DMD č. 2. pro 2. 4. 2021. Téma: Zdivočelý mullet

Přišla na to kdysi, po dlouhém vyzvídání, ale vlastně náhodou.
„V čem spočívá tvá veliká síla?“ Třikrát ji odbyl, ale nakonec váhavě prozradil něco, v čem objevila zrnko pravdy. Když jí usnul na klíně, pozvedla připravené nůžky.
Ráno vyděšený Samson pobíhal po stanu jako šílenec. Prohlížel si svůj obraz střídavě v měděném nádobí a v jejím malém zrcadle.
„Co jsi to se mnou provedla! Vypadám jako pitomec! Co tomu řeknou chlapi!“ Zdrceně usedl, složil hlavu do dlaní. „Samsone, jdou na tebe Pelištějci!“ „S*ru na ně!“ V tu chvíli přišli.
Muži se nejvíce bojí zesměšnění.
Kadeřnický salón Dalila nicméně prosperuje dosud.

Sloupce světla, posílané do modrozeleného světa pod hladinou zbrusu novým Sluncem, ukazovaly cestu prvním z nich.
Další nejistě proplouvaly právě opuštěnými stavbami a uhýbaly stínu neznámé bestie nahoře.
Pár z nich se jen tak tak stihlo zastavit před náhle vztyčenou stěnou, za kterou pochodoval spěchající dav.
Většina z nich netušila, že označení za 'čisté' znamená rozsudek smrti.
Navzdory své přirozenosti se některé nechají vést hlasem příkazu rovnou do sítě víry.
Poslední poslouží jako projev lásky a vzpruha zoufalým.
V jejím označení ukryjí Jeho jméno i slova vyznání.
Snad i je v příštím světě čeká domov ze zlata a drahého kamení...

V HYDŘE se na diskuze nehraje. Rozkaz je rozkaz, a fakt, že poslední, co jsi kdy ostříhala, byla vlastní ofina (bylo ti osm a měsíc si potom chodila v čepici) nikoho nezajímá. Máš na to deset minut a včera už bylo pozdě.
Aspoň že subjekt se moc nevzpouzel, jen unaveně pomrkával, zatím co mu cvakala nůžkami ve vlasech. Účes pomalu, ale jistě začal nabírat tvar...
"Co to má sakra znamenat..."
Velitel chvíli němě zíral na její výtvor.
"Měl s tím zapadnout mezi lidi..."
Pokrčila rameny.
"Budeme to muset dostat do módy."
Konec konců, HYDRA už lidstvo přesvědčila o horších věcech.

Utíkal!
Tu dlouhými skoky – tu spěšnými kroky.
Sledují mě dva, vycítil.
Neohlížel se.
Narazil a zakolísal. Překvapeně shlédl na jinocha ve slaměném klobouku, který po nárazu tvrdě dopadl. Setkali se očima.
Sluneční róby se blížily.
Měl by utéct – věděl to! Jenže se nedokázal hnout.
Dostihli ho – meče namířené k němu. „Vzdej se!“ požadovali.
Chlapec však sáhl po Shuoyue, tasil meč z Lan XiChenovy pochvy a probodl překvapeného vojáka.
Vzpamatoval se. Vytrhl svůj meč z roztřesené ruky a zbavil se druhého. Strhl klobouk z mladíkovy hlavy v očích otázku: „Kdo jsi?“
Při pohledu na jeho divoký účes se však neubránil smíchu.

Shamila found Maddie pacing in her little room. The bob-length hair around the European's face stuck out at odd angles, the longer hair in the back laid slick, dripping fragrant oil onto her back.
"The scalp massage was supposed to relax you."
"Someone should have told that to the troubled masseuse..." Maddie sighed. "I did relax."
"You let down your shield."
"Isn't that what 'relax' means?"
Shamila squirted water out of a bottle on her head, causing the hair to smooth somewhat - and drip even more. "You're an empath. Your shield should be like oil on ducks' wings against water."

Pan Keith vyšel na palubu se značně rozmrzelým výrazem. Nebylo pochyb, že ho brzké probuzení sotva potěšilo. Kabát měl ledabyle přehozený přes košili. Ani vestu neoblékl. Příkladný zevnějšek se rozplynul ve spěchu. Kadeře se mu divoce kroutily kolem obličeje. Dlouhé prameny obvykle svázané stuhou se vlnily na ramenou v nezkrotném příboji.
Němý pozdrav. Nevyřčená otázka. Tlumený rozhovor.
Stačilo slovo a fregata se pohroužila do ticha. Neproniknutelná mlha ji svírala v objetí. Zdánlivém jako sen, co se nad ránem rozplyne a zbyde jen pachuť každodennosti.
Pan Keith napínal uši, aby zachytil sebemenší šplouchnutí. Vrznutí fošny.
Mlha však svá tajemství nevydá zadarmo.

Zdivočelý mullet bloumal městem, srdce měl neklidné, přece jen se pohyboval na hranici zákona, když si tak bezdůvodně vyšel po svojí obci, ale vábení jara bylo silnější než zákon. Zářivě se usmál na fialovou s odrosty, ale ta se vyděsila, proč na ní někdo tak civí a přešla na druhý konec chodníku. Snažil se oslovit drdol, ale na ty dva metry ho neslyšela. Kudrnaté hodil květinu z posledního otevřeného obchodu ve městě a pozval ji na kávu z okýnka, nad níž s úlekem zjistil, že pod rouškou roušky se skrýval pěstěný knírek. Zase se bude muset sečíst jako jednočlenná domácnost.

S parapletem v jedné ruce a s lucernou v druhé vešel do sborovny. Přistoupil k obrazu. Připravil deštník do pohotovostní polohy, ruku s lampou vysoko zvedl, aby lépe viděl, a začal odříkávat zaklínadlo.
Vtom se čas zběsile rozletěl.
Ruka narazila do stropu. Lucerna praskla. Svíčka vypadla.
Plameny na temeni hlavy Hagrid dlaněmi rychle uhasil, ale zamaskovanou hůlkou přitom opsal neobvyklou křivku. A zaklínadlo zakončil dlouhou nepublikovatelnou nadávkou.
Obrovská síla Hagrida roztočila jako čamrdu. Zbylé vlasy mu zavířily kolem obličeje.
Nic neviděl. Někam letěl. Někam žuchnul.
Konečně nastal klid. Odhrnul si z tváře obrovský zelený list.
„U Merlina!!! Kde to sem???“

Zrcadlo bylo hnusné a oprýskané, ale jedno se mu muselo přiznat - večer mu nabízelo o dost uspokojivější pohled než ráno.
Zkusmo zapózoval. Zahoupal kyčlí. Hodil rychlou otočku.
Stříbřitě šedé elasťáky, dovezené pochopitelně z NDR, hodily svádivý odlesk.
Vršek taky celkem ušel. Hlavně ty vycpávky. Správnej chlap, říkávala mu babi, má mít široký ramena.
Ta měl. Aspoň vizuálně.
Ale nejlepší byly stejně vlasy. Heřmánkový šampon z dovozu jim prospěl. Kadeře se mu svíjely na zátylku jako hadi.
Arnoštkův úsměv se rozšířil až k uším, když svůj poklad načechral.
Je fuk, v jakým pekle žije přes den.
Jeho noci budou vždycky faaajn.

„Tak jsme hotoví,“ řekl kadeřník a přisunul mu zrcadlo.
Zhrozil se.
Nejenže jeho hlava hrála všemi barvami duhy, ale na temeni a skráních mu ostříhané vlasy trčely jako když do krabice hřebíků spadne magnet, zatímco vzadu se po krku plazilo pár tenkých ocásků v původní délce. Byl to… byl to… MULLET! Účes tak strašný, že na něj v 22. století uvalili povinnost zvláštního povolení.
Přepadlo ho zoufalství. Jak by s tímhle mohl dál žít?
******
Probudilo ho silné zatřesení a nad sebou spatřil hranatý obličej.
„Vyděsil jste nás, pane. Varoval jsem vás, že ty smažené kalamáry z olihně beznaděje nemáte jíst.“