DMD č. 6. pro 6. 4. 2013. Téma: Klácení zmijí

Každoroční slavnosti klácení amfisbain byly dlouho očekávanou událostí. Za prvního jarního úplňku se sešli lidé z měst i vesnic, zapomněli na vzájemné neshody a bok po boku se vydali hubit hady.
Tato tradiční událost byla všeobecně oblíbenou kratochvílí. Za zástupem ležela těla mrtvých hadů, kteří se nestačili včas schovat, a většina jich tak zůstala - kromě těch největších, odnesených před porotu v rámci soutěže "Hadobijec roku." Na své si tak přišlo ptactvo a další příživnické potvory.
Vzato kolem a kolem, každý byl spokojený. Snad až na jednu zúčastněnou stranu.
"Nás se nikdo na názor neptal," reptala mladá amfisbaina uhýbající dopadajícím holím.

Erwin se díval, jak skupina mediků odnášela asistenta. Od doby, kdy začal dělat pokusy na zmijích, to byl už osmý. A přitom experiment to byl slibný. Jestliže zavře asistenta bez instrukcí do jedné místnosti se zmijí a sofistikovaným klátidlem, může dokázat, že zmije je v jednom okamžiku klácena a zároveň v okamžiku totožném klácena není. Doposud se mu však podařilo pouze dokázat, že zmijí kousnutí běžný člověk nepřežije a zároveň, že laboratorní asistent je běžný člověk. Možná by měl vyzkoušet jiné zvíře, třeba kočku. Ano, to by mohlo vyjít, jestliže nahradí asistenta radioaktivní látkou. A otrávený plyn, to je ono!

Začalo to nevinně. Seděli jsme venku v trávě. Hanka řekla, že jsem fajn kluk, ale že se jí líbí někdo jinej. Tvářil jsem se kamenně a přesedl si naproti ní, protože to bylo správnější. Sedl jsem si přímo na spící zmiji a ta potvora mě kousla. V duchu jsem proklel všechny zmije okolo. Seděl jsem přitom na zemi a byl rozrušený, ale v tu chvíli mně nic nedošlo.
Příštího roku se přemnožily žáby.
Zmije tam už nikdy nikdo neviděl. Prý všechny pomřely na nějakou novou nemoc a se mnou to nemá nic společného.
Děsí mě to. Byla to opravdu náhoda?

Hucklleberry Fin se klátil po prašné cestě a okopával kameny. Čekal na Toma.
Ten přiběhl s kusem ještě teplého koláče. „Tumáš,“ rozdělil se, „Tak cos našel?“
„Koukej,“ Huck dramaticky vytáhl z kapsy mrtvou zmiji.
„Fíha, ta je,“ chválil Tom.
„Praštil jsem jí tyčí při shazování jablek.“
„A já už vím, co s ní provedeme,“ ušklíb se Tom, „Někde ji nastražíme, aby si lidi mysleli, že je ještě živá.“
Položili ji zaklikacenou v kuchyni, vzali si další kus teplého koláče a čekali.
Z kuchyně se ozval jek tety Polly, následovaný řinkotem tříštícího se nádobí.
„Klatě, to zas bude mazec!“ zasakroval Tom.

Zaklepání. Těhotná žena v županu otevírá dveře.
Na prahu stojí mladý muž, pod černými vlasy zasychající krev.
"Vy jste Molly Weasleyová."
Přikývla.
"Já... musím vám říct - vaši bratři, Fabián a Gideon, jsou... zabili je."
Zapotácela se. Chytil ji za ramena.
"Byla... udělala to moje sestřenice," zašeptal; stálo ho zřejmě dost přemáhání neuhnout očima. "Ona vyslala tu kletbu, shodila ochoz a... chtěl jsem - nemohl jsem nic..."
Zavrtěl hlavou. Neřekl už nic, jen jí roztřesenou rukou vtiskl do dlaně zlaté hodinky.
~
Když o devatenáct let později Belatrix konečně dostala, nevzpomněla si na ně. V hlavě měla jen Freda. A strašně, strašně prázdno.

Každou chvíli to vypukne.
Stohlavý dav se tísní před okovanou bránou a nedočkavostí ani nedýchá.
3... 2... 1 – teď!
Vrata se otevírají a první nadšenci se dávají do běhu. Vzduchem se mihnou uspávací šipky, o kus dál ze zdí chodby vystřelí ostří kvalitních švýcarských seker.
Někteří jsou možná zaskočeni, někteří překážky míjejí bez mrknutí oka a tiše počítají. A nakonec pár nadšenců, kteří počkají na poslední minuty.
Špatný krok – plameny sežehly obočí neopatrným, ale to je nezastaví.
V zákrutě ovšem musí alespoň zpomalit každý.
„Za kachničky!“ zařve kdosi a první had se kácí k zemi.
Nic nezastaví účastníky DMD. Nikdy!

Kapitola 7. - Jak předstírati inda
Zmiji ulov na jaře v háji a stoč ji do slaměného koše s dobře zajištěným víkem.
Píšťalu z vrby vyřež sobě na půl lokte dlouhou, na tři tóny nejméně.
Pečlivě začerni sobě tváře i tělo opáleným uhlem. Na uši nesmíš zapomenout, ani na partie pod bradou.
Pruh látky hrubě tkané, ne kratší než čtvero loktů, si pevně obtoč kolem hlavy.
Druhý pruh ne kratší pěti loktů pak ne tak pevně kolem beder.
A aby tobě zmije hezky zpříma stála, nakrm ji ráno dostatečným množstvím oprané mrkve, pak se tobě k zemi v nevhodném okamžiku nezklátí.

Sherlock Holmes seděl ve svém oblíbeném křesle a pravidelně pokuřoval. S každým novým vyfouknutím vonného kouře do pokoje si povzdechl. To neuniklo jeho věrnému druhovi Dr. Watsonovi a vida, jak se jeho přítel čímsi trápí, rozhodl se po chvíli k otázce: „Co vás trápí příteli?“.
Sherlock Holmes se na něj dlouze a tázavě podíval a po chvíli váhání, kdy opět mocně potáhl ze své dýmky, opět sklopil oči a tiše odpověděl: “pamatujete se Watsone na případ se Zmijí Bahenní? Jak jsem ji zahnal pomocí hole zpět na doktora Roylotta?“. „Ano, pamatuji“, přisvědčil Watson. „Tak vidíte“ kvitoval Holmes a odmlčel se.

„Myslíš, že zdrhnul?“
„Franta? To těžko. Řek, že má volno a že jde vomrknout tu zříceninu.“
„Stejně to byla od něj blbost, že šel sám. Co kdyby potkal... někoho...“
„Neblázni. Kdo by utíkal tudy? I kdyby se dostali přes nás, přes řeku nepřejdou.“
Došli až ke zřícenině. Roky tu nebyl nikdo jiný než vojáci. Příroda přebrala vládu nad Novým Hrádkem. Větve prorůstající okny se klátily ve větru. Ne, trochu víc. Něco bylo vyrušeno, už podruhé a dalo se to do pohybu.
„Tam někdo leží! Franto!“
„Je mrtvej. A já asi vím, co ho zabilo.“
Syčení zmijí v korunách stromů zesílilo.

Bylo mu pětatřicet, vypadal na padesát. Vysušený jak kus troudu, cestující od oázy k oáze. Kolem rukou kobry, na hrudi mambu, na turbanu se klátila zmije.
Poustevník měl radši hady než lidi. Víc jim rozuměl, nikdy ho nezradili a neházeli na něj kamení. Věřil v hadího boha, hledal ho. Na cestu se vydal před dvaceti lety, kdy bůh jeho rodné oázy podlehl jedu kobry. Zachránil ji od pomsty vesničanů a stala se jeho prvním přítelem.
Od té doby jeho přátelé zahubili mnoho bohů. Stal se živoucí legendou. Obávanou a nenáviděnou zhoubou bohů. Uplynulo patnáct let, co naposledy slyšel své jméno.