DMD Bonus č. 09 pro 30. 4. 2026

Paula sa snažila zahliadnuť v ktoromkoľvek zrkadle. Márne. Všetky zrkadlili len Striebrovlásku. 

Rovnako nevidela lúky temnostriebornej trávy. Trblietali sa vplyvom zatmenia. 

Ani ihlicové vrchy. Naťahovali sa za ubúdajúcim jasom. 

Ani lampášik na špičke veže. Sťahoval vlásky ubúdajúceho svetla všetkých galaxií.

„Trpíte sebaláskou?“

„Užívam si ju,“ rozžiarila sa žena, „keby som sa neľúbila, tak neexistujem!“

Paule nedochádzalo, prečo doputovala až sem. Vôbeckde. 

„Si rezistentná voči mágii,“  olizol sa Miau, „a zároveň maják!“

Vysvetlenie neprišlo. Ani pohľad ku hviezdam.

Šošovka na špičke Aramídie, vysoko na orbite, zachytila vzdialený lúč. Nasmerovala ho k lampášiku. 

Bežal po ňom Canis Major, na chrbte niesol Hvezdára. 

„Přece to není tak zlé,“ bránil se George, když Černá zmije posla Baldricka pro nosítka.
„Že ne?“ přerušil ho Edmund, „Už jsem viděl amputace po menších zraněních.“ Ne že by ten vymknutý kotník a pár šrámů, které si George způsobil, když se mu zamotala noha do ostnatého drátu, byly nějak vážné, ale Edmund nehodlal promarnit příležitost ulít se z příštího sebevražedného útoku s výmluvou na záchranu raněného. Sotva mohl počítat s tím, že by některý z Baldrickových „vychytralých“ plánů byl lepší.
„Vážně?!“ vyděsil se George. „Myslíš, že o tu nohu přijdu? Co pak?“
„Každý pár ponožek ti vydrží dvojnásobně dlouho.“
 

„Vítej, jsem ráda, že jsi v pořádku,“ usmívá se Eremi na obvázanou ženu.

Žena se nechápavě dívá kolem sebe. Bílé nemocniční prostředí doplňuje váza s kytkami a akváriem malých rybek.

„Kde…?“

„Kde jsi. Na naší základně. Říkáme ji také Korál. Tady jsi v bezpečí, žádné další nebezpečí ti nehrozí. Vetřelci jsou daleko vně základny, pokud tam tedy po naší akci nějací zůstali. Snad i proto tomuto místu říkáme Korál - pevné místo v moři nejistoty. Tady si můžeš užívat život bez strachu z příšer.“

„Děkuji.“

„Odpočiň si, po uzdravení pomůžeš k našemu rozkvětu nebo k naší ochraně. Ráda budu tvou průvodkyní.“

Narazí na ně vlastně úplnou náhodou, v parku, kam chodí zabavit syna. Park se jmenuje Valle di Ledro. Stojí v něm zvláštní socha: dospělá lidská postava, dvě děti a jeden vak. Zvědavost jí nedá a začne si zjišťovat víc: o tom, že v Tridentsku dodnes seženete ovocné knedlíky pod názvem gnocchi boemi. Že kolem Ledrenského jezera najdete ulice jako via Nový Knín, via Milín nebo via Ptice. Ponoří se do městských kronik, se zmrzlinou namotivovanými potomky podnikne několik výprav. Objeví údolí Kocáby a jeho kouzlo. Příběh bobtná pod rukama.

A pak je prvního dubna, a sochy pořád nemluví.

Ona může.

Trnilam dosedl vedle Vajgora. Jeho spojenec ležel v trávě a stejně jako on musel být k smrti vyčerpaný.  Oba krváceli z mnoha ran. Ani jeden z nich neměl sílu to řešit.

„Je to pryč?“ zeptal se Vajgor pomalu, snad usínal.

„Uvěznil jsem to..“

„Jestli jsi nás opravdu zbavil toho prokletí, vykonal jsi čin hodný panovníka,“  zamumlal Vajgor.

Trnilama tím zaujal. Vlastně to nebyl špatný nápad. Vládnout celému kraji znělo lépe, než se krčit v Tmiji moře... Však Šalachar zvládne jejich tajemství ohlídat i sám.

Oba usnuli a takto je večer nalezl Borlan. 

Další den začala pro všechny nová etapa života.

“Dneska, jedině dneska, potřebuju odejít opravdu včas! Zítra klidně zas zůstanu déle.” 
Mám terapii. Odcházím hodinu po konci pracovní doby.

“Nepřeju si, aby se kouřilo ve společných prostorách domu, je to nefér a bezohledné. Vadí mi to.” 
Popelník s vajgly v koupelně. A vodní dýmka v mém vlastním pokoji. 

“Je mi hodně nekomfortní komentování vzhledu těla lidí. Šlo by to nedělat v mé přítomnosti?” 
Samozřejmě, že se jako rodinná zábava musí rozebírat náhodná spolužačka jedné tety, její dcera a to, jak moc jsou tlusté. Děkuju. 

J*bat empatii, hranice a tak, protože všichni ostatní na to zjevně j*bou taky! 

"Mikah, skončil si. Zatýkam ťa za vraždu Elijah a..."postavila sa menujúc ďalšie obete.

"Toto nemyslíš vážne. Zavolám ho." Putá mu už zdobili zápästia, keď mu odrapotala poučku o práve nevypovedať. 

Na policajnej stanici ich už čakala vysoká postava. Seléne prešli zimomriavky, ako pri prvom stretnutí. Chceli sa poradiť, pred začiatkom vypočúvania. Netrvalo to dlho. Posadila sa s Varunom oproti nim. 

"Chceme si vypočuť celú nahrávku. Trochu pochybujem, že len na jej základe ho môžete zadržiavať," právnikov hlas až hrmel.

Usmiala sa. Bez slova pustila magnetofón.  Varun držal kamennú tvár. Za to právnikova chytila už mŕtvolný odtieň.

"Nepovie ani slovo."

„Počkej chvíli, ještě tam nechoď!“ zavolala na něj Klára, zatímco se snažila rozetřít opalovací krém po ramenou.

„Jestli večer zrudneš jak rak, nebudu tě litovat.“

„To říkáš každý rok.“

„Protože každý rok uděláš to samé.“

Marek se jen zasmál a sedl si na kraj mola. Natáhl se pro její ruku, aby si sedla vedle něj. Slunce pálilo tak silně, až museli mhouřit oči. Vzduch voněl po létě a vodě.

Chvíli mlčky pozorovali odlesky na hladině.

Pak se otočil k ní.

Krátce ji políbil a zase se odtáhl.

„Vidíš?“ řekl spokojeně. „Polibek slunce.“

„To nebylo slunce.“

„Škoda. To by bylo romantičtější.“

Wren labored on his grandest project: a glass dome that was going to cover the entire city, protecting the outside world as culmination of the Goal.

He was somewhat concerned about how much resources the construction required; but the mayor explained that it was for the greater good, and he accepted that.

The sun rose above the horizon, its rays passing through the glass panels in, across and out the opposite end of the city, and the amplified beam struck the outside forest, causing brushfire.

Wren watched the flames bemusedly. He will have to ask for a more diffused glass.

Londýn 1906

Matthew miloval noční patroly v čase slunovratu. Noci byly tou dobou tak krátké, že většině démonů se nevyplatilo vylézat na povrch. Kdysi se těšil, že se po brzkém kuropění může navíc pořádně dospat.
Posledních pár let se těšil hlavně na to, že nebude spát ani trochu.
Odbíjelo desátou, když se probral do láskyplného tepla druhého lidského těla. Idylka trvala přesně tři vteřiny. 
Oscar vyskočil na postel a začal svoje lidi olizovat.
Flambeau zuřivě tahal za cíp přikrývky, aby své lidi donutil k pohybu.
"Deux bêtes," mumlal Sylvain.
"Je ti jasné, co potřebujeme?" culil se Matthew.
"Disciplínu?"
"Větší postel!"