DMD č. 14. pro 14. 4. 2012. Téma: Červený a černý

Zatím moje největší BJB
Šéf přímo běsnil. Snažil se přijít na to, čí to byl nápad.
Pokusil jsem se zalézt pod stůl, ale díky tomu, že jsem poněkud více prostorově výrazný, skončil tento brilantní plán fiaskem a tak jsem aspoň zavřel oči, sepjal ruce a byl ochotný konvertovat ke kterémukoliv bohu, který by šel zrovna kolem.
Dveře byly násilně rozraženy a já zíral do jeho rudé tváře. Vyváděl tak, že jsem to ještě nezažil. Bylo mi jasné, že tentokrát to jedna tekutá bonboniéra nespraví. Nakonec mě chytnul pod krkem a zařval něco o velkém zrzkovi s blonďatou botou.
A pak mě na hodinu vyrazil.

Poznámka: Minerva. Navazuje na Proměním te v ropuchu.
Minerva stála před domem, hůlku výhružně zabodnutou v obloze. Bylo kolem druhé hodiny ranní.
Obloha nad Yorkem byla červená a černá. Vřeštění sirén, štěkot protileteckých děl, svištění kulek, hřmot výbuchů a rachot motorů.
Ve škole se od července učili kouzlo odpuzující bomby. Kdo se ho nenaučil, nejel domů.
Nad její hlavou tančily dvě stíhačky. Tango v rychlém tempu. Four Step, Winnese Waltz Reverse Turn, Four Step, The Chase!
Jedno padá v záplavě ohně. Minerva fascinovaně sleduje trosky dopadající na pole.
Sirény utichají, rozhostí se ticho. Hlasité ticho!
Z okna vykoukne matka.
„Skončilo to, pojď domů!“ Její hlas je strašlivě unavený.

Probudil se. "Fuj, to byl sen!" Den nějak přečkal. A ráno stejně. A zase to nějak přečkal až do večera. "Co to je, vždyť sny mají odrážet přání a tužby našeho chování. A ne tohle! Vždyť jsem právník a ne hokynář!" A třetí den ráno znova. "Víš ženo, pořád mám takovej divnej sen, že jsem obchodník a dražím koberce!" "A vykřikuješ o vypelichanym čeveným a černým bukláku za 30 korun? Uprostřed noci mě vzbudíš a pláčeš při tom, prosíš!" "Kupte si tenhle vypelichanej buklák, já jinak nesmím domů a šáhněte si"! "A při tom mi vždycky strčíš ruku mezi nohy!"

Vždycky jsem vnímala svět takový jaký je, jen možná trošku takový jaký by měl být.
Černý a bílý. Dobro a zlo. Realita a ne sny.
Těžko poznat hranice, které se prolínají.
Pak jsem potkala jeho.
Byl milý a okouzlující. Oči plály zvláštní temnotou. Ústa zářila jemnou červení zlehka pobaveně se usmívajíce. Jeho kůže byla jemná a chladná.
Lákal mě k tomu prozřít. Skutečně pohlédnout na svět tak jak ho viděl on.
A já chtěla.
Milovala jsem ho a on mi dal dar.
Vidět svět se vším tím, co se skrývá.
Vidět jaký skutečně je.
Červený a černý.
Krev a temnota.

Nejdřív rudá. Je obklopen plameny, je v kovářské výhni, v moři ohně. Stravuje mu tělo, vpaluje se do mozku a zanechává za sebou jen spoušť. Spáleniště. Mrtvo.
Pak černá. Tma, absolutní, neproniknutelná. Kráčí temným údolím sám. A ze tmy slyší hlasy, zvrácené a zlé; studeně mluví o smrti, nenávisti, ničení, zkáze. O konci.
Až na dně propasti, když je jeho mysl téměř strávena, náhle zazní hlas, který ho volá jménem.
„Faramire!“
Tmou pronikne slabý proužek světla. Chytí se jej jako tonoucí a nechá se vytáhnout. Nahoru. Zpátky.
Otevře oči a pochopí.
„Volal jsi mne, můj pane? Přicházím. Co poroučí král?“

„Kdo jste, pane?“
„Mravenec.“
„Cože, takový skrček! To já jsem mravenec, pane!“
„Na mravence jste krapet přerostlý, pane. Kdybyste byl mravenec, byl byste rezavě červený jako já!“
„No dovolte, od kdy jsou mravenci zrzaví? Mravenci jsou odjakživa krásně leskle černí! Tak schválně, pane. Co jedí mravenci ze všeho nejraděj?“
„Cukr, samozřejmě.“
„Cukr… Co to je?“
„No prosím, tvrdí, že je mravenec, a ani neví, co je to cukr. To by mě zajímalo, co podle vás mají mravenci nejraději!”
„No přece sladkost nadojenou od mšic.”
„Co je to mšic?”
Tak se dohadovali, že si nevšimli jarabáčka, který udělal jejich při přítrž.

Věnováno Vypravěčce. A samosebou Vll. Obě víte proč.
Správně, Vypravěčko, pořád jsem tady. Skoro se neměním. Mám něco zvířecích instinktů, dlouhé prsty a ukrutnou slabost pro noční povětří. Umím být nenápadný. Kolikrát vás smrtelníky minu tak těsně, až se otřesete – když chci, jsem skoro NIC, jen červený a černý záblesk v kulisách noci. Studený dech na šíji, když zapínáš počítač a začínáš psát. Když ti promlouvám do spaní a ty si myslíš, že sníš. Ani nevíš, kolikrát jsem ti už koukal přes rameno.
Podívej, přestalo pršet. Jen měsíc, sovy a já.
Projdeš se se mnou, Vypravěčko?
Sestřička noc je krásná. A její černý kabát dokonale ladí s mým.

Poznámka: Opět van Gogh, protože se v tomhle 'fandomu' cítím dobře. Dnes ale nebyla inspirace obrazem, nýbrž jeho výroky z dopisů, které psal svému bratru Theovi a sestře Wilhelmině.
___
Hleděl na prázdné plátno a přemýšlel. Neměl rád, jak na něj bílá plocha hleděla: „Nic nedokážeš.“ Prázdný obraz měl navrch, neměl tenhle pocit rád.
Přemýšlel o barvách. O jejich kontrastech a jak nejlépe pomocí nich zobrazit své pocity.
Nemyslel na to, co maluje, jen chtěl ukázat obrazu, že není idiot, že něco dokáže. S každým tahem štětce nebo tužky se krok za krokem zlepšoval.
Červená, skoro až hnědá, nejlépe vynikla vedle indigové a působilo to hlouběji, než s pouhou černou. Měl na barvy instinkt, kterým se vždy řídil.
Jeho barvy sice neodpovídaly realitě, ale vypadaly dobře na nyní namalovaném plátně.

Fandom: Království ostrovů (originální fandom)
S tímhle tématem jsem měla problém; už při jeho přečtení se mi usídlil v hlavě obrázek a já nevěděla, co s ním. Nápad se tetelil kousek mimo dosah ruky, bylo frustrující cítit ho a nemoct nic dělat. Nakonec se mi ho podařilo přivábit a napsat :)
Navazuje na Útočiště Řádu.
Přijeli v noci. Spěchali.
Shánějí lidi, vlastně Přeměněné. Větší síla, výdrž. Slibují výcvik, plné ovládnutí schopností. Vojáci jsou potřeba.
Nechceš bojovat. Nerozumíš tomu. Nevíš, že je... válka.
Najednou nechápeš, jak ti mohlo stačit, že jsi, nezajímat se o to, co je venku, mimo Chrám.
Chrám. Jediný domov, který znáš.
Je tu krásně.
Vzduch voní jarem.
Klid a mír.
Jenže... někde jinde teď hoří ohně, zuří boj, umírají lidé...
Teď to víš. Můžeš to ignorovat, ukrývat se ve zlatavém světle zdejších kopců; netýká se tě to. Nikdo tě nemůže nutit.
Ale třeba...
Třeba to můžeš změnit.
Ranní nebe je plné červánků.

Na budečském nádvoří se zapalovaly ohně. Zima končila, začaly oslavy jara. Slavení Ostary se neslo ve znamení barev. Zelená, žlutá, červená, modrá i černá – ty všechny dnes vypadaly zářivěji než obvykle.
Ambrožovi bušilo srdce až v krku. V ruce svíral papírek s básní. Vždycky, když se ke Křišťanovi dostal natolik blízko, aby mohl nenápadně zastrčit lísteček do kapsy jeho černého hábitu, někdo ho vyrušil.
„Dobře, poslední pokus,“ hecoval se. Tentokrát už se ho dokonce i dotkl. Potom byl však Křišťan nadšeným provoláváním přesvědčen k tomu, aby zazpíval.
Chlapec v červeném si povzdechl: „Asi bude lepší nechat to třeba na Samhain...“