Medvídek Pú

Prasátko postupně žádalo o radu, v jaké nádobě dát Púovi med k narozeninám.
-„Jest evidentní, že nádoba samotná není důležitá, důležitý je obsah.“
-„Není to jedno, nádoba stejně praskne a rozbije se.“
-„Pú ho sní z té i té. Důležité je nemít úzké hrdlo.“
-„Med není zdravý na zuby, přidej mu k tomu i zubní kartáček.“
-„To je hezký nápad, snad ta baňatá, ale možná že ta šišatá.“
To už bylo na jedno malé hloupé Prasátko moc. Vyrazilo k Púovi.
Ten ho ani nepustil ke slovu, rozzářily se mu oči, vzal obě nádoby a přidal k medům od ostatních zviřátek.

Seděl v temné kobce a přemítal. Nebylo to u něho zvykem, a proto mu to dalo mnoho práce. Přemýšlel, jak se sem dostal. Uvědomil si, že za vším stojí tajemný Robin. Rozhodl se, že se pomstí. Stačí se vymanit z téhle cely a bude volný. (Neuvědomil si, že kobka je umístěna asi sto metrů pod zemí v jednom z tajných úkrytů Robina.) A tak se postavil na nohy (měl je celé rozervané a potrhané) a rozešel se ke světlu - údajným dveřím. A najednou si uvědomil, že má svázané ruce. Jeho ruce ležely svázané v pytli, který ležel kus od něho.

Drastické odhalení ve Stokorcovém lese! Podle Kryštůfka R. (9) pochází všemi oblíbené, roztomilé Prasátko z dvojčat. Kde se však skrývá sourozenec tohoto zdánlivě nevinného a bezbranného tvorečka? Dle zdroje blízkého Medvídkovi Pú se jednalo o bratra jménem Vepřík. Šlo o zcela identická dvojčata, zdánlivě k nerozeznání. Prasátko však nemohlo unést, že se o svou slávu a roztomilost musí s někým dělit, byť by to byl vlastní sourozenec. Proto se tento Jidáš v rouše prasečím odhodlal k ukrutnému činu a za mrzký peníz prodal svého vlastního bratra řezníkovi Karlu T. (38), další osud nebohého Vepříka je nejasný. Skončil snad jako tlačenka?

Tvrdé rány na dveře donutily Prasátenko ze Stokorcového lesa vyskočit na nohy a schoulit se k posteli.
„Kdo tam?“ zapištělo a hodilo přes sebe peřinu.
„Storkapo! Otevři nebo vyrazíme dveře!“
Na odpověď se nečekalo a dveře zapraskaly.
„Vylez, Čuně!“ Púův hlas postrádal medovou přívětivost.
„Nic jsem neudělalo!“
„Ne, ale někdo na jatka zábavního průmyslu musí.“
Pú neomaleně strhl z bývalého kamaráda peřinu. Prasátko bylo připraveno, mačkalo spoušť, dokud bukvicové patrony neposlaly zavalitého medvídka k zemi.
„Hloupoučký nenasyto!“ odplivlo si.
Tygr v baloňáku se jen uculil. „Dostals ho, velitel Robin na právo silnějšího slyší. Pojď, svážem ho a doručíme do obchoďáku.“

Ijáček nadále rozebíral svou teorii třináctého života, ovšem Pú ani Simbacca ho neposlouchali. Zatímco medvídek to dělal čistě z charakteru, Wookieho navíc rušily podivné šelesty v Síle. Jako by se nedaleko formoval portál...
[„Simbelíne!“] ozvalo se hromovým hlasem jeho otce a soudě podle oslovení byl opravdu velmi nazlobený. [„Koukej se vrátit, než si pro tebe dojdu.“]
Plyšáci ztuhli, Simbacca váhal. Kdyby se schoval ke Králíčkovi nebo dělal, že je taky plyšák, možná by mohl zůstat. Jenže Champbacca pokračoval.
[„A pronto, nebo z těch sladkostí, co jsem ti přivezl z Naboo, vypálím kořalku.“]
Radši vzal nohy na ramena, tohle nešlo vyhrát.

Ijáček zachmuřeně sledoval, jak mu škůdce z cizího vesmíru systematicky likviduje bodláčí, a s nastupujícím splínem se vypořádal po svém.
„Určitě je dnes pátek třináctého,“ pronesl a povzdechl si.
„Kdepak, Ijáčku, je sobota,“ oznámil mu důležitě Pú, aby bylo vidět, že dává pozor.
„Tedy sobota třináctého. To je snad ještě horší. Divím se, že neprší.“
Začalo pršet.
„Jako bych snad potřeboval důkaz, že celý můj život je tak trochu třináctý, jestli mi rozumíte.“
Nerozuměli.
„Třináctý život, ha, ha. Je to jaksi hořce vtipné, že?“
[„Hele,“] ždrcl Simbacca nenápadně do Púa a polkl list, [„dělá si srandu, nebo to fakt existuje?“]

Králíček se připravoval na vrcholnou událost roku. Už týden měl na hromádce připravené košíky, rýče a další pomůcky, protože se blížila sklizeň a tu on bral velmi vážně, a letos se mělo poprvé sklízet nové mrkvové pole. Jenže Pú, Prasátko a tygr si dneska hráli na piráty a pošlapali mu všechno nať. Králíček pěnil.
"Jste nezodpovědní vrazi zeleniny i králíků!" řval.
"Nono, však nebude tak zle, o mrkev." mírnil ho Tygr.
"A co bychom dělali bez zásob?" otázal se Králíček výchovně."Jak bychom přežili?"
"Mysli, Králíčku. Jsi plyšovej. My hračky jíst přece nepotřebujeme!" namítl Tygr a odhopsal středem bývalého záhonu.

Simbaccovi chutnalo Ijáčkovo bodláčí tak moc, že si okamžitě řekl o recept.
„To máte tak,“ přednášel osel a nebylo docela jasné, na koho vlastně mluví, „bodlák roste všude, hlavně tam, kde nemá. Některé lidi to dráždí. Stačí jedno semínko a je vymalováno, nic na tom není. Ovšem znal jsem, letmo, jedno kopyto...“
Simbacca dál neposlouchal, semínky naplnil kapsičky na opasku a po návratu domů všechno zasadil. O rostlinky se staral snad ještě pečlivěji než o svůj mírně retardovaný zvěřinec a s radostí sledoval, jak ten plevel roste.
Docela ho pak mrzelo, když mu otec celou první úrodu usušil a vykouřil.

Pú se za Simbaccou sice vrátil sám, ale cestou si vzpomněl, že už se mu něco podobného stalo. Oba pokrčili rameny, podrbali se na hlavě a pokračovali na jih, protože jim připadalo, že je to z kopce.
Zanedlouho narazili na dalšího obyvatele Stokorcového lesa, na Ijáčka.
„Dobré ráno,“ pozdravil ho Pú a Simbacca mávl.
„Když myslíš,“ opáčil osel. „Přišli jste mi jistě sníst bodláčí, jako ti lumpové nedávno. Nevyčítám vám to. Ostatně tu jen tak leží. Neoplotil jsem si ho, tedy vlastně zvu všechny kolemjdoucí na hostinu...“
Simbacca, který notoricky nechápal pasivní agresivitu, měl tou dobou v puse třetí kytku.

„To je nemilé,“ soudil Pú, drbal se na hlavě a poukazoval patrně na to, že počet šlépějí se zase zvýšil.
[„To jo,“] přitakal Simbacca, ale spíš odkazoval na svůj rostoucí hlad.
„Co když to jsou kolasice?“ děsil se medvídek.
[„Nebo školnice!“] zděsil se Wookiee.
„Radši dojdu pro Kryštůfka Robina, ten má doma pušku.“
[„Tak jo.“]
„Počkej tu na mě. Třeba tady u... tohohle... co to vlastně je?“ Ukazoval na osamělou lyži opřenou o strom, ovšem Simbacca nic takového neznal.
[„Nějakej krám?“] bručel hladově.
„Ano. U toho počkej.“
Netřeba snad dodávat, že než se Pú vrátil, nezbylo z lyže ani vázání.