Southpark

"Vítejte děti v našem redukčním táboře. Zde podstoupíte změnu k lepšímu."
"Tohle je prej nějaká odvykací kůra, říkala to máma."
"Jak jako odvykací? My nejsme feťáci!"
"Budete mít každý den cvičení a dietu."
"Ajaj, to budem žrát kůru?"
"Čeká vás odvyknutí od sladkostí, taková kúra. A ne, nebudeme jíst kůru ale zeleninu."
"Blé, to zas budem celej den hlady."
"Nebudete, propašoval jsem v batohu sladkosti a dám vám je za supr cenu," řekl Eric.
V tu chvíli Ericovi nedošly možné následky jeho jednání.
"Ericu, moc dobře jsme viděli co jsi dělal. Zítra tě čeká disciplinární trest."
"Kurvadrát, nachytali mě, hajzlové."

"Tyvole, ta cesta je taková nuda."
"Děti, právě vjíždíme do San José, hlavního města."
"Teda řeknu vám, tady je smrad jako v prdeli," řekl Eric.
"Ericu Cartmane, Kostarika je země třetího světa lidé jsou tu mnohem chudší než ve státech."
Mezitím dorazil pan McKee a průvodce Pedro.
"Jdeme děti, podíváme se na vzácné volavky tygrované."
"Proč se tak asi jmenuje?"
"Protože má to vole, vole."
"Stane, máš pravdu ale mírni výrazy, áno?" řekl pan McKee.
"AAAA, co to je? Ta volavka na nás útočí, rychle se schovejte."
Než to Pedro dořekl, už byl ve voleti. Výlet se tedy moc nevydařil.

Tyjo, když může být zlatý náhrdelník může být i nějaké zlaté zvíře? Třeba zlatý mravenec? Když jsme byli jednou s Kylem venku viděli jsme v obchoďáku reklamu na nějaký film o vyhynulých zlatých zebrách. Je ale možný že je pozlatili jenom kvůli marketingu, a byl to nudný dokument o safari. Proč nás vlastně přitahuje všechno zlaté? Je to tím že zlato je uznáváno symbolem luxusu? Ne, zlatý mravenec je blbost. Ve škole jsme se přece o ničem takovém neučili a Mel Gibson taky neudělal o zlatých mravencích dokument. Takže si maximálně nechala manželka prezidenta udělat náušnice ve tvaru zlatého mravence.

"Buttersi drž se, teď."
Butters vyletěl a v tom vchází na dvůr paní ředitelka.
"Cartmane, ty už zase vystřeluješ Butterse? Víš jak dopadl minule!"
"Ale paní ředitelko my se snažíme dělat experiment."
"Júú kluci já měl hlavu v oblacích!!
Ozval se zvuk pádu a "kurva to bolí."
"Buttersi nemohl si mít hlavu v oblacích, tak vysoko si přece nebyl."
"Ale vždyť byl nad střechou školy Ericu, je to možný. Zvlášť s dnešním počasím. Půjdeme radši dovnitř?"
Než se všichni nahrnuli dovnitř, Eric šlápl na slupku a upadl. "Kurvadrát, já měl taky hlavu v oblacích."
"Možná tak hvězdičky před očima, debile."

"Děti, jelikož jste si stěžovaly na bolest svalů, budete dnes mít den masážních
technik."
"Takže, první technikou je, že se jeden položí na lehátko a druhý na něj skočí.
Máme nová lehátka takže musíme vědět jejich pevnost."
"Ty blbečku, tady seš na táboře tlusťochů, vždyť nám je zničí."
"Připravit, teď."
"Á, kurvadrát, tys mě asi zabil."
"Vole, jedno lehátko mínus. Stopni to."
"Takže druhá technika je hnětení svalstva s využitím masážního oleje."
"Ježišimarjá, já to vylil, já spadnu."
"Na mě ne vole."
Další lehátko a táborník zakvíleli.
"Dyť vy to tu ničíte, táhněte radši do prdele a už se nevracejte."

"Pane Garrisone, vám to dnes ale sluší, kdepak máte pana otroka?" zeptala se paní Donnovanová.
"Bohužel je nemocný, takže nebudu nejlepší tanečník. Bez něj mi to nepůjde."
"Kyle, kurvadrát, říkal jsem ti ať se hezky oblečeš. Vypadáš jako bezdomovec."
"Eriku, ty tlustoprde já nechci vypadat jako nějaká buzna."
"Chlapci, mírněte prosím výrazy, áno?" řekl pan McKee.
"Jeden z nejlepších tanečníků je pan Garrison, a jelikož má stejný počet bodů i paní Donnovanová, nemůžeme říct kdo je nejlepší. Proto vyhlašujeme kdo je nejlépe oblečený a to je Stan Marsh."
"Kurvadrát, to jsou všichni tak fatfobní?" dodal si pro sebe Eric Cartman.

"Clyde, kolikrát jsem ti říkala ať zvedneš to prkénko? V Pensylvánii zemřela žena, propadla se do mísy a omylem spláchla. Chceš abych umřela na to že mi z těla podtlak vysaje vnitřnosti? Než vymyslí univerzální prkénko co se nemusí zvedat tak ho zvedat budeš."
"A mami ty si snad slavná abych ti zvedal prkýnko?"
"Clyde Donnovane, jdi do pokoje a až se budeš chovat slušně přijď."
Dveře od záchodu se zavřely. ¨
"AAAA, všichni sem, chci říct poslední slova. Umírám kvůli tomu že nejsi schopný zvednout prkénko. Celý život jsem chtěla být slavná, ale tímhle způsobem teda rozhodně ne, Clyde Donnovane."

"Hele, kluci, už jste slyšeli o Louskáčkovi?"
"Ne, co to je?"
No, a takhle nějak to začalo.
O hodinu později se kluci pochybovačně dívali na koleje, kde měla proběhnout poměrně klasická - aspoň teoreticky - hra. Dnes tu byli na místě diváků. Tedy, až na jednoho.
"Věř mi, Kenny, bude to sranda."
"Mhmmkhmm."
"Ne, nebude to bolet ani trochu."
"Khmmmmthmmm!"
V zatáčce se objevil vlak.
"Vole, fakt to byl až tak dobrej nápad?"
"Mmmthmmm!"
"Se ví," ubezpečil Stana Cartman.
Na další diskuse nezbyl čas.
Křup.
Ticho.
"Teda, to nebylo nic moc."
"A navíc jsme zabili Kennyho."
"My parchanti," povzdechl si zklamaně Kyle.

Nejen, že spolu chodili do jedné školy - a to už celé tři roky. Vyrůstali vedle sebe, bok po boku, už odmalička. Přes všechny naschvály, co si kdy provedli, by se dalo bez většího váhání říct, že byli skutečnými přáteli.
No a pak se objevila Wendy. Holka. Nikdo ze třídy se nikdy o žádnou holku nezajímal - taky nebylo o kterou - a všichni nejspíš hodně dobře věděli, proč. Jeden by nikdy neřekl, co taková holka může způsobit. Holky jsou jenom problémy. Stan byl toho živoucím důkazem.
Kyle Broflovski seděl sám doma na posteli a tušil, že byl jaksi odstaven na vedlejší kolej.

Konečně se odhodlal; i když mu to trvalo ze všech nejdéle. A ano, Šéf mu musel promluvit do duše a celou záležitost mu náležitě osvětlit, ale koho to zajímalo? Už tu stál, před dveřmi pokoje, s dárkem v ruce, ale ten koneckonců nebyl vůbec podstatný. Natáhl se pro kliku a zaváhal.
No tak, Stane, hlavu vzhůru. Kenny tě potřebuje; seš jeho kámoš, kdo jinej by tam měl sakra jít, když ne ty? Tohle je to nejmenší, co pro něj můžeš udělat.
Nádech, stisknutí kliky, otevření dveří. Stan vkročil do studeného nemocničního pokoje.
"Čau vole, jak je-"
Jenže postel byla prázdná.