Múza a její mladý spisovatel (originální fandom)

“Má spisovatel vůbec právo psát o reálných lidech? Nebereme jim právo být zapomenuti?” zeptal se mladý spisovatel.
“Co existuje nemůže být zapomenuto,” vysvětlila Múza.
“Skutečně?”
“Vesmír je svědkem vzestupů i pádů, štěstí i bolesti v jejich surové nahotě,
na prázdný list vesmíru každým nádechem píšeme, část našeho příběhu o našem životě.

Osud nás propojil v dějové lince, příběhu jehož konec neznám,
až posledním nádechem jednou ho dopíšem, vesmír jej bude vyprávět hvězdám.”

“Já, ty, básničky… Všechno to tam někde je,” poznamenal mladík.
“Některé věci jsou zapsané v mé duši,” řekla Múza a pohlédla na něj. “A všechny jsou tvým rukopisem.”

Mladý spisovatel vešel do kuchyně, kde maminka s Múzou krájely zeleninu. Obě se smály.
“...to ti povídám, Marie, uličníci! Nezbedná sebranka! Díky nim jsem byla šedivá ve třiceti.”
“Opravdu?” protáhla Múza a hodila po něm šibalským pohledem.
“Mami! Nemůžeš jí říkat takové věci. Ještě ji vyplašíš,” vyhrkl pohoršeně mladík.
“To děvče musí vědět, do čeho jde.”
“Já už mám celkem představu a jen tak něco mě nevyplaší,” sdělila jí Múza. “Navíc myslím, že můžete být hrdá na to, jak jste kluky vychovala. ”
“No, výzvy rodičovství,” povzdechla si maminka s úsměvem. “Člověk udělá co může a pak už se jen modlí.”

“Takže tě pořád baví být Smíření?” zajímala se Múza.
“Moc. Až se jednou vesmír znovu narodí a já budu zas malá dušička, vyberu si to samé.”
Múza se na ni zahleděla. “Chybíš mi, sestřičko. Chybí mi celý náš svět.”
“Mohla bych ti pomoci se s tím smířit.”
“Ty svoje kabaretní triky na mě nezkoušej.” Zasmála se. “Radši mi řekni, co se stalo, když jsem zmizela.”
Sestřička se zatvářila zvláštně. “Múzo, oni to ještě neví.”
“Cože? Myslela jsem...”
“Víš, že u nás plyne čas jinak.”

Múza otevřela oči.
“Děje se něco?” zeptal se rozespale mladý spisovatel.
“Já nevím. Ne. Snad ne.”

“Takže všechny zázraky moderní techniky byly nejprve nápady zprostředkované múzou?” zeptal se mladý spisovatel.
“Všechny ne, ale hodně,” odpověděla Múza. “Science fiction je zářný příklad.”
“To znamená, že múzy vidí budoucnost?”
“Ano, i když je nezajímá technologický pokrok samotný, jako spíše čím inspirovat své spisovatele.”
“A ty?”
“Já už do budoucnosti nevidím,” řekla posmutněle.
“Holt budeš muset napjatě čekat s námi ostatními, co technologická budoucnost přinese,” řekl mladík s lehkostí. “Ale neboj, vím přesně co ti pomůže.”
“A to je?” zeptala se a s mírným úsměvem povytáhla obočí.
“Pustím ti Star Trek. Ti úspěšně předpovídají budoucnost už od roku 1966.”

“Petře, Kláro,” přivítal se mladý spisovatel se svým bratrem a jeho ženou, načež uvolnil místo Múze, aby mohla udělat to samé.
“Jsme rádi, že jste tady, prťatům se stýskalo,” řekl Petr.
“Teta Marie! Teta Marie!” ozval se jekot a dvě holčičky jí vběhly do náruče. “Budeš nám vyprávět? Prosím, prosíííím,” hlaholily a táhly ji pryč.
“Ty malé brepty jsou z ní celé paf,” vysvětlila Klára s úsměvem. “Říkají jí Nápadářka.”
“To jenom proto, že ještě neznají slovo múza,” zamumlal pod vousy mladý spisovatel.
“Co to?” zeptal se Petr.
“Ale nic,” odbyl jej Filip. “Jen že to Marie s dětmi umí.”

Mladý spisovatel a jeho Múza seděli naproti sobě u kuchyňského stolu a propalovali se pohledem.
Na alobalu mezi nimi ležela poslední kostička čokolády.
“Vezmi si ji, Filipe, tahle čokoláda je tvoje oblíbená.”
“Ne. Snědl jsem skoro všechnu. Ty si ji vezmi. Miluješ čokoládu a je pro tebe nová.”
“To není argument. Všechno je pro mě nové,” podotkla Múza.
“Patová situace”
“To tedy.” Přikývla.
“A rozdělit ji je příliš snadné,” nadhodil mladík.
“Souhlasím. Nápady?”
“Možná. O osudu čokolády rozhodne ten, kdo dá tomu druhému během následující hodiny více polibků.
Múza přimhouřila oči. “Nemáš šanci.”

Kostička čokolády zůstala zapomenutá ležet na stole.

Mladý spisovatel ležel na dece pod stromem a hleděl na oblohu. Vedle něj ležela spící Múza s hlavou položenou na otevřené knize, vyčerpání z maturity stále znatelné v jejích rysech.
S lehkým optimismem čekal, že se vzbudí sama a oddaloval okamžik, kdy ji bude muset ze snění vytrhnou on.
Až se Marie vzbudí, společně složí věci do tašky a půjdou domů. Po cestě nakoupí potraviny a k večeři uvaří něco dobrého. Pak si budou číst nebo hrát deskovky nebo si pustí film, a až budou usínat, Filip jako pokaždé poděkuje vesmíru.
Prsty jemně pohladil Múzu po vlasech.
Ještě chvilku počká.

Mladý spisovatel seděl u stolečku a pozoroval černobílé fotky slavných sportovkyň, mistryň světa a olympijských vítězek na stěnách kavárny. Mnohé z nich jsou dnes již staré a některé jsou po smrti, ovšem všechny zanechaly nesmazatelný odkaz.
“Vaše káva, pane,” řekla Múza noblesně a položila před něj espresso. “Za chviličku končím,” poznamenala a odtančila.
Sledoval ji jak odchází za pultík a sevřelo se mu srdce.
Múza - nesmrtelné stvoření. Marie - jeho Marie, jež si vybrala život a tím pádem i stáří a smrt.
Naplnil jej smutek, ale i obdiv, vděčnost a neskutečná touha žít.
Marie zvedla hlavu a usmála se na něj.

Mladý spisovatel zvedl oči k Múze rozvalené vedle něj na gauči.
“Věděla jsi, že veverčí samec prohání svou partnerku po stromech, než se dostanou k aktu?”
“To musí být vyčerpávající,” zasmála se.
“Viď. Mohl by jí místo toho třeba přečíst poezii.” Šibalsky na ni mrkl.
“Rozhodně, ovšem záleží jakou. Může to totiž být i slušná antikoncepce.”
“Co moje poezie?” zajímal se.
“Napálen byl jsem, Múzo moje, srdcem - tím zrádným lidským svalem…” začala recitovat Múza.
“Ty si to pamatuješ?” Zamrkal mladík překvapeně.
“Pamatuju všechny tvoje básničky.”
“A jak bys je objektivně zhodnotila?”
“Objektivně?” Zvonivě se rozesmála. “Zbožňuji každou jednu z nich.”

Mladý spisovatel vzhlédl ke stropu a trpělivě čekal, až se Múza dosměje.
“Máš dokonce i křidélka na helmě!” komentovala, zatímco si otírala slzy.
“Kostým Kapitána Ameriky z původního komiksu je perfektní pro jednodenní charitativní akci.”
“A já budu tvůj Winter Soldier?” Rádoby svůdně zahýbala obočím.
“Bohužel ve tvé velikosti měli jen Wonder Woman...”
“Ne. Ta je DC.”
“...Kapitánku Marvelovou...”
“V žádném případě! To bylo velké šlápnutí vedle.”
“...Spidermana...”
“Vypadám jako patnáctiletý kluk?”
“...A Gamoru.”
“Gamoru? A budeš mě mít rád, i když budu zelená?”
“Samozřejmě. A navíc se asi budu cítit o něco bezpečněji, než kdybys šla za Černou Vdovu.”