DMD Bonus č. 5. pro 18. 4. 2013. Téma: P.I.F.K.A.

Kent se raduje z dopisu od Kordélie. Jen co vyjde slunce, bude dost času odhalit, co skrývá.
P jako advent v budoucnosti
I – náhlý vpád havrany hostí
F – národ mého manžela a krále
K – když nechce loď už plouti dále
A – zem které se neoprostím
„Přichází invaze. Francouzi kotví v Anglii,“ šeptá si pro sebe.
A dopis téhož obsahu hraběti z Glostru. Dal důvěru nesprávnému synovi a na vlastním hradě ho napadla divá zvěř. Tajná zpráva je objevena a rozluštěna. Glostr si ji už stejně nepřečte...
Francouzi kotví v Anglii a Angličané táhnou proti nim. Vše rozhodne se v Doveru.

„... do šestého ročníku přestupuje z P.I.F.K.A.,“ představil Brumbál novou studentku.
Zvlněné havraní vlasy jí sahaly až k vosímu pasu, pod něžně vyklenutými oblouky obočí se leskly zářivě modré oči. Ani neforemný hábit nedokázal skrýt dlouhé nohy, útlé boky a pyšná, pevná ňadra, když ladně kráčela uličkou mezi stoly.
„Znamená to perfektní, inteligentní, fantastická, krásná a... a tak dále?“ hlesl Ron omámeně.
„Ne,“ zavrčela Hermiona, „znamená to První Internacionální Fakt Kouzelná Akademie. A máčíš si rukáv v omáčce, Ronalde.“
„Mohu přisednout?“ ozval se líbezný hlas, „jsem Marie Isabella Bernadette Fitzroy-Malcommes,“ labutí šíje se neznatelně sklonila, „ale opravdoví přátelé mi říkají... Mařena."

Pan Idol flirtuje kompetentně ač potřebuje izolovat fascinující kukuč Anne.
Pokud identifikujeme flekaté krávy Alanova panství inteligentně, fakticky konkurz absolvujeme.
Přítelkyně iritující fifleny kleje, aby paninku i fotříka kvapem absorbovali požírači i fauna kontinentu Afrika.
"Pocem, imbecile furiantská," kulantně a přátelsky invektivy formuluje kupec Arthur.
"Pak Indie, fofrem, koni," adolescentní pirátka informuje fríse kam akcelerovat.
Pomluvami infikujeme formální klid ansámblu.
"Příšerný incident," fabuluje kujón Allen.
Pseudoumělkyně intenzivně finišuje kolosální akt.
Požárový invalida - fascinovaná kočička adoruje.
Pán industrie formuluje kompromis: asi postřílí iracionální floutky kulovnicí. Auvajs.
Přístavní indispozici famílie kompenzuje - azyl. Přichází ignorace, fackování, kritika. Apokalypsa.
Propad imaginace. Fakt končim. Ahoj.

„Založíme stranu. S dobrym názvem!“
„Aby bylo jasný, že nejde o blbou politiku.“
„Co dál?“
„Barvu. Každá strana ňákou má.“
„Tuhle.“
„Proč, vole?“
„Je drsná. A nikdo ji nemá.“
„Sem slyšel vo jednom bytě…“
„Vole, ty seš kráva jako bejk! Co sem pleteš ňákej byt?“
„Co dál?“
„Musí bejt jasný, že jsme v pohodě.“
„Jasně!“
„Hotovo?“
„Je tam moc podstatnejch jmen.“
„Nejsou podstatný, vole!“
„A jaký?“
„Jdou za sebou, tak jsou to asi tyhle zajména, ne?“
„Tak ňáký jiný, nezajméno!“
Následující návrh byl oceněn chvilkou uctivého mlčení.
Napili se na to.
A Politická inteligentní fialová kůl aliance byla na světě.

S dospíváním dětí se v domácnosti začali míjet, takže na komunikaci maminka vymyslela tabuli připevněnou na ledničce, když papírky se vzkazy se opakovaně ztratily nebo zůstaly přehlédnuty. Pak se na tabuli začaly objevovat zkratky jako WTF, IMHO a podobné. Na zoufalé dotazy dospělých byla vždy odpověď „ježiš to je snad jasný, ne?“ Jednoho památného dne děti přišly ze škol a na tabuli stálo P.I.F.K.A. Ani po hodinovém googlení se jim nepodařilo vzkaz rozšifrovat. Syn vyměkl, popadl mobil a zavolal matce. „Ježiš to je snad jasný, ne? Přijďte ihned fofrem k Aleně!“ Od té doby se na tabuli žádné zkratky neobjevily.

"Příznačné," zavrčel zhnuseně plukovník a nastavil svou náruč omdlévající dívce.
"Imbecil," pomyslely si obě paní Ottercatovy a měly chuť probodat parchanta vějíři skrz naskrz.
"Fascinující!" Zašuměla početná společnost na plese a na vteřinu upřela své nesčetné zraky k jediné scéně.
"Klam," povzdechla si utrápená starší sestra. Pokrčila rameny. Život byl ještě míň fér, než od něj čekala.
"Ach...," vydechla ubohá zhrzená dívka. Na víc se nezmohla, svět se jí ztratil.
Hudba hrála dál, páry se řadily k příštímu tanci. Elinor a plukovník Brandon se snažili Marianne vzkřísit a odvést pryč.
Slečna Grayová si majetnickým gestem znovu získala pozornost Johna Willoughbyho.

Nejdřív jsem se na to vyspala, protože ráno moudřejší večera. Přizvala jsem si pomocníky. Víc hlav víc ví. Ehm… tak jinak, nebudu hrát tetu Kateřinu, že.
„Perforovaná indukční fáze kontaktní anody,“ navrhl kamarád nedostudovaný fyzik.
„Prvotní instalace fešných kolegů antropologů,“ kontroval další.
„Praštění Indiáni fárají kutat azbest,“ zašklebila se kamarádka a na naše nevěřícné pohledy nevinně pokrčila rameny.
„Parta idiotů flákajících se kolem altánu,“ zní další možnost.
„Přebývá ti tam ´se´,“ je upozorněn.
„Parta idiotů fičí kolem altánu,“ opraví se.
Padáme smíchy pod stůl. Jen mi dělá starosti…
„Myslíte, že nám to pořadatelky interesantní fanfikční kompetišn akceptují?“
Co byste řekli?

“Nazdar Pepo, co tak pozdě?”
“Ale to víš...” odpověděl nenaloženě.
“Aha,” pochopil hned Franta. “Zase tě tvoje stará nechtěla pustit."
Pepa jen zabručel a s povděkem přijal pivo.
“Na zdraví chlapi,” zvolal a napil se. Položil sklenici a vydal slastný vzdech.
Chvíli bylo ticho a pak se váhavě ozval další štamgast: “Mý starý se to taky nelíbí. Mám na ní pořádnou pifku, tak mě něco napadlo.”
Na pivním účtu byl nápis P.I.F.K.A. - pivně investigativní fotografický klub abstinentů.
“Co?” podivil se Franta. “Dyť to nedává smysl...”
“Na tom nesejde,” odpověděl Honza. “To aby nás ty ženský nevotravovali - dnes je první schůze.”

Posadil se ke stolečku. Přitáhl si židli. Vyhrnul si rukávy. Ořezal tužku. Zlomil tuhu. Ořezal tužku ještě jednou. Napil se. Protáhl se. Nedopatřením ukousl tuhu. Znovu ořezal tužku. Narovnal papíry. Natáhl si nohy. Procvičil si čelistní svaly. Nadechl se. Vydechl. Odtáhl si židli. Pokrčil si nohy.
Otočil papír.
Hned nahoře, úplně první otázka, číslo jedna, černý nápis, římská číslice.
P.I.F.K.A.
To vím, vím co to je, znám odpověď! Já to udělám, mám to v kapse! P.I.F.K.A. je přece Počítačová Inteligence For Kool Astronauts, mám to!
Správně to nebylo, ale na tom nezáleželo.
Rimmer totiž rozrušením omdlel a zkoušku zase neudělal.

"Ta je tak slaďounká!", rozplývaly se sestřičky nad novorozeňátkem v růžovém.
"A jak se bude jmenovat?"
"Přece po mé babičce, Pavlína", prohlásila matka.
"Moment, drahá, po mé babičce, takže Františka", namítl otec.
"Ne, po mých babičkách, Pavlína Isidora!", zvýšila hlas matka.
"Ne, po mých babičkách, Františka Karolína!", zamračil se otec.
"Tiše, probudíte miminko", krotila vášeň vrchní sestra. "Když si pomyslím, že jste na to měli devět měsíců, mohli jste se už dohodnout."
"A jak se jmenujete vy, sestřičko?", zaznělo unisono.
"Anastázie."
"Pavlína Isidora Františka Karolína Anastázie", pronesl zasněně otec, "tolik krásy najednou ..."
"To ano, ale jakpak jí budete vlastně říkat?"