MASH

B.J. se skvěle bavil. A to už nějakou dobu stále stejným tématem. Hawkeyho posedlostí po jeho „skutečném, úplném jménu“…
„Mamka je Bea Hunnicuttová, táta Jay Hunnicutt. Bea a Jay… B.J.“ vysvětlil se svým širokým bezelstným úsměvem.
Hawkeyho toto jednoduché vysvětlení neuspokojilo. Vyvinul pozoruhodnou aktivitu. Následujících pár týdnů mu přicházely dopisy coby odpověď na jeho pátrání.
„Prý jsi bručounský jeliman,“ oznámil jednou.
„Strejda Dave mě má rád…“
„Bláznivý janek?“
„Ty nesouhlasíš?“ podivil se.
„Bezprecedentní jindividualista?!?“
„Prateta Mary si zakládá na své znalosti cizích výrazů…“
„A dost! Kašlu na to!“ zaprskal Hawkey frustrovaně. „Máš nemožné příbuzné a ještě trapnější jméno.“

„Do řady!” zakřičel Frank.
Potěšeně pozoroval, jak se vojáci srovnali, každý se svou vlastní puškou, do řad plných vojenské zeleně. Tahle jednota mu vyhovovala. Ne, že by mu vadila individualita, to v žádném případě. Individualita byla v pořádku do chvíle, kdy jí všichni prováděli společně.
Najednou Frankovi cosi zablesklo do očí. Cosi, co vůbec neladilo se zelenými lajnami.
„Lak na nehty, Klingere?” zeptal se pobouřeně.
„Flame d'Amour, pane,” odpověděl Klinger.
„A náušnice?” podivil se nad blýskajícím se šperkem.
„Ladí s mým prstenem, pane,” vysvětlil Klinger. „Jsem souhra symfonie, pane.”
A to už si začínal myslet, že Klinger je už normální...

„Nesnáším to! Vedro, smrad a vedro…“ vykládal a ostentativně se ovíval svým kloboukem.
„A smrad,“ dodala sadisticky.
„Dva dny na sále,“ zavzdychal.
„Měls dvě dvouhodinové pauzy. Já ani moje sestry žádnou,“ upozornila ho.
„K večeři bude lančmít z druhé světové,“ pronesl žalostně.
„Lepší než sušená vajíčka z doby války Jihu proti Severu, ne?“ ušklíbla se.
Oklepal se. Pozorně si ji prohlédl.
„Existuje vůbec něco, co by tě vyvedlo z míry?“ zjišťoval s nepotlačeným obdivem v hlase.
„Pár věcí jo…“ řekla popravdě, „ale ne tyhle pitomosti. To zvládám v pohodě.“
„Jsi drsná žena,“ konstatoval.
„Tvrdá perla, žádná jemná květinka,“ ujistila ho.

Den za dnem tahal šrapnely z kluků, kteří se ještě měli schovávat mámě pod sukní nebo potají chodit do kina se svojí holkou a schovávat se pod sukni jí.
Uzdravil je a oni se vrátili na frontu.
Když ne, nakonec se domů dostali.
Navždy.
Kdyby měl dát všechnu tu ocel nebo olovo nebo bůh ví, z jakého kovu se granáty vyráběly, na jednu hromadu, postavil by z toho nový dům pro sebe i pro tátu.
A stejně to pořád slýchával. Snažil se tím utěšovat, když mu na první pomoci na olověnou helmu padaly sutiny.
Není to válka, jen policejní akce.

Hawkeye leží na posteli a prohlíží si pohled s velkým sněhulákem. Je to novoroční přání od jeho otce.
Zvuk přilétajících helikoptér.
"Doufám, že jste se pěkně všichni vyspinkali, šťastný Nový rok všem! Strýček Sam se asi doslechl, že tu pořádáme velkou párty, tak nám poslal pár kamarádů. Asi jim bouchla v ruce petarda. Jsou to první letošní. Gratulace vítězům a že jich je! Veškerý personál do akce. Opakuji do akce!" Zahulákal hlas z tlampače.
Hawkeye se ohlédl na Trappera: "Tak se nám zase letos urodilo. Já se jim divím, že si s tím nedají pokoj." Zavrtěl hlavou a posadil se.

Nemám rád válku. Jsem od přírody pacifista a kdybych nemusel, nevytáhl bych do Korey paty. Válku jsem vždycky považoval za zlo – sotva skončila jedna, byla tu druhá, prostě nekončící martýrium bojů.
Nakonec jsem to začal vidět víc pozitivně – spatřoval jsem klad v tom, že jako doktor můžu páchat dobro, byť ve jménu války. Vracel jsem život vojákům a někteří z nich se dokonce dostali domů. Měl jsem pocit, že v příštím životě se možná nakonec nenarodím jako brouk, kterého první hodinu jeho života někdo zašlápne.
Šíření demokracie je prý v zájmu lidských práv. Ale už ne v zájmu lidských životů.

Hawkeye, BJ a Winchester vešli do důstojnického klubu. Otec Mulcahy hrál na piáno, vedle něj stál Klinger v dlouhých třpytivých šatech zlomený do pozice šantánové děvy a zpíval.
"U všech hudebních skladatelů, to se nedá poslouchat!" zavyl Winchester.
"Mám štěstí, že mám absolutní hudební hluch," přitakal Hawkeye. "Ještě chvíli, a ohluchnu úplně."
BJ si zacpal uši.
Otec Mulcahy ale vypadal, že mu skřehot nevadí.
"Klingere, přestaň, Otec už je tvým zpěvem tak omámený, že ani nevnímá, jak je to příšerný!“ Hawkeye se snažil zasáhnout.
Ale Klinger zpíval dál. Ráno ho Radar našel svázaného na latríně a s roubíkem v puse.

Oblékl tepláky, nazul si papuče, pročísl několik bílých vlasů, usmál se na sebe do zrcadla a vyšel před pokoj. Šel chodbou až do jídelny.
U dveří jej čekala pečovatelka: "pan Pierce! Dobré ráno!"
"Pro vás, slečno, vždycky Hawkeye." Lišácky na ni mrkl. "Už přišla?" Zeptal se ještě.
"Ne, ještě ne." Odpověděla mu pečovatelka.
Česala si vlasy, pak je sepnula sponkou. Obtáhla rty rudou rtěnkou. Poslední pohled do zrcadla před tím, než půjde na snídani. Leginy ladí vzorem k šatovce. Vše jak má být. Odešla z pokoje.
"Margaret! K snídani je prý tavený sýr. Skoro jako ve válce!" usmívá se Hawkeye.

Plukovník Potter se vrátil z dovolené v Tokiu. Na tváři mu ještě dozníval úsměv vzpomínající na dobře strávený čas.
„Pane, vítejte zpět,“ přispěchal Radar s náručí plnou lejster.
Okolo nich se prohnal Klinger pouze v nedbalkách. O pár metrů dál hrál Pierce a B.J. improvizovaný kulečník na operačních stolech. Potter dokonce zaslechl i Burnsův hlas linoucí se od latrín. „Tady bude pořádek, vy příživníci armády!“
„Teď ne, chlapče,“ odbyl Radara a přerušil tak desátníkův proslov, ve kterém určitě mělo zaznít slovo parafa nejméně desetkrát.
Nechtěl si kazit radost z toho, že tu vše našel tak, jak očekával. V naprosté anarchii.