DMD č. 24. pro 24. 4. 2026. Téma: Hrnečku vař

Nacházíme. Nacházíme co? Bezpečí. Možná že odlesk známého nám postačí, když se vše ostatní rozsypalo.
Nacházíme. Nacházíme co? Ticho a pokoj, sluneční paprsky a možnost být sám sebou.
Nacházíme. Nacházíme co? Odpovědi. Nebo spíš prostor, který už nepotřebuje otázky.
Nacházíme. Nacházíme co? Překvapení. Čtyřlístek skrytý v stéblech trávy, zbytek povidel na dně hrníčku, jen se vařte, zbytek přijde sám. Každý nový den je nám darem.
Nacházíme. Nacházíme co? Důvod nepřestávat a ještě chvíli dýchat.
Nacházíme. Nacházíme co? Svobodu milovat a neptat se na svolení.
Nacházíme. Nacházíme co?
Nacházíme sebe. Tebe. Jeden druhého.
Nacházíme domov.
Třeba po každé ztrátě přijde nacházení.

Na počátku bylo slovo. To slovo bylo horké.

Pálila.

Planeta byla horká a měkká. Prvky v jejím jádru se teprve formovaly. Plášť připomínal výtrysk hvězdného plynu. Planetární kůra dosud neexistovala, atmosféru tvořila směs toxických plynů a par.

Ohřívala se.

Blízká hvězda zářila minutu od minuty víc. Bílý trpaslík se měnil v rudého obra. Nekonečně velké síly přitahovaly planetu na její oběžné dráze stále blíž. Nedovolovaly jí utuhnout.

Vařila.

Nestabilita prvků vylučovala zformování pevného jádra. Plášť se tavil čím, dál víc. Atmosféra unikala do volného vesmíru. 

Vypařovala se.

Vesmír byl studený. Vyvrhovaná hmota tuhla a odlétala pryč. Atomová jádra se rozpadala.

„Velevážené publikum, dovolte mi uvítat speciálního hosta!“ zadeklamoval Felix z pódia. Vincenc udeřil do bubnu a Walther otevřel bednu. Mrtvý udělal krok vpřed. A druhý. Klaudie pilně zachytávala vlnky údivu a měnila je v nadšení a víru v zázrak. Velmi účinně . Když Ferda uchopil kytaru, už nikomu nevadilo, že se pohybuje poněkud strnule a akordy drží jak prase kost. Publikum vřelo.

Jak voda na humra, radoval se Felix. Ještě chvilku a ten božský hajzl to nevydrží a skočí přímo do hrnce.

A pak dav překypěl a jako jeden muž se vrhl k pódiu v touze dotknout se svého nového idolu.

„Né!“ ječí kluk a kope do dveří. 

„Filí, už fakt musíme jít. Vždycky ses do Ladění těšil!“ 

Uhýbá před rukávy, ruce zaťaté v pěst. „Pitomý, hnusný, blbý!“ Natlakovaný jak papiňák. Vysmekne se, běží do pokojíčku, leze na palandu.  

„Filipe dost!“ Mamince dochází trpělivost. „Okamžitě slez dolů a pojď se oblíknout!“

Markéta si zouvá boty. „Já mu domluvím, mami.“ Stoupá po žebříku.

„Ty mě taky nech,“ hlásek přechází do fistule. „Poslalas na mě tmu!“

„Neměls do ní píchat.“ 

„Jsem nejsilnější! Jako tá…“

Holčička už je nahoře. Blíží se k bráškovi v nejzazším rohu postýlky. Utrženým modrým nohám a rukám se vyhýbá.

Picek krájel zeleninu, Cora kořenila maso a drak dumal, co dá takové jídlo práce.

„A to byste si to nemohli vyčarovat?“ broukl do ticha.

„Říkal jsem ti, nemůžeš vyčarovat něco z ničeho…“ oponoval Picek.

„A co očarovat nádobí, aby vařilo samo?“

„Hele, to není špatný nápad,“ podotkla Cora.

„Jako aby hrnec vařil sám?“ ujišťoval se Picek.

„Přesně! Jen bys potřeboval kouzelnou formuli, aby začal…“

„Nějaké ‚Vař!‘ nebo ‚Začni!‘,“ zkoušel Picek, ale ani jedno se nelíbilo.

„A co ‚Hrnečku vař!‘?“ napadlo Coru.

„To zní dobře!“ chválil Drobek. „A jak ho pak zastavíš? Aby jídlo nepřevařil…“

„Jednoduše – ‚Hrnečku dost!‘,“ vítězoslavně pronesla Cora.

V kotlíkách spokojeně bublaly polévky a omáčky, v hrncích se pařila drůbež, struhadla strouhala mrkev a petržel, nože se staraly o celer, tuříny a řepu, ve várnici se táhl máslový ležák, pánvičky smažily do křupava, pece vypékaly nejluxusněji křupající kůrečky. 
Sam tam nějaký ten ušatý skřítek mávl rukou, aby zahýbal vatřečkou nebo košťátkem, ale jinak seděly stovky drobných kuchaříků u stolu, mastili karty nebo hráli v kostky. 
Vyrušil je teprve gong oznamující, že bude večeře. 
Tu vyskočili na nohy a každý zaujal příslušnou pozici. 
Když přišel na kontrolu nějaký z čarodějů, našel je v plném zápřahu. 
Pilní a úplně sedření.

Talíře s hrachem téměř přetékaly. Večeři provázela směsice holedbání i slz. Bocman se tvářil, že nevidí, jak se Fergus modlí ke svaté Brigitě. Navenek smířený. Uvnitř to vřelo. Zklamal Proinnseas. I sám sebe. Nemohl pomoci. Trestance ke kapitánovi nepustí. Malý Toby se přisunul blíž.
„Dělmistr povídal, že kapitán je jako kočka. Má devět životů.“
Mozolnatá dlaň prohrábla čupřinu rozcuchaných vlasů.

Ležela v závěsném lůžku. Roztěkaná mysl uvězněná v okovech obvazů. Bertrand byl mrtev. Měla cítit úlevu. Nepřicházela. Tělo zoufale volalo po spánku. Přicházely jen prchavé okamžiky neklidné dřímoty. Prameny bolesti se plíživě rozpínaly z pravého ramene. Dokud ji docela nepohltí.
 

„Doufala jsem, že ta nešťastná exkurze proběhne hladce,“ začala Minerva. „Ale teď si připadám jako ve známém hororovém příběhu o magickém předmětu, který bylo snadné přimět k činnosti, ale téměř nemožné zastavit. Nakonec zničil celou vesnici.“
„Ti mudlové jsou sice velice zvídaví a občas dojde k malé nehodě,“ zapochyboval profesor Kratiknot, „ale zničit Bradavice?“
„Pověst Bradavic,“ upřesnila ředitelka.
„Jo. Furt vymejšlíme šecko možný, aby se jim nic nestalo. Stejně se dycky něco zvrtne,“ přidal se Hagrid. „A voni chtěj tech kouzel porád víc a víc.“
„Takže tentokrát potřebuji vás všechny,“ uzavřela Minerva. „Naši hosté se totiž chtějí proletět na košťatech.“

Generální ředitel si zhluboka povzdechl. Tohle bude noční můra. Ale jednou se vsadil, tak si to taky vyžere.

Nahodil úsměv a vyšel na pódium. Pohledem přelítl obecenstvo. Stařešina ze skauta, pár vousáčů ve flanelkách. Týpek, co měl na triku nápis "Budeš moje báječná ženská?" a obrázek srdíčka s buřtem.

"Milí hosté. Nový model má v rámci zachování autenticity střechu z hrubého plátna - středně nepromokavou, zatahovací. V zadní části je nad plechovým ohništěm závěs na kotlík. Místo manuálu jsou přibaleny zpěvníky a fixně nastavena frekvence Country rádia. Navigaci jsme nahradili vestavěnou buzolou. Představuji vám revoluční, svým způsobem dokonce předrevoluční, Škodu Hrneq."

To je pořád: „hrnečku vař“, ale kdy se ozve dost? 
Předhazuješ „svojí partě“ denně, jako psovi kost. 

Ohlodají, nechaj zbytky, odejdou jak z krmíku, 
ještě remcaj: „dneska nic moc“ – chce to jinou taktiku. 

Nic ze dřezu neuklízet, simulovat slepotu,
škrtnout slovo „podstrojovat“ a nepřiznat „ochotu“.

Vařit pro své potěšení, dle vlastního vkusu,
neřešit, zda drahouškové otvírají pusu. 

Nepřijímat objednávky jako v hospodě, 
na odpověď „nevim, neřeš“ nechat o vodě. 

„Cokoli“ a „je to jedno“ napsat na papír, 
servírovat rovnou, ať si šmákne, bohatýr. 

Vařečku, to žezlo moci, s velkou pompou předat, 
a pak zdrhnout za kopečky, než to stihnou vstřebat.