Odhalení
Napuchly jí oči a utírá si nos mokrým kapesníkem.
"To přece nejde. To není fér. Já se přece - snažim."
Plačící krásky by měly vypadat křehce a bezbranně. Ne zoufale a posmrkaně.
Váhám, jestli ji mám obejmout. Ale k čemu? Jen bych to zhoršil.
"Jo. Já vím, že se snažíš."
"Nejvíc jak můžu, sakra. Víc už to prostě nejde. Co si vůbec myslíš?"
Nic. Jen to, že úsilí někdy nestačí.
"Dělala jsem všechno, co bylo potřeba."
"Dělala."
"Nic jsem pro sebe nechtěla."
"Nechtěla."
Jsem ozvěna.
Propálí mě uslzeným pohledem.
"I ty křupavý kraje koláče jsem nechávala tobě."
"Víš... já kraje nerad."
„Víš... já kraje nerad.“
2010