DMD č. 2. pro 2. 4. 2021. Téma: Zdivočelý mullet

„Nemusíš chystat všechny, Mossi. Dneska potřebuju akorát dva. A jeden může zůstat v civilu,“ zavolala Gwen na poručíka, když se chystal vybalit svoje maskovací hejble.
„Takže jenom jedna maska? A člověk?“
„Ano.“
Mossi si zamnul ruce a otevřel složku 'Země – postavy'. Už dlouho se těšil, že ho použije, ale zatím k tomu nebyla příležitost. Málokdy měli možnost zůstat v lidské kůži. A když, tak skončili jako holky.
„Koho chceš?“
„Bereka.“
Mossi pocítil až zlomyslnou radost. Ber'ika nesnášel paruky. Muehehe.

Převlek se povedl. Podoba seděla. A kdyby to Mossi nepřehnal se stylingovými přípravky, tak by byl Berek od originálu k nerozeznání.

“Tak jsem přemýšlel,” řekl mladý spisovatel s úsměvem, “a rozhodl jsem se, že ti pořídím mullet.”
Múza zamrkala a její ruka míchající čaj se zastavila v pohybu.
“Myslím, že k tobě půjde,” pokračoval mladík.
Múza si odkašlala a nadechla se jako by chtěla něco říct, ale z jejích úst nevyšel žádný zvuk.
“Pravda, v zadní části bývá trochu rozdivočelý, ale ta přední to pěkně vyrovnává,” vysvětloval nadšeně.
“Umm... Prosím?” zeptala se nejistě.
“Věř mi, určitě budeš spokojená...” uklidňoval ji.
“Já neví-”
“...a až dorazí, pojedeš si ho vyzkoušet.”
“Ale co?!” zvolala nešťastně.
“Jízdní kolo, Marie. Mullet bike. Copak si myslela?”

Na představení jsem se těšil. Sehnat lístky bylo stejně těžké jako vykopat studnu v tetiččině zahradě, a to je opravdu kumšt, protože půda je tam tak vyprahlá, že by i kaktus mávl bodlinou a zakořenil jinde.

Vedle mě si sedla paní, která to přehnala s parfémem, že by i parfumérie zbledla. Z druhé strany chrápal vetchý stařík. Vzadu někdo vytáhl křupky v šustivém papíru a začal pěkně chroupat. Mladík s vysokou čupřinou přistál akorát přede mnou. Vedle něho vévodil pár – pán se zdivočelým mulletem a paní neustále studující program. Přes tu hradbu jsem viděl kulové. Skvělé představení mohlo tedy začít.

Profesor Ehrlarich se tenkrát vrátil s očima navrch hlavy, špinavý a mokrý.
Když jsem ho spatřil, já se normálně lekl, vypadal, že jej nejméně stihla kletba.
Povídám: "Co se vám stalo? A kde máte klobouk?"
Nejdříve jen nesmyslně brblal a těkal očima. Nakonec se posadil: "Tam, tam u jezírka..."
"Co se stalo u jezírka?"
"U jezírka."
"Ano?"
"Já, já tam chodívám rybařit."
"Vím. A co se tedy stalo, někdo vás přepadl?"
"Přepadl? Ne... Ryba! Víc jak takhle dlouhá," prakticky rozpažil.
"Copak, uplavala vám s prutem? To se stane..."
"Ne... Vyskočila z vody a praštila mně ocasem. Já, já jsem omdlel..."

Náš úkryt je na dohled od císařské armády. Had vojáků a koní se kolem nás plazil několik hodin. Napjatě jsem je sledovala optickou trubicí, ale ten, kterého jsem hledala, kolem neprošel.
Zašramotilo křoví, ruka mi sjela k pasu.
„Klid, Šejlo,“ pronesl Jack. Vysoký, s vlnitými neposlušnými vlasy, které mu záviděla každá žena. Stažené z čela mu padaly až na lopatky.
„Tak co?“
„Zvěsti nelhaly,“ řekl. „Saský kurfiřt násilím narukoval altenberské.“
„A on?“
„Nevím. Možná tu je, možná ne.“
Sevřelo se mi srdce. „Musím ho najít!“
„Zapomeň na to,“ zadržel mě. „Schyluje se k boji.“
Zaduněly dva výstřely, vyzvání k bitvě.

Nick Fury se výhružně tyčil za stolem. “Porada v režimu utajení," zavrčel.
Stark zachoval neutrální tvář.
“Jde o Capa.”
Stark přeskládal obličej do výrazu žoviálního strýčka. “Á! Copak dělá zmrzlinka?”
“Adaptuje se.”
“A v čem je problém?”
“Problém je…” Fury zvolna obešel stůl, “že nám po Manhattanu pobíhá válečnej hrdina v tričku Twisted Sister, na hlavě má motherfucking mullet a povykuje This is our life, this is our song, protože někdo - někdo - mu vyměnil program pro rok 2012 za program pro rok 1985!”
Fury nyní dýchal zblízka do Tonyho obličeje.
“Nevím, jak jsi to udělal, Starku, ale koukej to opravit.”

„Nikam se dívat nebudu! Nechci tu stvůru vidět!“
„Ale tu mrtvolu jste našel vy, ne?“
„Ano! Ale teď si nejsem jistý…“
„Čím?“
„Jestli je to mrtvé.“
„Leží několik dní v chladicím boxu, prohlédl ji doktor…“
„To nemusí nic znamenat! Viděl jste, co má teď na hlavě?“
„Trochu zastaralý účes, pravda. Krátké vlasy po celé hlavě, jen vzadu dlouhé.“
„Tohle nemyslím! Vidím, jak se hýbou!“
„Možná je rozfoukal ventilátor…“
„Ne! Říkám vám, jsou to hadi, co se na hlavě kroutí!“
„A dost! Teď odkryju plachtu a vy si prohlédnete tvář.“
„Nesahejte na to!“
Dva údery. Jako když se svalí těžké kameny.

Na konci dne si vždycky sednou a vytáhnou nejzajímavější spis, který našli. Někdy je těžké je i přečíst, takže občas najdou hroznou nudu, kterou přečetli špatně. Občas ale objeví pravou perlu.
"1991 - Zdivočelé účesy typu záclona. Každý den ráno se probudím a dlouhou část vlasů mám barevnou. Barva přes den postupně bledne, ale po ránu vypadám jak světskej." Matěj se zasměje, Veronika pokračuje: "Zadní část hlavy mám naježenou jako dikobraz, musíte to prošetřit!"
"Ta divoká devadesátá! Byl to kadeřník?"
"Kupodivu to byl zahradník. Šikovnej. Co máš ty?"
"Jen údajného vodníka v Srbsku." Hrnek od kávy letí k zemi.
"Proboha, ukaž!"

Elisabeth neměla ráda dny, kdy si císařovna myla své husté a nepoddajné vlasy, nad čelem vyčesané, na zádech padající až hluboko pod pás. Procedura zabrala celý den, a další zabralo vyrábění přípravků. Medovou vodu pro lesk a hustotu, medové tužidlo pro zachování účesu. Pivní tužidlo pro větší objem, citronový oplach pro zmírnění narušení, čajový pro jasnou barvu. Speciální koňakově vaječný šampón. Ten jediný Elisabeth dělala ráda (naštěstí nikdo netuší, kolik koňaku je na šampon potřeba).
Ještě, že mytí probíhá jen jednou za tři týdny!

Dveře se rozletěly, vešla císařovna Sissi.
„Můžete,“ usedla a sáhla do vlasů. Tmavý vodopád zahalil křeslo.

Číšník už s významným pohledem strhává ubrusy z prázdných stolů.
Zvednou se k odchodu.
„Prima večer,“ prohodí Lada hlasem ochraptělým od cigaret a smíchu.
Milan si už posté projede prsty rozježené vlasy, vpředu krátce sestříhané a na krku dlouhé podle poslední módy. Narovná překroucenou klopu pomačkaného fialového saka.
„Co zajít ke mně na ještě jednu skleničku na dobrou noc?“ navrhne předstíraně nedbalým tónem. „Není to daleko.“
Lada s úsměvem vzhlédne k jeho tváři.
Počínající váčky pod očima snadno překryl vřelý klukovský úsměv. V modrých očích se skrývá dojemně nesmělá prosba.
Jarní vítr zatančí v rytmu blikajících neónů.
Přikývne: „Proč ne?“