DMD č. 9 pro 9. 4. 2022. Téma: V rouše Evině

Je to už měsíc co jsme svoji
Manželský slib nás spolu pojí
Já mladá dívka nevinná
A ty můj něžný hrdina

Je to už měsíc co jsme svoji
Než zmizíš pálit po orloji
Pojď se mnou milý prosím spát
Dokaž mi činy že máš rád

Je to už měsíc co jsme svoji
Já mám být ta která se bojí
Rozhodný musíš ty přec být
Můj milý pojď mě políbit

Je to už měsíc co jsme svoji
Přestaň rázovat po pokoji
Oděj se v roucho Adama
Ať poprvé je za náma

Pojď blíž můj něžný hrdino
Jen... to roucho je... Evino

Výcvikové centrum u Loch Arkaig. Tam, když hledaný Přeměněný není, skoro vždycky mají aspoň nějakou představu, kde se pohybuje.
Údolní cesta ho zavedla k vodopádu.
Zpěněná voda skrývala detaily světlých těl, která se chladila v dnešním vedru. Drobná zrzka vylezla ven a začala se utírat.
Vcelku dobře osvalená...
Zamotala se do osušky a v tu chvíli si ho všimla.
Malá změna postoje, lehký úsměv, třpyt v očích...
Zahalená vypadala neuvěřitelně sexy. Najednou se mu těžko dýchalo.
„Ehem,“ odkašlal si a zmlkl.
Hnědovláska ho pozorovala z vody.
„A je zticha. To je další. Třeba když se zase svlečeš, tak se uklidní.“

Zrovna když jsem si sedla k snídani, do kuchyně vešla cizí žena v Evině tričku.
"Brýtro," zamumlala a proklouzla na balkon zapálit si cigaretu.
To už se do kuchyně dopotácela i Eva. Tvářila se jako batole, které se právě chystá před matkou vyklopit na zem přesnídávku.
"To je ta Pavla?" zašeptala jsem.
"Jsi moje spolubydlící, ne rodič," odsekla Eva.
"Když mi nic neřekneš, dáváš prostor interpretacím!"
"Interpretuj si to, jak chceš, stejně nebudeš mít pravdu."
"Moje interpretace je, že jste ve vztahu a obě to popíráte."
"Nejsme."
Začala jsem se smát, až kolem létalo zrní.
"Nech toho!" zakoulela očima Eva.

Když Jim umírá, Spock je daleko.

Přesto Jimovu smrt cítí tak silně, jako kdyby stál vedle něj.

Nohy se mu podlomí, srdce se divoce rozbuší... Spock omdlí.

Když se probere, zasáhne ho pocit nevýslovné ztráty a vyhrknou mu slzy. Leží na nemocničním lůžku, prakticky v rouše Evině. Ale nejvíc obnažené je jeho srdce.

"Spocku? Co se stalo?" povědomá tvář na něj hledí, ale není to Jim, už nikdy to nebude Jim. "Zavolali mě k tobě."

"Doktore McCoyi... Jim je... Jim..."

Zbytek věty nedořekne. Není to třeba.

"Spocku. Je mi to líto."

Spock přikývne a doufá, že Jima bude brzy následovat.

Je 13. dubna – čtvrtek, ne pátek, aspoň náznak úsměvu, ani ždibec pověrčivé smůly navíc.
V krajině poznávají črty domova, ale přesto je najednou cizí, i lesem prorůstá nebezpečí. Chvíli trvá, než se ve tmě přes tlukot svých srdcí uslyší.
Rychle zakopou kombinézy i padáky, krumpáč a lopatky nechají na místě.
Únava jim podkopává nohy a překresluje plán cesty. Když ne Meziříčí, Rožnov, když ne Rožnov, tedy Bystřice. Jdou tři noci. Krajina vystínovaná tmou stojí mimo čas, svlečená ze stop civilizace.

Za 17 dní poletí první zpráva do Londýna. Pro radiostanici s krycím názvem Eva je to první z osmi set.

"Chápeš to? Říkám, chápeš to? Chápeš vůbec co se stalo?" křičela rozčíleně žena. Při každé otázce jí hlas stoupl o oktávu výše.
"Závažnost situace mi poněkud uniká," zmateně odpověděl tázaný.
"Chápeš, že to mohl přitáhnout domů a všichni jsme to už mohli chytit? Polovina z nás už mohla být po smrti!" pokračovala rozčilená žena dál v triádě. Pro zdůraznění svých slov si dala ruce v bok a pořádně se předklonila. Začínala z ní jít hrůza.
"Jestli to chápu dobře. Vadí ti, že Sudiprav přišel ze školky v roušce Evině? Však mohl taky přijít v jejím rouše!" zlehčoval situaci muž. Marně.

Kašlání nepomohlo. Dokonce ani výmluvu na mrtvého příbuzného jí profesorka nesežrala.
Co kdyby řekla, že dostala průjem?
"Tak co, těšíš se?" zeptala se Di. "To je tvůj první, že?!"
"Jaký to je?" zeptala se váhavě Gita.
"Bomba. Unikátní atmosféra. A spojí vás to jako kolektiv."
Gita neochotně pokývala hlavou.
"To věřím," řekla. "Ale je to teprve třetí týden. Moc se mi přede všema svlíkat nechce."
Di vytřeštila oči. "Co prosím?"
"No však víš... Rituál na uctění Bohyně, za úplňku..." Gita pokrčila rameny.
Di na ni chvíli koukala, než vyprskla smíchy.
"Holka, ty bys fakt měla přestat koukat na tu telku."

Stála před ním jak ji bůh stvořil. Nemohl tomu uvěřit. Vždy se na něj utrhovala. Dělala, že ho nevnímá. Jediné pozornosti se mu od ní dostalo, když si ho dobírala. A teď tady stála a vábila ho do svého lože.
„Matěji, tak pojď ke mě, prosím. Chci, aby ses mě dotýkal, šeptala sladce.“
On však nemohl se hnout.
„Proč tak najednou? To si všechno jen hrála?“
Alex k němu lehce vykročila.
„Miluji tě. Od první chvíle, co jsem tě uviděla.“
Přistoupila k němu a dala mu ruce kolem krku chystajíc se k polibku.
A přesně v tu chvíli zazvonil budík.

Cukrárna je potemnělá. Brzy tu bude živo. Rozsvítíme lustry, vpustíme zákazníky... A z rádia se nejspíš rozezní Edith Piaf. Přece jen, musíme dodržovat nějaký styl. Ale teď... Teď je to tu jenom moje!

Vypisuju z diáře dnešní rezervace a spokojeně poklepávám prsty o bar. ,,Najednou lítáš nad vodou, ne náhodou, včera jsi se chvěla! S náladou mizíš oblohou, všude barvy jsou, splývaj naše těla!"

V zámku zarachotí klíč. Kolegyně. Vím, že tuhle hudbu nesnáší, ale... Smůla, já tu byla první.

,,Jseš motýl, zkoušíš projít tmou, budeš NAHÁ!"

Jí by se nejspíš líbilo, kdyby tam zpívali třeba Budeš v rouše Evině...

Jeho mysl bloudila mezi kavalkádami galaxií, tančila po kometách a koupala se ve hvězdném prachu, než začala padat kamsi dolů… do chřípí ho udeřil nesnesitelný puch splašků z celé Temné strany. Nemusel otevírat rozbolavělá víčka, aby věděl, že je v hnojných jamách Glyve.

Znal to místo, vlastnoručně na ně mnohé poslal, i když sám se zde ocitl poprvé.

Pohlédl na svoje zápěstí. V jeho mysli stále rezonovala vzpomínka na bolest po ranách, které na nich sám otevřel, sám, leč ne z vlastní vůle. Kůže na jeho znovuzrozeném, nahém těle byla netknutá.

Plukovník-který-nikdy-nezemřel začal přemítat o novém jméně. A o pomstě.