartama na žolíky?!"
"Jinak nemůžeš vyhrát Miss mokré tričko!"

A/N: Mírně nechutné. Za inspiraci děkuji Iantově legendární historce o červených zvratcích.
Místnost „Klub naštvaných spolubydlících“
Online: 2
Mrs.Hudson: Myslím, že byste se na něj měl jít podívat.
JohnWatson: nemám náladu na žádný z jeho dalších experimentů
Mrs. Hudson: Možná byste ho ale přece jen měl jít zkontrolovat.
JohnWatson: mám práci
Mrs.Hudson: Díváte se na Torchwood.
JohnWatson: a pracuji
Mrs.Hudson: Nepochybně velmi trvdě. Slyším to až sem.
JohnWatson: *blushing* fajn, co zase provádí? mám si vzít ochranný oblek?
Mrs.Hudson: Ledaže byste chtěl drhnout z koberce dva litry natráveného červeného vína a půl kila špatně rozkousaných lékořicových bonbónů.
JohnWatson: vymáchal si v tom vlasy?
Mrs.Hudson: Kdyby jen vlasy!
JohnWatson: *facepalm* beru si rukavice

Hltám.
Nemohu si pomoci, ta vůně a chuť mne ovládly přespříliš a já se nedokáži zastavit, přestože mi ta vzácná tekutina kape koutkem úst až na zem. Je nebývale dobrá. Vzácně.
Dnešní doba bývá horší. Víc chemie, víc znečištění. Brrr... A díky všem těm technickým udělátkům je skrývání našeho druhu mnohem obtížnější.
Čekal bych, že budu také hladovět, je tomu však téměř naopak. Jak ironické. Stačí několik náznaků a přijdou za mnou samy. Co dovede pár romantiků s duší a slabomyslných třpytivců mne udivuje.
Rudá loužička již téměř zčerná, než mrtvé tělo mé dnešní oběti dopadne na zem.
Hloupé jídlo.

„Já se na to vykašlu, to jsi zase ty?“
„Jistě, právě včas. Zneškodnil jsem ho, než stihl zabít rukojmí.“
„Ale jak jsi věděl, že jsou zrovna tady? Trvalo mi celou noc to zjistit!“
„Já... jsem prostě poslouchal.“
„A jak ses sem dostal tak rychle?! I při tří set kilometrové rychlosti jsem sem jel hodinu!“
„No... letěl jsem.“
„Tohle fakt nemá cenu, já už se na to vykašlu. Asi nejsem dost dobrej, pověsím řemeslo na hřebík. Dokonce ani starosta už mi nevěří a pořídil si reflektor s velkým es, aby tě zavolal. Supermane, pomoc!“
„Promiň, vážně jsem to nemyslel špatně, Batmane.“

„Pozdravuj babičku!“ zavolala ještě maminka ze dveří za Karkulkou.
„Jasně, mami,“ zabručela Karkulka. „To víš, že jo.“
Pohupovala košíčkem a spěchala do lesa. Ovšem za trochu jiným účelem. Sotva ji schovaly první stromy, sundala si ten pitomý červený čepeček, strhla si pláštěnku a trochu si uhladila černou minisukni. Pak vytáhla z košíčku kapesní zrcátko, tužku na oči a řasenku a začala s přípravami. Nakonec si nanesla na rty rudou rtěnku, vzala flašku vodky a košíček i se zbytkem obsahu, pláštěnkou a čepečkem schovala ve křoví.
„Dělej, už hraje předkapela,“ ozvalo se za ní.
„Už jdu, vole,“ odpověděla a zapálila si.

Pořád ještě jdeme po kraji makového pole, které pravděpodobně nemá konec. Myslím na nesmysly. Mám máky ráda, ale tady jich je… prostě hodně. A hlavně pořád nikde ta kýžená odbočka. Na nohou jsme od časného rána a teď už se slunce sklání za obzor. Hlad se vydržet dá, ale voda nám došla už dávno a začíná to být nepříjemné.
Hledání zříceniny hradu Valdek se nějak zvrtlo; jeden hřeben, druhý les, třetí údolí – v Česku se v divočině hlady neumře, ale příjemné to není. Asi jsme si na to měli vzít buzolu.
Zatracená Maková panenka, já nechci večerníček, já chci hospodu!