DMD č. 03. pro 3. 4. 2026. Téma: Dnes nezapomeň zemřít

"Denně jsme pro Tebe vydáváni na smrt, mají nás za ovce na porážku. V tom ale slavně vítězíme skrze Toho, který nás miluje."

Zdvižený prst. Nutné opatření. Napřažené žezlo milosti. Odpočinek. Poražený nepřítel, zlomená zbraň. 

"Žít – to je pro mě Kristus, a umřít – to je zisk!"

Věříme-li v Toho, kdo smrt přemohl, nemůže v našich očích být 'tím největším zlem'. Protože smrt nás nemůže oddělit od Něj - to zvládne pouze a jenom život.

Smrt je důsledkem, nikdy cílem. Proto po ní nedychtíme, nespěcháme za ní. Protože Jeho obraz v nás může ještě pomoci oslovit zbytek světa. Necháme-li zemřít své ego.

„Jó-e jó-e, jó-hej-dá! Ó-á-é, jó-hej-dá! Arijato-arjato-hó-hej! Ej-on-d´sáj!“

Tu znělku miluju! zachumlám se.

»V minulém díle jste viděli: „Co to asi znamená Dnes nezapomeň zemřít – nápověda ke skryté imunitě?“« plácá účastnice. 

Protočím oči a přeskočím úvod. 

Dvojice na pláži čelí destičce: „Čeká vás souboj, jeden z vás bude soutěžit silou, druhý rozumem. Výherce... čeká svoboda.“
„Vyber si sílu! Čekej nějakej háček holka!“ okřiknu televizi.
„Jsi chlap, ber sílu, a já budu asi chytřejší,“ zhodnotila soutěžící.

Pravím, „Johy, dyť máš nápovědu! Nebude k imunitě! Ale abys to dneska prohrála a vyhla se vyřazení!“

Snící přítelkyně zasténá a vpije hlavu do mého polštáře.

To je krása, lítám. Svět nad vodou je něco krásnýho. Vidím nebe, stromy, kytky, kopce. Potřebuju to. Co je to? Něco, co se prostě nedá odkládat. Támhle jsou. Jsou jich roje. Chci to. Letím tam. Mezi ně. Nevím proč, ale potřebuju to. Na ničem jiným nezáleží. Vemte si mě někdo. Kdokoli. Jo! Ty! Díky! Bylo to rychlý! Teď mám touhu! Takový pnutí! Asi 2000 různejch pnutí! Áááá! Musím to ze sebe dostat! Potřebuju po sobě něco zanechat! Všechno to pustit do vody! Táák, všechno v pořádku. Teď už jenom jedna věc... co jsem to jen... no jo, vítej, jepičí smrti!

Flákla sebou za kus skály a zacpala si uši. Zem se zatřásla výbuchem a kolem ní proletély kusy plechu.

Opatrně vykoukla ven. Vlastně byla i překvapená, že to mlaďocha neodhodilo až tak daleko. Přiběhla k němu. Vypadal docela pošramoceně, ale alespoň dýchal, ikdyž byl v bezvědomí.

Krvácející rány mu ovázala kusem látky. On se zatím začal pomalu probírat.

Jejich pohledy se setkaly. Chroupající kolečka v jeho hlavě byly snad i slyšet. Když mu došlo, co se děje, tak jen ucuknul pohledem a čuměl do země.

"No nedělej, že tu nejsi." Uchechtla se. "Je tvůj první den, tak tu nezapomeň chcípnout."

Procházíš parkem, zvuk tvých kroků odbíjí první metry. Rozpřahuješ ruce, jsi na začátku epické poutě, na cestě jen ty... a pejskaři... a procházející se babičky...
To tě trochu srazí z euforie. A je to vlastně dobře.
Ukotvení v realitě je potřeba. Vnímej. Každý okamžik.
Tady a teď.
Pěšina pod nohami, kamení i bláto.
Pes, šťastně nesoucí klacek, uchopený asymetricky, jak už to psi dělají.
Vytrvalý drobný déšť, kapky krápající z holých větviček.
Každý okamžik je teď, které zemře, aby uvolnilo místo dalšímu teď.
Tvůj život je nekonečné množství teď. Každé z nich je unikátní.
Vychutnáš si všechny.
...
Podívej, kvetou sněženky.

Cesta rychle utíkala. Slávek rád mluvil, jeho poznámky však byly hodně jedovaté a Metoděj přemýšlel, jak kováře usměrnit. 

"Metoději, nesedneme si? Nějak mě rozbolely nohy..." navrhl Slávek. Bylo zřejmé, že má něco na srdci.

"Posledně jsi na trhu vyprávěl o tom, jak být člověkem podle Božího srdce," řekl nezvykle tiše. "Řekl jsi tehdy, že máme umírat sobě. Tomu nerozumím. Já žiju rád."

Metoděj si pročísl rozpačitě vousy. "Krátce řečeno... někdy člověk ví, že jeho konání není správné, a stejně nepřestane..." Metoděj vysvětloval a Slávek bedlivě poslouchat. "Tak tohle znamená umírat sobě. Taky bys to měl udělat. Nejlépe ještě dnes," zakončil.

Chobotnicím biologické hodiny zvoní, aby jim připomněly, kdy mají páchat sebevraždu. Samci po rozmnožování přejdou do katatonického stavu a přestanou jíst. Nakonec zemřou na infekci, na kolaps imunity, hlad nebo dravce. To samé se stane i se samicí, pouze hlídá vajíčka a nehledá potravu. Obě pohlaví mohou proces urychlit tím, že sebou tlučou do tvrdých povrchů, trhají ze sebe kusy kůže nebo celá chapadla. Za toto je zodpovědná optická žláza. Její hormony přeruší chuť a trávení. Pokud je odstraněna, chobotnice se přestane starat o potomky, ale začne jíst. Chobotnice ví, kdy má umřít, a jen lobotomie dovede tuto znalost odstranit.

„Historie xeroxových kopírek?!“ zděsil se Lister. „Chceš mě zabít, Rimmere?!“
„Neuškodí ti, když se mezi přihlouplými seriály a dětskými animáky občas podíváš i na něco vzdělávacího,“ prohlásil s dávkou škodolibosti Rimmer. „A nechci u toho slyšet žádné křupání, mlaskání, šustění pytlíkem nebo srkání ležáku,“ dodal.
Lister zoufale zaúpěl. „Budeš mě mít na svědomí.“
„Dohoda je dohoda,“ trval na svém Rimmer. „Takže dneska v osm. Nezapomeň,“ připomněl provokativně, zasalutoval a odspěchal využít zbytek odpoledne „zpříjemňováním“ života ostatních členů posádky.
Lister zabořil hlavu do dlaní. Už nikdy, NIKDY, nebude s Rimmerem o výběr večerního filmu hrát nic, při čem se hází kostkami.
 

Na tom kříži tenkrát nezemřel jen Kristus, ale všichni, kteří přijali Jeho oběť a uvěřili v Boží milosrdenství. Zemřeli spolu s Ním. Zemřeli svému starému životu a zrodili se pro život nový. Pro život věčný. 

Od chvíle, kdy se rozhodnete vystoupit z temnoty a kráčet za světlem, se tohle umírání každý den opakuje. Pokaždé zas a znovu bojujete proti přízrakům minulosti, vlastním démonům a kletbám v podobě naprogramovaných myšlenkových vzorců.

Je to zatraceně těžký boj – nechat tolikrát znovu umřít svoje ego. 

Ale i kdybychom milionkrát selhali – když se po milionté prvé obrátíme zpátky k Němu, v jeho očích jsme vyhráli.

Zrzek se pohodlně uvelebil. Neupíral pozornost přímo na královo okno, spíš vnímal dění obecně. Pozorovat uměl. Občas odfoukl muchničky, které se setměním vylezly a začaly ožírat.
Nedělo se nic, co by rozbilo cítěný rytmus světa.
Proto ho útok zastihl zcela nepřipraveného.
Ostrá bolest.
Kolem krku se mu stáhl drát, ne nedokáže ho uvolnit, ruce se ho pokouší zachytit, zastavit jeho smrtící tlak...
Marně.
Poslední záchvěv a tělo se zhroutí.
Útočník uvolní smyčku a jako stín se přiblíží k hlavní budově...
V tom na něj Zrzek skočí.
Jako by ho snad rozdrcený hrtan mohl zastavit.
Démoni prostě zapomněli, jak se umírá.