Z deníku psí kadeřnice

„Tohle zvládneme, vždyť jsme už téměř profesionálky,“ říkaly jsme si sebevědomě, když nám na konci rekvalifikačního kurzu přivedli toho šíleně zadredovaného afghánce. Afghánští chrti se nestříhají, ale tento strávil poslední dva roky, než se ho ujala stávající panička, bez péče, nechtěný, na zahradě. Už nešel rozčesat.
Pes ochotně vyskočil na stůl. Martina zapnula strojek. Nastalo rodeo. Tři jsme ho držely, přesto dokázal Martině strojek vyrazit, Ivaně hlavou rozbít nos a mě poškrábat. Byl vyděšený a bránil se. Marně jsme se ho snažily upokojit, divočil neskutečně.
Naprostou náhodou jsme mu zakryly oči. Pes se jako zázrakem uklidnil a nechal se ostříhat.

Do salonu vchází postarší pán s nádherným bišonkem. Zatímco stříhám, pán se pustí do vyprávění:
„Víte, já jsem taková kynologická fosílie, starej svazarmovec. Vždycky jsem míval německé ovčáky, chodíval na cvičák, skládal zkoušky. Zastával jsem názor, že pes musí poslouchat bez diskusí a když to nejde jinak, tak se poslouchat donutí. Bydleli venku v kotci, žádné rozmazlování. A teď, co nám dcera pořídila tohoto kudrnatého mazlíka, objevuji docela jiný svět. Nejen, že Damiánek je v bytě, může na gauč, ale domluvím se s ním i bez cvičákového drilu. Někdy ho dokonce i poprosím. Jen do postele nesmí, má pelíšek vedle.“

„Oholit! Všechno co nejkratší,“ velí Chanellčina panička rázně a já se nestačím divit. Pudličku Chanellku, hvězdu výstavních kruhů, jsme vždy stříhaly podle poslední módy.
„Plánujeme štěňátka,“ vysvětluje vzápětí, „tak ať to má pohodlné. Představte si, co se nám stalo,“ pokračuje, „už v loni jsem si pro ni vyhlédla ženicha. Nádherný, mohutný pes, nosil se jak král a ta srst... Kde se objevil, tam vyhrál, stejně jako Chanellka. Byli by krásný pár. Štěňata by byla par excellence. Plánovala jsem, že si jednu fenečku necháme. Byl sice z Francie, ale to není problém. A víte co? ONI NÁM HO PRODALI DO AMERIKY!“

Toulávaly jsme se krajinou, já a Bella. Samy dvě. Bella byla tichá, hodná, dokonalá. Zvěř nelovila, psům se vyhýbala (nemá ráda, když ji očichávají), lidí si nevšímala. A bát jsem se s ní nemusela. Jako velký černý pes, kterému není vidět do očí, vždy budila respekt.
Nevážili jsme si co máme a pořídili jsme si k Belle štěňátko.
Naše procházky jsou rázem plné adrenalinu. Satana, věrna svému jménu, nejen, že loví všechno co se kde pohne, zdrhá za psy (zatím jen, aby si pohrála) a řve na lidi, kteří se jí nelíbí…
Ona k tomu strhává i naši dokonalou Bellinku!

Stelusinka13
Chtěla bych ho vidět, jak by to zvládl s naší Stelou. Když ju chceme česat vivádí jak vzteklá a kouše kartáč.

Zlatickobenisek
Kys! Zdroguješ psa zlaťákem aby se nemoh pohnout!

Stelusinka13
Zlatickobenisek: WTF? Proč mislíš že toho psa zdrogoval? Jak?

Zlatickobenisek
Stelusinka13: Really mu dal Zlatýho mravence, to je droga po který se vůbec nemůžeš pohnout. koukej jak má ty ztrnulí nohy a vypoulený oči. Dávají to všichni, aby se jim líp stříhali.

Stelusinka13
Zlatickobenisek: OMG to je teda mega hnusný! V životě bich do žádnýho psýho salonu nešla. Naštěstí je Stela krátkostrsá.

Zazvoní telefon. Neznámé číslo. Že by konečně zákazník?
„Dobrý den, tady Grace,“ ozvu se s očekáváním.
„Dobrý den, tady huhlyhuhly,“ oznámí přeslazený ženský hlas „ze společnosti huhlyhuhlyhuhly.“
„Co pro vás můžu udělat?“ znejistím.
„Mám skvělou nabídku. Jak by se vám líbil milion na účtu s odkladem splátek?“ zahájí hlas masáž. Snažím se vzdorovat, ale hlas je dobře vycvičený, odbýt se nenechá.
„Nejsem vaše cílová skupina,“ oznámím hlasu pevně.
„Jak to myslíte?“ poprvé znejistí.
„Jsem nezaměstnaná, bez jakéhokoli příjmu. Jak dlouho mi odložíte splátky?“ zeptám se zvědavě.
Chvíle zaraženého ticha.
„To asi opravdu není pro vás,“ špitne hlas a položí telefon.

Stříhání Amálky si užívám. Je to zkušená modelka a péči si náležitě vychutnává. Do oken svítí sluníčko, z rádia zní ABBA...
„Jé, Dancing Queen,“ zasní se Amálčina panička „to bývala má oblíbená. Když jsme byli s mužem mladí, dokázali jsme protančit celou noc. Vymetli jsme kdejakou diskotéku. Můj muž byl jeden z nejlepších tanečníků v okolí. Tančit s ním bylo úžasné. Připadala jsem si vedle něj jako skutečná královna tance. Škoda, že časem zlenivěl a dnes ho nedostanu ani na ples důchodců...“
Chápu ji. Taky už chodím na plesy sama, jen s kamarádkami, zatím co naši muži doma hlídají hrad.

Paní otevře přepravku a vyjme z ní nádherného stříbřitého kocourka. Srst má celou slepenou. Vypadá jako by jej někdo polil lepidlem.
„Víte, máme na zahradě skupinku jehličnanů. On tam rád lehává. A občas ty stromy škrábe. Myslíme, že z některého vytekla míza a on se o ni otřel. Bude se to muset asi oholit.“
Souhlasím a velice opatrně se pouštím do práce. Jde to pomalu, srst je jak krunýř. Kocourek klidně leží. Celou dobu co ho holím se nehne. Tiše vrní. Nevycházím z úžasu.
Kdyby všichni psi co stříhám byli hodní jako toto kočičí zlatíčko, měla bych velice snadnou práci.

Objednaly se všechny tři na jeden den. Maminka a dvě dospívající dcery. Každá se svým pejskem. Tři voříšci zaplnili salon. Bára, bílá se zvlněnou srstí připomínající bišonka, Kety, spíš delší než vyšší, se srstí černou a drsnou a Atrej zrzavý pejsek na vysokých nohách, s chloupky jemnými jak vata. Koukám na tu směsku a neubráním se otázce, jak k tak rozmanité smečce přišly. Paní se zasměje: „Kety s Atrejem jsou sourozenci z jednoho vrhu a Bára je jejich máma. Utekla nám když hárala a tohle je výsledek. Vypadá to, každé štěně má jiného tatínka. Musel to být fakt velkej flám.“

Trimuji krásného drsnosrstého jezevčíka. Přivedli ho oba, panička i páneček a je vidět, že jsou na pejska hrdí. Ten vzorně stojí a já si užívám pohodovou práci.
„Je moc hezký,“ prohodím „má papíry?“
„Ano. Matýsek je náš první pes s rodokmenem,“ odpoví pán.
„Dosud jsme měli samé voříšky. Matesa nám nabídl nám soused, když nám umřel ten poslední, Edoušek. On je náš soused myslivec a Mates se prý do lesa nehodí, protože nemá žádný lovecký pud,“ říká paní.
„Týden po tom, co jsme si ho vzali, nám ten pes bez loveckého pudu, vyvraždil celý babiččin kurník,“ dodá pán se smíchem.