DMD č. 24. pro 24. 4. 2026. Téma: Hrnečku vař

Zuřivé škrábání hrotu o pergamen, duté bouchnutí hlavy o lavici, popotahování, vrzání židle, těžké povzdechy. Takový běžný kolorit všech písemek. Profesor Snape stojí jako socha, avšak bedlivě pozoruje své svěřence, jak se potí a pomalu propadají do beznaděje. 

V zadní části učebny pobublávají kotlíky. Některé už změnily barvu, jiné co chvíli upšouknou prasklou bublinou, ale vesměs si jemně ševelí na nízkém plameni. Jen pod kotlíkem úplně vpravo pořád hoří silný plamen. Předmětný lektvar změnil barvu už dvakrát a jeho hladina začíná pozvolna stoupat. Ještě chvíli a odporná šedá hmota se převalí přes okraje kotlíku, na lavici a pokračuje na podlahu.

„Na, vezmi si.“
„Já padám. Zase kaše. Ne díky, tu fakt nechci.“
„Nedělej drahoty.“
„Kolikátý den za sebou ji máme? Už mi leze krkem.“
„Děvčata, nebojte se, mám tady ještě plný hrnec.“
„„Tomuhle se říká ironie?“ dumá dívčina s podepřenou hlavou.
„Já bych si dala, Mám hlad,“ ozve se holčička v červeném. Prázdná miska ji dává za pravdu. 
„Kdo chce ještě nalít mléko?“ 
„Když tak nad tím přemýšlím, vezmu si jen to. Chci mít štíhlý pas,“ odhrnuje si vlasy z čela další slečna. „Zapletu si do copu jabloňové květy. Ty lákají včely. Snad mi taky pomohou přivábit pohled nějakého mládence.“ 

Do hrnce dáme na kostičky nakrájenou mrkev, pak přidáme brambory a celou zeleninovou směs zalijeme vroucí vodou.

"Počkat, cože? Tak ještě jednou... Nejprve mrkev, pak brambory a nakonec voda. A jo, vroucí voda," opakoval si nahlas postup. "A teď stačí jen deset minut počkat. Pohodička."

Uběhlo deset minut, pak dalších dvacet a pořád nic. Mrkev byla stále tvrdá a brambory syrové. Jenom voda už nebyla vroucí.

"No tak, hrnečku, vař, prosím tě!" žadonil.

"Si naser, vypelichaná vopice. V nedělu nepracujem. Cožpak sis nečet obchodní smlúvu? Co moje práva? Som svobodnej hrnec, ne tvoj votrok! A teď mě umyj a schovaj!"

„Snáď ho nad čokoladovníkom depštrosujú!“ zahuhňal Hrnčekvarvtipnúkašu.

Šošovka vkĺzla do jaskyne. Ratko ju nasledoval a Paula tiež.

Vnútro, osvietené uväznenými svetluškami, skrývalo vzácne haraburdie. „Preto zberodej!“ 

Ratko zapišťal. Labkami zvieral šošovku. Snažila sa spojiť s ďalším úlomkom. Paula pribehla neskoro. Stále neúplná šošovka vyslala vlnu.      

Mágia vykostila metly, rozzrkadlila steny. Rozpálila pavučiny a mince sa menili na prach a opačne. Z obrúska vyrástla obrovská plachta. Všetko vytiahla pred jaskyňu. 

Paula ju zachytila a uviazala: „Pletené hniezd je kôš. Plachta balón.“ 

Vzlietli. Paula sa naklonila. 

„Pozor na mňaaa!“ Hrnčekvarvtipnúkašu vypadol a odrazil si ucho. „Odleťte! Neprezradím vás! Môj humor ostane bezuchý!“  

Zlo zamíchané v kotlíku na ohni vře a bublá. Bouřka podivné směsi neposlušně klokotá. Co chvíli nadskakuje poklička, která jako by hrála na činely. 

Tma hutná se vevnitř vlní, černá jako smola, bílá jako vina. Vaří se dobrota, sladká jako pomsta, slaná jako smutek.

I přidalo se koření pro lahodnost chutě po lžích se špetkou rané nenávisti. Hadí jazyk promluví svým jedovatým slovem, které zastíní prastarou lípu. Syčí to na plotně jako výčitky v uších. 

Ještě kus podlé zrady chybí, aby bylo hotovo. Ještě chvilku, aby se člověk do toho mohl pustit.

Vůně omamuje, k zakousnutí láká. Kdo bude první?

Vařila myšička kašičku, teda pervitin. Pervitin myšička vařila. A nebyla to myšička, ale Pepa s Frantou ve starém skladu za městem. Vyměnili jističe a nastěhovali laboratoř. Teď si vesele vařili a kromě samého 'vole vole' se vzduchem linuly chemické výpary.

A pak zhasla světla, "Vole, pojistky, vole!" zahuhlal z masky Franta.

"Vole, nemůžu. Nevidim a stojim uprostřed stolů!"

"Se nehýbej, vole, jdu tam." 'jdu' bylo na Frantův pohyb trochu silné slovo, protože se opatrně plazil aby neposhazoval zkumavky a jiné sklo ze stolů.

Máňa, který se právě prolnul zdí, měl ovšem na shazování chemického vybavení ze stolů trochu jiný názor.

Malé dlaně upatlané až k zápěstí. Dobrý pocit z podílu na kouzlu chleba, mrzutost ze ztvrdlých krustiček za nehty.
"Stačí, Bibi, stačí," moc se to pro tebe nehodí.
Chvění strun pod rukama, zpěvavý krásný tón, který by podepřel zvonivý hlas. Zloba na kulhavý rytmus, na prsty, které neposlechnou, co by ucho slyšet chtělo.
"Stačí, Bibi, stačí," zkus něco jiného.

Pak jí dali do rukou vlákno. Vřetánko a přeslici. Uslyšela klapot a šustění stavu, rozpomněla se na štůčky, mezi kterými si hrála. Spatřila duhu barev osnovních nití a musela znát jiskru kouzla jejich zrození. Její duše zpívala možnostmi.

Nikdo neřekl "dost."

Řídí Dušan. Ženská za volantem nemá co dělat. Před Prahou je zácpa a dochází kafe.
„Co si o sobě ta vyděračka svinská myslí?” vyprskne Dušan. „Udělám s ní krátký proces.”
„Buď opatrný,” zaprosí Gabriela. „Je to čarodějnice.” 
„Ty taky.”
Gabriela opatrně řekne: „Nepoužívám magii. Věř mi.”
„I špinavá kouzla se někdy hodí. Třeba když je ženská neschopná uvařit dost kafe na cestu.”

Místo vybral Dušan. Benzínka za Čerňákem, spousta kamionů, dvě tři šlapky, somrák u billboardu, jeden řidič se zalepenýma očima hledající záchody. 
„Zavolej jí, kde se fláká. Už tu měla dávno být.” 
Na okno zaklepe somrák. „Nemáte voheň?”
„Vodprejskni.” 

Je půl deváté! 
Člověče, vstávat! Těch tvých dvacet se protáhlo tak, že nám hrozí vyhynutí! 
Vylij, vypláchni a dolij misky s vodou! Dosyp červy do misky! Podej nám cvrčka! Anebo ne, my nechceme, podej ho jen těm svým dvěma, co už natěšeně čekají v úkrytu! A ten úkryt bys taky mohla vyměnit a vyprat, on se pročůral sám. 
A nyní maličký třígramový pacient. Správně ho zahřej. A správně drž! Takhle ne, to je o milimetr vedle, takže musí udělat VELKÉ DĚSIVÉ ZUBY. 
Červům utrhej hlavičky a vymačkej mu je do tlamy. Musíš zleva, jinak bude mít tlamku pevně zavřenou! 
Konečně! 

„Za hranicemi Egypta spočinula svatá rodina v městě tak malém, že zde nepostavili ani pyramidu nevlastnímu bratranci faraonova nejméně talentovaného písaře.

Tu si jich povšimla jedna vdova a poslala jim trochu kaše, kterou vařila.

Za to měli všichni ve městě po tři dny misky plné kaše.

Jenže brzy se jí přejedli a začali žehrat.

I stalo se, že kaše přetekla z nádob, zaplavila město a lidé se brodili po kolena za svou nespokojenost.“

Marie chtěla vypravěče opravit, že zázrak ve skutečnosti vznikl, když při vaření usnula a hrnek nepřestával chrlit kaši.

Ale nikdo ji neposlouchal.

Možná to tak bylo lepší.