DMD č. 6. pro 6. 4. 2013. Téma: Klácení zmijí

Hadi se tiše klátili ve větru spolu s dalšími ingrediencemi na šňůře.
"Co všechno žena musí pro krásnou pleť udělat? Zmijí jed je to nejmenší. Alternativní medicína je teď na vrcholu. Kam se na to hrabou magické lektvary. Nic není nad pořádnou mast. I když jsem slyšela, že na východě teď objevili metodu pomocí jehel."
Královna se pečlivě zhlížela v zrcadle. Prsty laskala pokožku a pátrala po sebemenší nedokonalosti. Když dlaní prohrabavála vlasy, padl jí pohled na portrét v rohu místnosti. Mrštila po něm sklenicí. Už se ani nenamáhala ptát zrcadla.
"Ani to nestačí. Lovče? Mám pro tebe další úkol."

Problém nastal, když v cele zemřel Weevil. Owen zjistil, že je na vině zmijí jed, jež byl pro mimozemšťana smrtelný. Začali řešit, jestli lze chytit hada v obrovských prostorách základny. Ianto a encyklopedie si s tím nevěděli rady a zdálo se to být nemožné i pro Jacka.
Tehdy se ukázalo, jak je dobré mít v týmu kyberženu. Lisa jej vypátrala pomocí svých čidel citlivých na pohyb. Neotálela vytáhnout zmiji z pod hromady kabelů vedoucí od Toshina počítače. Chvíli se zmije klátila ve vzduchu, dokud ji nespatřilo bystré oko Myfanwy, která nezaváhala nad vidinou pochoutky a vytrhla ji Lise z ruky.

Kostelní hodiny odbily poledne. Sálající slunce lákalo starou zmiji ven, ale odolala. Jen zvedla hlavu z křoví a škodolibě sledovala výjev u pařezu.
Malá zmije se radovala z výsadního místa. Zřejmě se trochu podivovala nad tím, proč není obsazené, ale dlouho to neřešila a roztáhla se po celé jeho šíři.
Starý zmiják sledující zmiji zpovzdálí neměl pranic radost. Taková malá. Co s ní? Pomalu našlapoval k pařezu. Malá zmije ho v poslední chvíli zaslechla, ale to už bylo pozdě. Chytil ji za ocas. Za chvíli se v torně prala s ostatními, zatímco se stará zmije vyplazujíc jazyk šinula na pařez.

Tam v lese na pasece,
tam se zmije hřejí,
a tak jeden podivín, labužník,
častokrát i je jí.
Jednou hajný z hájovny
k pasece se vrátil,
přistihl tam pytláka, chudáka,
jak tam zmiji klátil.
Rozzlobil se jako ďas,
střílet uměl skvěle,
a tak trefil pytláka, chudáka,
rovnou do prdele.
Zmije ty jsou chráněné,
co sem na ně chodíš,
ať už tě tu nevidím, hejhulo,
naštval jsi mě totiž.
Z toho milí čtenáři,
poučení mějte,
před pychem si do kalhot, na zadek,
moc silný plech dejte.
Anebo chuť na zmiji
zajít si nechejte,
krmi méně bizarní, bezpečnou,
k obědu si dejte.

Přichází má oblíbená vzdělávací večerní chvilka s miskou cerálií! Vezmu ovladač, zapnu televizi. Copak mi tam dneska dávají? Á, výborně, dokonce luhy a háje mírného pásu!
---
A právě jsme na okraji lesa na slunné kamenité loučce. Je konec dubna a to je právě vhodný čas k tomu, abychom zahlédli...
---
Já ho prostě miluju.
---
Ano, podívejme se, tady jsou. Zastihli jsme zmije obecné právě uprostřed pářícího rituálu, kdy...
---
Náhle se vysílání přeruší.
---
"Vážení posluchači, omlouváme se za přerušení pořadu, máme však pro vás smutnou zprávu. David Attenborough dnes v 19:00 zemřel na náhlé...
---
Lžička s rozmočenými lupínky mi vypadne z pusy.

Byla deštivá, temná noc. Skoro by se mohlo zdát, že se svět právě nachází v tlamě nějaké obrovité příšery. Ještě k tomu děsivě slintající příšery.
Přesto si dva lidé v tom nečasu vyšli do lesa. Čarodějka Chvějka s taškou plnou zmijí a nenapravitelný kleptoman Šlohohnát. A ti dva na sebe náhodou narazili. Tak se stalo, že zazněla otázka: „Nakolik si osoba zmoklá cení zmijí svých?“
Ve dne – nebo kdyby aspoň svítil měsíc – by bylo vidět, jak Šlohohnát zbělal, zesinal, zmodral a nakonec zfialověl.
Jenomže byla tma. Možná až neobyčejně temná tma.
Proto bylo slyšet jen: „Já-cha-cha-chá! A další do sbírky.“

Sledovali to všechno z bezpečné vzdálenosti.
Nejenže tu mohlo dojít k úrazu, ale především – a to si řekněme na rovinu – ani jeden nechtěl vidět ty nejhorší detaily.
Bylo to příšerné. Odporné. Smutné.
Nelítostně popravované zmije se klátily z jedné strany na druhou a zoufale se zmítaly v dopředu prohraném boji s nadřazeností lidské rasy. Jejich agonická křeč, doprovázená posledním zasyčením, zanedlouho ustala, jen aby se mohlo celým areálem v nevadské poušti rozhostit tísnivé, pohřební ticho.
„Je to hrozný,“ řekl Hammond s pohledem upřeným na hromádku šrotu, která kdysi bývala charismatickým Dodge Viperem. „Ale v NASCARu už by si stejně neškrtly.“

Netušili, proč to Tintaglia chce. Ale slíbila jim pomoc za pomoc. Splavnit Deštnou řeku pro mořské hady nebylo vůbec jednoduché. Voda byla dost žíravá na to, aby práce s ní bolela a nářadí dlouho nevydrželo. Tintaglia je popoháněla tak nevozně, až z toho byli vyděšení.
Pak připlavali. Z dálky vypadali … fantasticky. Obrovští, exoticky barevní. Když se z moře probíjeli proti proudu už několikátý den, všimli si konečně lidé, jak mizerně vypadají. Otrhané ploutve, matné a odchlíplé šupiny…
Ti vpředu ještě jakžtakž plavali. Vzadu už byl jejich pohyb proti proudu spíš taková křeč.
Tintaglia létala sem a tam a povzbuzovala je.

„Dobrý den! Je to rok od posledního ročníku této soutěže. Vítejte na 235. ročníku soutěže Klácení zmijí!“
„První ze soutěžících je již na své startovní pozici. Ministr kouzel dává pokyn výstřelem z hůlky a je odstartováno.“
„Pan Evžen, obhájce minulého ročníku, si se svým kouzelným bidlem doslova klestí cestu mezi stromy, na kterých rostou zmije.“
„Nejedná se o hady, jak by se mohlo zdát, ale o 10 centimetrů dlouhé speciálně šlechtěné ovoce, ze kterého se dělají laskominy.“
„Pan Evžen se blíží do finále, jeho koš je téměř plný. Ještě chvilku. Konec!“
„Svým časem 4:15 se zařazuje na průběžné první místo.“

гадю́ка.
Měla to vytetované na zádech.
Vypadalo to exoticky, ale byla to azbuka, ruská abeceda. Znamenalo to zmije.
Byla jako ten had, mrštná, rychlá, nebezpečná. Potenciálně smrtící.
Měl s ní pod krytím obchodníka se zbraněmi, jehož obchody nejsou zrovna legální, navázat kontakt, protože podle zdrojů MI6 dodávala zbraně a munici do neklidných zemí rovníkové Afriky.
Dopadlo to jinak. Neměl tušení, že i Zmije může být krásná, chytrá, vtipná.
Jenže tentokrát mu nešlo jen o to sklátit další nebezpečnou ženu, Zmiji.
V ráně mu zůstal jed. Nemohl ji zabít, nemohl na ni zapomenout.
Agent 007 jen doufal, že to není smrtelné.