DMD č. 14. pro 14. 4. 2023. Téma: Ježek v peci

Strašlivý rachot mě ze spánku budí
a ledový pot na skráních studí.
Čert mi byl dlužen ten šílený nápad.
Jak špatný byl už začínám chápat.

Noc v lůnu lesů? V líčení od kámoše
obrázek lákavý skýtají Krkonoše.
Báječný nápad na světle denním,
však v obrázek z hororu za tmy se mění.

Už vidím kance s bizonů tlupou,
jak po mě spolu zběsile dupou.
V tom spásný nápad hlavou se prožene,
snad světlo ostré divou zvěř zažene.

Baterky světelný kužel noc protne
a v poli zorném mém výjev se octne,
který je vskutku báječný veci,
partička ježků mejdan má v Peci.

Lesem se nesly hlasy.
„Potřebujeme víc třísek a nějaké chvojí na podpal.“
„Mám noviny a sirky,“ řekl Brian.
„V příručce psali chvojí, ale noviny budou asi rychlejší.“
„Rozděláme pořádný oheň a pak je upečeme.“
„Jak dlouho se vlastně takoví ježci pečou?“
„To tady nepíšou. Pepřenko, ty jsi holka, nevíš jak dlouho se to má péct?“
Pepřenka se nafoukla, napočítala do deseti a až pak odpověděla: „Náhodou to vím, ale ne proto, že jsem holka. Máma je peče aspoň čtyřicet minut.“
„Dobře. Má někdo hodinky?“
Wensleydale si vyhrnul rukáv a ukázal náramkové hodinky.
„Výborně. Briane, zapal oheň v peci,“ přikázal Adam.

"Tady já nebudu," pronesl rozhodně táta.
"Já ale musím ujet dvě stanice, to se mnou snad tu chvíli vydříš, ne?"
Tátovi se nechtělo, ale pro svou dceru to udělal.

Hrozných 7 minut plných pocení, křiku dětí, cizích těl nedobrovolně se dotýkajících, uslintaných zvířat, štěkajícíh zvířat, roztahujících se zvířat, smradlavých podpaždí (i těch vlastních), sítnici vypalujícího slunce, náhlého zastavování, rozjíždění a zatáček, při kterých se zvířata, děti i dospělí po sobě válí, zběsilého drnčení na trouějící auta, opilých individuí s lihovým dechem a životního příběhu paní Chlebové sdíleném v telefonním hovoru.

Jak lahodný zážitek to je
v létě cestovat narvaným MHD.

Odcházím s mamkou od doktora, který se mi šťourá v hlavě. Při poslední vraždě králíka, mě nachytala mamka. Jsem údajně nemocná - rozdvojená osobnost, se sklony k násilí. Takže mi odmítají dát nové zvíře, jenomže já to potřebuju. Potřebuju ubližovat a vraždit. Ale nekoupí mi ho.

Tak si ho seženu sama.
***
Vyrobila jsem past a nemůžu se dočkat, až zjistím, co se mi do ní chytilo.
„Jeee ježek!“
Vyčkávám, až se rozvine z klubíčka…
„Prask!“ Vzala jsem ho po hlavě kladivem.
Cuká se… musím ho trefit silněji.
Pocit uspokojení se dostavil.
***
Kam s ním?
Spálím ho v peci.
Nikdo nic nepozná.

Co ji to napadlo, tu ženskou fousatou, pozvat domů lidi. Ne že by trpaslíci měli něco proti lidem, ale přípravy jsou děs. Navíc, kdo si pamatuje, co ti lidé jedí! Trpaslíci jsou imunní proti skoro veškerým jedům. Což znamená, že skoro cokoliv se v jejich kuchyni stává kořením, ale co můžou a nemůžou lidé?

„Jedí lidé zvířata?“

„To asi jo. Lidé nejsou elfové!“

„Upečeme jim ježky?“

„Má to bodliny. To asi nemůžou strávit.“

„Co tak kuře? Všichni jedí kuře.“

„To asi jo. Ale co na něj?“

„Osolíme ho a bude.“

„Sůl je kámen. Lidé nemůžou kámen."

„Tak tam nedávej nic!“

Znovu se to pokusil nějak urovnat.
Lupin naučil Harryho, jak se vypořádat se zdivočelým vlkodlakem. Harry se přesunul v čase a teď učí mladého Remuse, jak se vypořádat se zdivočelým vlkodlakem, aby mu potom dospělý Remus Lupin mohl za nějakých sedmnáct let vysvětlit, jak se vypořádat se zdivočelým vlkodlakem, aby on i jeho přátelé byli v bezpečí před zdivočelým vlkodlakem, kterým může být i Remus Lupin, kterého teď zrovna učil to, co ho on bude učit. Měl pocit, že mu pořád něco uniká. Kdo teda jako první přišel na to, jak se vypořádat se zdivočelým vlkodlakem? Začínala ho bolet hlava.

„To bude bomba,“ ozvalo se zpoza Karlova stolu. „Už je všechno zarezervovaný, smlouvy podepsaný. Akorát musím do tiskárny, nechat honem rychle vytisknout letáky a dát je vylepit po celým městě.“

„A nad čím tak jásáš,“ špitla Renata od počítače.

„To byste nevěřili, ale na Nový rok odpoledne tady bude super fotbal. Místní mančaft proti mistrům Evropy z Bělehradu. Bude tady Panenka, Viktor, Bičovský, zkrátka celá tahle skvadra, i s trenérem.“

„To byl tenkrát úspěch, ta slavná penalta doprostřed branky. Koučoval tehdá Václav Ježek,“ rozpomněl se Olda. A představuju si ten plakát,“ zasnil se. „Velkej nápis JEŽEK V PECI (pod Sněžkou)!“

"Ahoj dětičky," ozývá se z telefonu.
"Ahoj babi, co zrovna děláš?" zeptal jsem se.
"Peču ježka, ale andulky tady pořád šmejdí. Pepo, neklovej do toho ježka!"
"Píp, babička nás málo krmí," stěžuje si Coco.
"Ale jdi, jíte toho tolik, že ta klec je těžší a těžší."
"My se máme taky dobře," odpověděla maminka.
"Tak, a je ježek v peci, už ho nebudete oklovávat."
"Tady mají všichni ježky. Ne v peci, ale na hlavě. Asi bych se měl přizpůsobit, s mojí hřívou sem nezapadám."
"Tak až přijedete, tak tě ostříhám," řekla babička.
"Ne, to ne, radši zůstaneme u ježka v peci."

Naježila kosti kolem svého hrudního koše jako ostny na svojí ochranu. To jí většinou dávalo pocit bezpečí. Teď jakoby se všechno kolem ní smálo její bezmocnosti. Nebylo horšího zjištění, než že Bůh byl k ničemu. Opravdu jí nevěřil, nebo byl tak naivní? Nebo sám přikázal její smrt?
Měla pocit, že jí mozek vytéká z lebky. Nespala. Nejedla.
Když něco neudělá, skončí i se svými ostny v kremační peci. Nezbude z nic, než popel.
Byla dcera Devátého domu! Neskočí jako zvíře chycené do pasti.
Když proti svému nepříteli nemůže použít jeho kosti... použije svoje. Podá mu je na talíři s úsměvem.

Adam vyšel z krčmy. Vtom mu ale někdo přetáhl přes krk něco, co připomínalo tkaničku z boty, a začal ho škrtit. Adam marně lapal po dechu. Připadal si jako ježek, kterého někdo místo do klece dal do pece. Už ztrácel naději, ale vtom uslyšel Eduarda a otce, jak mu běží na pomoc. Vzchopil se, zatnul pěst a praštil veškerou silou útočníka loktem do žaludku. Ten nic takového nečekal, takže měl Adam příležitost vyvléknout se ze škrtidla. To už přiběhli Adamovi přátelé. Eduard praštil škrtiče loutnou. Otec mu namířil na krk meč. Adam teatrálně strhl útočníkovu kápi a zděsil se: "Eliško???"