DMD č. 11. pro 11. 4. 2013. Téma: Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte

„Vyhlašuji stav ohrožení! Nepřítel právě překročil hranice našeho státu! Pohraniční stráž se pokusila zasáhnout, neúspěšně. Nepomohly ani přírodní překážky.“
„Varování: Nepřátelští vojáci použili dosud neznámé chemické zbraně. Prosíme všechny chemiky, aby začali hledat účinnou obranu.“
„Potřebujeme vzorek z bojové látky.“
„Jak ji sem máme dopravit?“
„V ústech.“
„To bude znamenat smrt.“
„Jedinec někdy musí přinést oběť pro společnost.“
„Začala náhodná syntéza protijedu. Ještě se musí vyzkoušet, než ho budeme moci poslat našim vojákům.“
„Jak dlouho to bude trvat?“
„Přibližně pět dní.“
„Pět dní?!“
„Objevena účinná látka! Nepřítel prchá!“
„Pozor, zemětřesení!“
---
„Uf, to zase bylo o fous!“ pomyslí si virus chřipky.

Párkrát jsem Anchelovi vysvětloval, že tady ho nikdo nepopraví, když mě na ulici chytne za ruku, ale vytrhl se mi pokaždé, když jsem to zkusil. Za ty roky společnýho života jsem si zvykl, že lásku a ostatní záležitosti si schovává jenom pro nás dva.
Když jsem se připletl do té rvačky, nečekal jsem, že se do toho zamíchá i policie. Když mě chtěli zašít, tvářil se Anchel jako pravý anděl pomsty, postavil se přede mě a češtinou s jemným gruzínským nádechem křičel, ať nechají jeho kluka na pokoji.
Odvedli si nás oba, ale v autě mi poprvé pevně sevřel ruku.

Když se tehdy vracel Sergej, projednou jsem zapomněla na důstojnost a vyběhla z domu ještě před služebnictvem. Jeho zestárlá tvář a nečekaně silné objetí mě vyděsily.
Trvalo několik měsíců, než jsem z nedokončených vět a výkřiků ze sna složila, co se vlastně v Polsku stalo – jak můj muž neuposlechl rozkazy a tváří v tvář přesile zachránil životy svých vojáků. Co z toho, že nakonec díky jeho rozhodnutí vyhráli další bitvu. Armáda a car neodpouští – Sergeje vyznamenali a degradovali.
Teď vítám před domem svého syna po návratu od Sevastopole. Kéž bych jen nepoznávala hořkost v jeho očích. Armáda a car neodpouští.

V trojúhelníku citů je vždycky jeden sám a pozoruje ty dva zbylé. Závidí jim jejich nevázanost, jejich radost, svobodnou lásku, zatímco jemu je souzen jen strach o bezpečí vlastního srdce.
Ten jeden občas dostane trochu pozornosti, ale po zbytek věčnosti jen hladově čeká na další dávku. Je to jako rychlá jízda vlakem, který nemá cílovou stanici. Nemůže vystoupit, aniž by si ublížil. Tak jen čeká a doufá, že vlak jeho života se zastaví a při vystupování mu milovaný člověk konečně podá pomocnou ruku.
Ale nestává se to příliš často. Nešťastně zamilovaný člověk zůstává opuštěn úplně sám v cizím, nepřátelském světě.

Cítil to. Snad ve vzduchu, snad v hloubi své podstaty... Dnes bylo něco jinak. Už při návratu domů to věděl, a při sprše si tentokrát vesele prozpěvovala - to nebylo časté! Začal tušit něco zlého – a nebyl sám. Pak se ozvalo zlověstné hřmění a kvílení a vše kolem nich se začalo třást...
„Já se bojím!“ fňukal jeho soused už zcela otevřeně.
„To bude dobrý,“ utěšoval ho.
Povzbudivě propletl svou cibulku s tou jeho, jen okamžik předtím, než byli brutální silou vyrváni ze svých folikulních váčků.
„Proč já musím být chlupatá po tatínkovi,“ povzdechla jsem si a přiložila znovu epilátor k lýtku.

„Slyšel sem,“ Morbo skládal dohromady kulomet a zamyšleně pohlédl na Viktora, „že tam maj cimry nejen pro upíry.“
„To maj,“ usrkl z hrnku krvavé kakao a prohlížel si něco velice zajímavého v plamenech.
„A že to nejsou prezidentská apartmá…“ přidal se Orgo.
„To teda nejsou,“ přikývl upír.
„Když se to nepovede, do nějaké takové nás zavřou, což?“ potáhl si z dýmky Zorbo.
„Zavřou,“ koukl na skleslé trpaslíky a lehce se usmál. „Kdybych vás neznal, řekl bych, že máte strach.“
„Strach? Pche, my sme Sekerníčci, mladej. Ať je jich třeba milión, do gatí si z pánbíčkářů a píchačů malejch kluků nenaděláme!“

Publius Claudius Pulcher nervózně přecházel sem a tam. Domníval se, že svede-li nyní bitvu, vyhraje. Jenže rozhodovat teď mělo hejno kuřat! Občas tradice nenáviděl.
„Tak co?“ vyštěkl na příchozího vojáka.
„N-ne-nežerou,“ roztřeseně hlásil.
„Nežerou?! Tak když nechtěla žrát, ať se aspoň napijí!“ rozzuřil se. Přikázal kuřata hodit přes palubu.
„Ale... Znamení bohů... Nepřátel je mnoho...,“ namítali vojáci.
„Mnoho?! Copak nás je málo? Synové Říma se nechají zastrašit? Zbabělci! Kuřata přece nevědí o strategii nic! Nic!“
*
„Svědkyně, takže obžalovaný svévolně nedbal dobré rady vašich příbuzných a utopil je?“
„KVOK!“ vyčítavě odvětila.
Nočních můr s kuřaty se už nikdy nezbavil.
Měla pravdu.

V celém domě byli pouze dva lidé, kteří ho měli rádi. Byla to Ilinca, stárnoucí služka, která ho jako nemluvně našla v lese, a Crina, se kterou vyrůstal, protože byla jen o několik měsíců mladší, než on.
Ostatní, a obzvláště stará paní Ecaterina, mu dávali jasně najevo, že jen díky jejich milosti je v domě trpěn a že je ten nejspodnější z nejspodnějších. Zastával práci jako čeledín a spal na seníku ve stáji.
S léty se cítil čím dál osaměleji. A když se proti němu spiklo i služebnictvo a Crinu nesměl vídat, měl pocit, že už nemá nikoho na světě.

Zamrkám, abych se zbavila nevítaných slz. Nebudu plakat zatímco sleduji jeho rozčílenou tvář. Poslouchám rozkazování a křik.
Možná je to zklamáním z toho, že můj cizinec nepřišel. Možná jsem jen dospěla do bodu, kdy je toho prostě příliš, ale cítím, jak můj pohled tvrdne. Jak mizí i ta sebemenší emoce.
Mám toho dost.
Ať si mademoiselle strčí svojí dokonalou dámu za drdol.
Ať si matka nechá své přemlouvání a konejšení pro jiné.
Ať se otec svými rozhodnutími řídí sám.
Ať si sir Belware najde ženu někde jinde.
Tolik lidí rozhodnutých řídit můj život. Tolik nepřátel.
„Vypadněte!“
Jediné slovo.
Poslední rozhodnutí.

„Nesmějí na tobě nikdy poznat, že jsi babitel. Nikdy jim nedovol, aby vycítili tvou slabost. Slabost a strach, to jsou opravdoví nepřátelé. I když tvé srdce bude jim podléhat, musíš vyvolat iluzi statečnosti.
Jednomu pankhartovi jsem duši z těla vytloukl, nikdo další už mě samcoložníkem nenazval.“
Lekce z chování skončila rychle a bez varování, když na špinavé podestýlce dali průchod svým tužbám.
V pevném objetí si nikdy nepřipadal jako babitel.
Ale odcházel s těžkým srdcem frejíře.
Nikdy nebylo těžké ubránit se nepřátelům, proti celému světu by se postavil. Proti všem, jenom ne proti jednomu. Jak vysvětlit Havlovi, co srdce svírá?