DMD č. 14. pro 14. 4. 2012. Téma: Červený a černý

„Co jsou to barvy?“
Potlačím netrpělivý povzdech, ale vzápětí se za něj napomenu. Měla bych projevovat víc tolerance, pochopení… citu. Jediný problém je, že nevím, jestli jsem toho ještě schopná.
„Barvy jsou… Víš, všechno vypadá jinak. A podle toho, jak to vypadá, řekneme, že to má onu a nebo jinou barvu.“
„Aha. A jaké jsou tvoje oblíbené barvy?“ zeptá se a obrátí své nevidomé oči mým směrem.
„Černá a červená.“ Odpovím ihned.
„Jak ty vypadají?“
„Představ si…“ zaváhám. Jak mu to jen vysvětlit? „Představ si je jako emoce. Červená… červená pro mě osobně znamená bolest.“
„A černá znamená co?“
„Zapomnění.“

Červenou s černou měl Ianto rád. Konec konců červená byla jeho barva a černé obleky jsou elegantní. K tomu vhodná kravata: červená a černá. Zhodnotil se v zrcadle. Byl spokojený. Vyrazil do práce.
„Mám pro tebe dárek,“ řekl mu Jack, když později toho dne osaměli v pracovně.
Ianto povytáhl obočí. Balíček obsahoval černé trenýrky s červeným nápisem Torchwood. Rozpačitě se pousmál.
„Zkus si je. Budou ti slušet,“ vybídl ho Jack.
Ianto si nedovolil odporovat, přesto si v tom spodním prádle připadal poněkud zvláštně.
Kapitán Harkness se zazubil: „Tak. A teď můžu směle tvrdit, že si beru práci i do postele.“

Studené nohy ji tížil žal, mnohem těžší než dřeváky. Sklesle, bezradně seděla vedle rakve na voze, který se ztěžka prodíral marastem a pošmourným dnem. Neměla už sílu popohnat koně ani sílu naříkat. Zármutek urval veškeré naděje, jak vichr listí ze stromů. Sychravý smutek jako mlha jí zalézal do duše. Stejně mazlavý jako mlaskavé bláto na cestě.
Vedle vozu odevzdaně kráčel její synek, bičík v ruce. Tak malý na to, aby zastoupil otce.
Co s nimi bude? Živitel rodiny zemřel na souchotě.
Nikomu neublížil. Proč právě on? Z převelké bolesti se zrodila zlost.
Chvíli viděla rudě, potom už jen vše černě.
Inspiroval mne obraz Jakuba Schikanedera Smutná cesta známý též pod názvem Truchlivý návrat (1886). Můžete si ho prohlédnout na adrese
https://sbirky.ngprague.cz/dielo/CZE:NG.O_591/zoom
nebo také na výstavě ve Valdštejnské jízdárně v Praze od 20. 4. do 21.10.2012.

Thierry měl ten den plno práce, kterou na něj jeho alfa naložil, takže si sotva všiml toho, že ráno jeho milovaná odešla a vrátila se až pozdě v noci. Vlastně si ani neuvědomil, že den už poněkud pokročil. Zčistajasna se ovšem jeho notebook zaklapl a on zvedl oči.
Athena byla podle všeho ve městě nakupovat. V každé ruce držela ramínko, na kterém se houpalo krajkové nic, které pravděpodobně stálo víc, než byl plat průměrného právníka.
Ovšem to také bylo jediné oblečení, které se v blízkosti jeho přítelkyně nacházelo. Ji samotnou zdobil jen nevinný úsměv. Nakrčila čelo.
„Červené nebo černé?“
„Žádné...“

Věnováno všem, kteří pochopí, o co jde. Vážení, děkuji vám mockrát, bylo to boží! *trsající Harry*
Chvatně se upravovala před zrcadlem v hotelovém pokoji. Čas svištěl a fakt, že její manžel byl jedním z jeho Pánů, na tom vůbec nic neměnil. Spokojeně se podívala na výsledek. Úhlavní nepřítel rád prozradí i to, co neví. Dáma v rudém opustila hotel.
***
Samolibě se prohlížel před zrcadlem. Nasadil výraz „Vote me, I am your man“. To by bylo, aby se nedozvěděl, co mu Úhlavní nepřítel přichystal. Muž v černém opustil hotel a vyrazil k Základně.
***
„A co ta alžbětinská doba?“ prohlásila Amy Pond.
„Tak dobře,“ protočil oči Saxon. Popadl Lucy, naskočili do vortexu a připili Alžbětě I. červeným vínem.

"... pak dal Fernando Lucii hubu a dobře dopádlo," končila slečna Caravellová.
"Přes hubu?" navrhoval pan Pinsky.
"Polibek," vysvětloval profesor Parkhill.
"Kdo další?" Profesor se poddal krutému osudu. "Pan Kaplan".
"Moje nejvoblíbenější čítání. Vo červeným a vo černym ..."
("Pan Kaplan čte Stendhala?" pomyslel si profesor)
"a vo zelenym."
("Aha.")
"Olda prijel do Ameriky, celej zelenej ..."
"To z lódi!"
"Né! Von byl zelenej porád."
"Mimozemák?" typoval pan Bloom.
"a tam potrefil červenýho ksichta, a voni promění v bráchy."
"Promění prachy?" zajímal se pan Nathan.
"Stanou se bratry."
"A ten černej. Měl černočernou důši, ale Olda udělal bum bum pěstí a dobře dopádlo."

Třetí díl bonbónové ságy...
Přílet taťky orla se Šikovným bonbónkem v pařátech vzbudil v orlíčatech nefalšované nadšení. To se však brzy zvrhlo v šílenou rvačku, protože každé chtělo mít lesklou věc jen pro sebe. „Přestaňte, vždyť zboříte hnízdo,“ vykřikla zděšeně orlí maminka. Pozdě.
Konstrukce z větví se naklonila a sklouzla ze skály. Orlí mláďata na svých sotva opeřených křídlech jen s velkými obtížemi odplachtila do bezpečí.
„Zase nějakej pytlák vybral orlí hnízdo,“ zabručel ochranář v červené bundě, když viděl tu spoušť. „A ládoval se při tom bonbónama,“ dodal jeho kolega v černém overalu a strčil našeho hrdinu do kapsy. „Pojď, vypadá to na bouřku...“

Smrt letěla nocí. Temnotu prořízlo rychlé, hluboké dunění. Zazářily rudé čáry. Záblesky. Vykvetly ohnivé květy. Na krátkou chvilku.
Prudký proud vzduchu je nemilosrdně smetl a uhladil. Zbyl ohnivý jazyk. Rudě zářil do noci. Oslepoval. Stravoval vše, co mu přišlo do cesty.
Vše ukončil oslnivý výbuch. Plameny pomalu uhasínaly. Nakonec zbyly jen žhnoucí trosky. Zmizely ve tmě.
Noční žnáč už byl daleko. Opatrně letěl nocí. Nenápadně. Věděl, že se vrátí. Snad zítra, pozítří.
Opět prozářit temnotu noci rudými plameny.
Těm za sebou věnoval jedinou prchavou myšlenku.
Zaseli vítr a sklízí bouři...
***
Doma ho uvítal jasný, dívčí hlas.
Bílé útesy Doverské.
Svítání.

Ach nééé! Co to je Vykrmovací lektvar? Proč se máme tohle učit? Ani nepřečtu ty profesorovi pokyny! Už je skoro konec hodiny a nejsem ani v polovině. Proč mě profesor Snape pořád tak nevraživě sleduje. Mám strach… Nikdo mi nechce poradit. Co teď?
Zkusím rozluštit, co je napsáno na tabuli. Čer… výtažek z úponice jedovaté. Je to černý, nebo červený? Vy skříni jsou oba druhy, jaký je ten správný?
„Hermiono? Jaký má být ten vý-“ „Longbottome! Všímejte si svojí práce!“ Tak tohle nevyšlo…
Zkusím třeba červený… Co by se mohlo hrozného stát?
---------------------------------------------------------------------------------
Když se tekutina dotknula hladiny, sklepením otřásla exploze.

Upozornění: homosexualita (podle Glee kánonu - tohle upozornění je hlavně pro ty, kteří Glee nezají a náhodou by se k tomuto dostali ;) )
Kurt postával před zrcadlem a prohlížel si dva svetry, které si plánoval vzít na výroční sraz New Directions.
Červený byl moc nápadný a v tom černém si připadal jako na cestě na pohřeb. Potřeboval slyšet Blaineův názor...
„Blaine? Mohl bys sem přijít?“
Sedl si na postel a složil hlavu do dlaní. Asi nikam nepůjde. Nemůže si dovolit mít horší outfit, než Rachel Berry – mistrině antimódy.
V tom se zpoza dveří vynořil Blaine: „Zlato, a co kdyby sis vzal tohle? Je to stejná Daltonská kombinace barev a budeme k sobě ladit...“
Kurt mu z rukou nadšeně vytrhl jejich stará slavíkovská sáčka.