DMD Bonus č. 6 pro 22. 4. 2011

Náhrada za téma Nástup, fandom: Harry Potter
„Nástup!“ zařval strojvedoucí spěšného vlaku do Bradavic. Miloval tu mašinku, tu rozkošnou červenou lokomotivu napůl schovanou v páře. Skoro ho ani nemrzelo, že si jej vedle ní nikdo nevšimne. V celých sedmi knihách o něm nebyla jediná zmínka.
„No tak, děcka, rychle do vlaku!“ pobízel rozjařené studenty, když pomáhal vyděšeným prvákům s kufry. Tohle byl jeho nejoblíbenější den v roce. Když se ta nablýskaná kráska jednou ročně naplnila ječícími dětmi a s pravidelným supěním vyrazila krajinou k pohádkovému hradu. On sám ho navštívil jen jednou, když byl ještě malý a mrzelo ho, že na rozdíl od bratra kouzelné schopnosti nezdědil.

A/N: Kterak jsem se pokoušela hrát si na Nezvala...
Nahrazuji téma Krev
Naše životy jsou absurdní jak strach
šeptal tiše do tmy mladý sebevrah
strach z krve výšek uzavřených prostorů
strach z tepání srdce motoru
co nám nedovolí nedýchat
co nám nedovolí bát se ztrát
Chtěl jsem skočit chtěl jsem k smrti doplachtit
chtěl jsem pohřbít onen dávno mrtvý cit
Pak ale někdo náhle vykřik ach!
a já už nechtěl být ten sebevrah
ten sebevrah jenž je mrtev předem
ten jenž je sám sobě lidojedem
ten jenž svůj život v kartách prohraje
ten jenž neplatí své výdaje
Pro toho kdo má strach z krve z pláče
je snad lepší být hazardním hráčem

...už se zavírají.
Myšlenky mi sviští hlavou,
Otče, ať mě netýrají!
Chtěl jsem být kluk obyčejný,
s špinavýma trenýrkama,
žít si život nudně stejný,
jen tak si hrát se sirkama.
Chtěl jsem si stavět jen na písku hrady,
v pubertě koukat se na dívčí vnady.
V dospělosti najít ženu poctivou a hezkou,
co by se mnou klidným krokem šla životní stezkou.
Chtěl jsem se dotýkat hvězd jenom ve spaní,
chtěl jsem si beztrestně zvolit své poslání.
Místo toho procházím se po téhleté zahradě
a co přijde zítra ráno, to je myslím nasnadě.
Otče ni ty nevíš?!
Proč musím být Ježíš?!
Téma: Nástup!

DMD č. 20 pro 20.4. 2012 Téma: Nástup!
„Poplach! Nástup! Velitel v ohrožení!“
Křičel. Tedy chtěl křičet, ale nezbývalo mu než mumlat do roubíku a vrtět se v poutech.
Jeho věznitel mezitím něco sepisoval, opakuje si polohlasem napsané: „Dnes 8. listopadu léta Páně 1620 vydávám tento rozkaz. Spánková pohotovost se ruší…“
Tak ty mi chceš sahat na moje kompetence? Dobrá, já tu být nemusím, jen si to zkus velet takové bandě ospalců! Stejně mi nabízeli to předsednictví…
Uzurpátor dopsal rozkaz a vracel se k vězni. Jenže!
Svatý Václav, patron a vévoda české země, velitel blanických vojsk, byl pryč.
„To abych častěji kontroloval stráže,“ povzdechl si Hynek z Michle.
upřesnění fandomu: Blaník -> České nebe

Jako poslední na světě měl tu nezáviděníhodnou poctu cítit umírat všechny své přátele. Některé stářím, jiní padli za oběť. Každá květina musí zemřít. Sám to cítil. Jak nenávidění malí tvorové z něj uždibují kousek po kousku. Byl to zvláštní pocit. Kdyby nevěděl, jak to končí, možná by mu ten pocit ani nevadil. Ale on cítil mnohé květiny kolem takto umřít. Jeho květy, listy a vůbec celé tělo se otřásalo záchvěvy hrůzy. Nepříjemná smrt. Ať ale cítil cokoliv nemohl s tím bojovat. Květiny sami nic nezmůžou. Věděl, že mu nebude dopřáno zemřít stářím. Poslední petrklíč na tomto čtverečním metru louky padl.
Téma: Poslední petrklíč

Poznámka: Začínám posledné část Minervina příběhu. Navazuje na Pod stromem.
Téma: Příbuzenská plemenitba
Venku byla tma. Zahoukala sova. Minerva si v pokoji četla. Listovala knihou o přeměňování, kterou znala nazpaměť.
„Co to má znamenat?“
Do místnosti vtrhnul Thomas a papírem jí mával před obličejem.
„Cože?“ Minerva zabouchla knihu
„Tohle mně přinesla divná sova!“
„Cože!“
Sovy byly skoro neomylné. Skoro…
„Ty jsi fakt čarodějnice. Navíc se páříte mezi sebou! Krávo!“
Hodil po ní dopisem a utekl. Minerva se konsternovaně podívala na elegantní svatební oznámení. Malfoy si bral sestřenku.
Zaskřípala zuby a rozběhla se za ním. Na schodech se srazila s otcem.
„Takže to ví?“
Kývla.
„Musím za ním!“
„Vrátí se. Teď potřebuje být sám.“

téma: Perpetuum mobile
V čem je tajemství?
Čtyřiadvacet hodin denně zní po kamenem dlážděných chodbách ozvěna kroků.
Čtyřiadvacet hodin denně se od kleneb odráží slova modliteb.
Co pohání Chrám?
Kudy do něj přichází zdánlivě nekonečná energie?
První První byl básník. Napsal: Bože, miluj nás, ochraňuj, chápej. Dáme ti svou víru, svou lásku, své životy...
V základech Chrámu leží poezie.
Ale co pohání víru?
Je to láska?
Ne. Teď, v okamžiku zatmění, to na povrch vysvítá zřetelněji.
V okamžiku, kdy se Bůh nedívá.
Srdce se chvějí. S tmou přichází strach.
Z osamění. Ze ztráty lásky.
Ten živí víru. Ten pohání chrám.
Ten děsí nejvíc.

Téma: Krev
Poslední dobou propadám dojmu, že příběhy jsou svým způsobem živými entitami.* Tato úvaha vzbuzuje řadu zajímavých otázek. Například, co je krví (tedy symbolem života) příběhu? Co z něj vyteče, pokud do něj říznete? A zároveň, co v něm tepe? Ať se na to dívám z kteréhokoli úhlu, krví příběhu jsou možnosti. Je poháněn potenciálem toho, kam se může ubírat. Oživuje jej nejistota budoucnosti, která se skrývá jak před čtenářem, ale částečně i před samotným autorem. Nedokáži tento odstavec ukončit údernou větou. Napadají mě jen samé další otázky.
*Našlapuji okolo té myšlenky opatrně, protože si stále ještě nejsem jistá její pravdivostí.

Téma: Perpetuum mobile
Poznámka: Omlouvám se čtenářům, je to BJB jak sviňa, ale až to dočtete, tak snad pochopíte.
Je deset večer. Dáváme si kafe.
„Aby v něm stála lžíce, Ianto.“
Končí film.
„Šel bych někam pařit,“ navrhne Jack.
„Teď?“ ptám se, ale už hledám na mapě podniky v okolí.
Pivo, pivo, pivo, panák Jacka, pivo.
„Jsem opilej, Jacku.“
„Dej si ještě jedno.“
Pivo.
Jdeme tancovat. Líbáme se v uličce za diskotékou. Jdu domů. Sám.
V pět ráno přichází Jack. Jsem ještě nalitej.
V poledne mu pomáhám do kabátu. Sedáme do auta. Mám kocovinu. Jack řídí, i když je jasný, že by nadejchal.
Vypadam nešťastně.
„Co je s tebou?“ zeptá se.
„Ale, snažim se vymyslet Perpetuum mobile.“
„Co?“
„Neřeš.“

(téma: perpetuum mobile)
Komenského machinka kvůli nepředpokládaným okolnostem (viz drabble „Konec vynálezce“) havarovala.
Bratranci Veverkové to už skoro měli, když tu je teta Veverková přesvědčila, že mají všeho nechat a raději jít pracovat na pole.
Prokop Diviš byl také blízko, bohužel ho ale při vynalézání překvapila bouřka.
Jakubu Hronovi Metánovskému se při práci na náčrtku několikrát převrhl kalamář, a tak všeho nechal a raději vymyslel nepřekotitelný kalamář buňát.
Tak se stalo, že perpetuum mobile vynalezl až Myšpulín. Když Fifinka uklízela, usoudila, že se to k ničemu nehodí a jen se na to práší, a tak vynález skončil ve sklepě spolu s dalším haraburdím.