DMD Bonus č. 3. pro 8. 4. 2013. Téma: Smrt v hlubinách

„Můj muž zahynul při plavbě z Martiniku.“
„Ach, to je mi tě líto. Musíš být tak osamělá a nešťastná!“
Všichni byli stejní. Nikdo nepochopil, jak její svobodná mysl trpěla v manželství s tyranem.
*
Až jednou na plese... Tatáž chladná maska a tatáž hrdost. Tu náhlou spřízněnost pocítila jako ránu bleskem.
Bylo tak zvláštní jít ji oslovit. První krok patří přec muži. Kousla se do rtu. Jen předsudky. S tím již skoncovala. Začíná nové dobrodružství.
*
Postupem času se sblížily jejich duše i jejich těla. A když Elinor zatoužila po dítěti, León neměl nejmenší šanci proniknout sítí intrik, kterou kolem něj spletly.

Špinavá přístavní krčma v Marseille.
Zahořklá a apatická zpívá tady pijácké písničky a odhání opilce. Od života už nic nečeká.
Sedává vždycky u stejného stolku. Páska přes oko, zlatý kroužek v uchu a dřevěná noha. Nedotírá.
Časem se sblíží. Chodí na procházky k moři, pozorují racky.
„Miluju tě. Nemusíš zpívat, zabezpečím nás. Věř mi.“
Věří, že ji miluje, má ho ráda, ale milovat nedokáže.
Vyplouvá na moře. Při loučení jí předává malou krabičku.
„Pro jistotu. Říkal jsem, že se o tebe postarám.“
Viviana ví, že už ho neuvidí. Po zprávě o ztroskotání jeho lodi najde v krabičce mapu k pokladu.

Chodili spolu měsíc. Byl úžasný, nespěchal, trávil s ní hodiny držením za ruku po parcích, výstavách a kinech. Takže když dnes řekl: „Přijď ke mně domů a uděláme si romantický večer“, její srdce plesalo v představách večeře při svíčkách. Dnes mu dá všechno, cokoli. Vykoupala se, navoněla a načesala, a oblékla nové šaty. Se srdcem v krku zazvonila u jeho dveří. Usadil ji v obýváku na gauč a naklonil se. Očekávala polibek; on ale jen sáhl po dálkovém ovládání a pustil televizi a DVD. Strávili večer sledováním Titaniku. Nemohla se zbavit pocitu, že její touha dnes našla smrt v hlubinách.

Čekali, že to bude mořské panna, ale místo toho vytáhli na palubu něco jiného. Stvoření mělo ostré rysy a pichlavý zlý pohled.
Kapitán ho poučil: „To je siréna, chlapče. Lákají námořníky krásným zpěvem a poté je topí… Nezaslouží nic než smrt.“
Ale jemu to nedalo spát. V noci se připlížil ke kádi a sirénu pustil zpátky do vody. Nevěděl proč, snad to bylo cosi v jejích očích… Nic neřekla, jen zmizela v hlubinách.
Druhý den loď narazila na útesy. Téměř všichni utonuli – jenom on se druhého dne probudil na písečné pláži, s letmým pocitem, že se kdosi dotýkal jeho rtů.

Drahý Arthure,
asi jsem to měl čekat (Fanny říká, že v tobě vždycky viděla zbabělce, to kvůli té tvé ustupující bradě). Já však věřil, že mne skutečně miluješ. Jak naivní! Musím ale uznat, že způsob tvého útěku byl pozoruhodný. Prohlásit se za mrtvého, podplatit tři lékaře a dokonce zinscenovat kdesi na venkově vlastní pohřeb – opravdu působivé, Arthure. I tak ovšem doufám, že se tvá loď cestou do Ameriky potopí. Vím dobře, že plavat neumíš.
Pokud se tak nestane (což je pravděpodobné, neboť námořní doprava má dnes poměně vysokou úroveň), věřím, že k tobě alespoň tento dopis dovede policii.
Nelíbá
Ernest

Slaná voda pálila v prázdných očních důlcích.
Ti dva seděli na písčitém dnu, přilepení k sobě jak chroustnatky ke skále, skřípnuti mezi bytím a nebytím.
„TAKŽE JSTE SE ROZHODLI ZEMŘÍT, PROTOŽE SPOLU NESMÍTE CHODIT?!"
„Jo," odpověděl vyděšený hlásek. „Společná smrt je romantická!"
„Byla to blbost,“ ozval se střízlivě druhý. „Tajná láska je ještě romantičtější!“
Smrť nevěřícně potřásl lebkou.
Vytáhl z kapsy dvoje přesýpačky.
Zvlhlý písek se nehýbal.
Až vyschne, zase se posype.
Sevřel kosu a přesekl provaz, kterým se páreček připoutal k potopenému vraku.
„PLAVTE!“ přikázal. Postrčil je vzhůru, ke slunci.
Díval se za nimi a důlky ho pořád pálily.

"JÁ NEZNÁM BOLEST, PŘESTO BOLESTNĚ VZPOMÍNÁM NA TY CHVÍLE. NEMÁM SRDCE A PŘI TOM SRDCERYVNĚ TOUŽÍM JEŠTĚ JEDNOU VÁS SPATŘIT. NEDÝCHÁM A I TAK MI NEVIDITELNÁ RUKA SVÍRÁ HRDLO.
VIDĚL JSEM VŠECHNY KONCE EXISTENCE A NAVŠTÍVIL JSEM ÚTROBY VESMÍRU. TEĎ SE ALE TOPÍM V HLUBINÁCH… MYSLÍM, ŽE TOMU ŘÍKAJÍ EMOCE. POCIŤUJI OBDIV VŮČI LIDEM, ŽE S TAKOVÝM BYTÍM JSOU SCHOPNI DOKONCE ŽÍT! JAKO KDYBY ČAS PŘESTALA PRACOVAT.
I KDYŽ JSEM VŽDY A VŠUDE, BEZ VÁS, DRAHÁ DÁMO, NEJSEM VŮBEC NIC."
Paní Zubatá si hřbetem vyhublé ruky utřela černou slzu stékající po tváři a vrátila dopis zpátky do obálky. Práce nepočká.

Nikdy by si nemyslel, že se mu to stane. Ostatně ani zbytek světa si nemyslel, že by se tohle mohlo stát. Ale stalo se. A s obyčejným člověkem.
Nevěřila mu. Odmítala ho. Nezbývalo mu nic jiného, než ji přesvědčit a ta příležitost se mu naskytla v nejbližší bitvě, když se ji protivník pokusil shodit do pekelné propasti. Kývala se nad ní, držíc se nepatrného skalního výstupku, který pomalu praskal. Skočil a zachytil se vedle ní.
"Už věříš, že tě miluju víc než svůj život?" zašeptal a vyhodil ji nahoru.
Ležela, sledovala jeho smrtelný pád a tekly jí slzy.
"Věřím, Loki."

Trápil se sám a trápil se pro ni. Nechtěl nikoho vidět ani slyšet. Vždyť proč taky. To jediné, co by ve své náruči uvítal, bylo nenávratně pryč. Smetené z povrchu zemského nelítostným osudem… Už nikdy ho nepohladí její štíhlé prsty, už nikdy nebude moct objevovat stopy radosti v jejím úsměvu.
O několik dní později šílený žalem vytrhal ze záhonů všechny trsy levandulí, které mu ji připomínaly, a nasázel místo nich bílé růže. Vznešené a nevinné stejně jako bývala ona.
Ale ani po letech nenacházel vytoužený klid.
Někde hluboko v něm ten den společně s ní umřela i část jeho duše.

"V hlubinách teď tvá loď dřímá,
ve vlnách tvůj přízrak hledám.
Ztrácím sílu žít..."
Miss Braidy hrála na pianoforte vskutku znamenitě. Miss Lawrence zpívala neskutečně krásně.
Marianne se zasnila. Ano, zemřít pro lásku, co mohlo být romantičtějšího? Maminka by se jí zase smála.
Na freskách sálu se pohupovaly lodě. Bylo tu i několik námořních důstojníků. Tamta smutná slečna se po jednom z nich stále ohlíží. Jistě ho také miluje.
Také by se pro něj vrhla do moře, jako já pro mého Willoughbyho.
Měla však své pochyby. Vrhl by se Willoughby do vln kvůli její lásce?
Slečna Grayová se okázale ovívala.